Přečetli jsme: Současný nárůst napětí mezi Erdoganovým Tureckem a jeho formálně západními spojenci v NATO Nizozemím, Německem a částečně Dánskem budí vážné otázky kolem postavení Turecka v euroatlantické alianci.
Bloomberg. Horká kampaň kolem ústavního referenda v Turecku se promítá do vztahů mezi Tureckem, Nizozemím, Německem a také Dánskem, píše v komentáři pro agenturu Bloomberg Leonid Beršidskij.
Pokud se k tomu přidají navíc ještě rozdílné názory s USA a pokračující napětí mezi Tureckem a Řeckem, pak není už moc jasné, jak moc je Erdoganovo Turecko ještě členem NATO.
Přes velikost vojenské síly Turecka je zainteresovanost země v aktivitách NATO malá, píše dále Beršidskij, s tím, že turecké zájmy se nutně nerovnají těm NATO.
Severoevropský odpor k pro-erdoganovské kampani padá na úrodnou půdu domácí politiky. Nizozemský premiér Mark Rutte čelí doma silné nacionalistické, proti-imigrační výzvě. Volby jsou v zemi ve středu. Odmítnutí toho, aby turečtí ministři dělali agitace v turecké diaspoře mu dává politické body.
Německá kancléřka sice nezaujala tak striktní postoje jako Rutte, byť ztratila popularitu díky tomu, co někteří vnímají jako příliš měkkou imigrační politiku. Nicméně i Merkelová nechává německé obce a města rušit turecké mítinky pod jakýmkoliv pretextem.
V Dánsku nejsou na stole žádné volby, ale vláda požádala tureckého premiéra Yildirima, aby odložil svou cestu do země: nevypadalo by dobře ho zde uvítat, potom co Erdogan přirovnal německou a nizozemskou vládu k nacistům.
Sám prezident Erdogan, jak píše Beršinskij, hraje podle not pro domácí publikum, ale také pro evropské diaspory, které často mají pocit, že místní vlády nedělají dost pro to, aby se necítili být občany druhé kategorie.
To ale neznamená, že po konci voleb a turecké kampaně k referendu, které má významně posílit ústavní pravomoci prezidenta Erdogana, nezůstane nepříjemná pachuť. Vztahy mezi USA a Tureckem se zvláště nezlepšily potom, co v Turecku proběhl pokus o puč, ze kterého Erdogan vinil Washington. Tehdejší ministr zahraničí Kerry pak téměř Turecku pohrozil ztrátou členství v NATO.
Toto členství ale, zdá se, nehraje velkou roli v daný moment. To platí s ohledem na syrský konflikt, kde Turecko jedná samostatně a ve spolupráci s Ruskem, se kterým v roce 2016 uzavřelo dohodu o garantování příměří. Zároveň je Ankara na štíru s Moskvou i Washingtonem ohledně kurdské otázky. Nejsou zde žádné signály o možné spolupráci Turecka a USA v syrském prostoru.
Kypr je dalším místem napětí uvnitř NATO, kde Turecko odmítá odvolat svoje okupační vojáky ze severní Kypru a brání tak sjednocení ostrova. To zhoršuje historicky trnité vztahy s Řeckem, které vedly k něčemu podobnému jako jsou závody ve zbrojení mezi oběma sousedy a členy NATO.
Celkově má Turecko nyní více sporů než přátelství se spojenci v NATO. Turecké působení v NATO není zvláště silné. Podle poslední zprávy NATO se Ankara účastnila jenom 4 z celkem 18 klíčových cvičení NATO. Přes velikost (čtvrtá nejsilnější v bloku a druhá nejpočetnější) armády Turecko v NATO angažuje asi 4 % personálu v Afganistánu a 7 % v Kosovu.
Navzdory novým výzvám, aby členské země platily 2 % ze svého HDP na vojenské výdaje, Turecko se pohybuje opačným směrem. Beršidskij také píše, že Erdoganovy čistky v důsledku puče, poškodily reputaci země v NATO, zatímco někteří turečtí důstojníci v orgánech NATO v Bruselu po puči požádali o politický azyl.
Z Erdoganovy strany se naopak ozývají silná slova na adresu NATO, kterou jeden z politiků Erdoganovy strany nazval „teroristickou organizací“, která ohrožuje Turecko a vyzval k tomu, aby z ní Turecko odešlo
Sám Erdogan ale tak daleko nezašel. Jeho lavírování na hraně znamená, že chce mít všechny plusy ze členství, bez toho, aby měl příliš mnoho závazků. Spojené státy a evropské velmoci mu to tolerují, protože bez Turecka v alianci by došlo k otevření prostoru dalšího soupeření v Černém moři a na Balkáně, a to mezi Tureckem a Ruskem. Navíc by Západ ztratil svého spojence na Blízkém východě.
Jak Beršidskij shrnuje, skutečnost je taková, že Erdogan není ničí dlouhodobý spojenec. Jako populistu ho zajímá na prvním místě konsolidace moci doma a strategický význam jeho země pro všechny: pro Evropany, pro Američany, pro Rusy a pro Araby. Což mu dává pocit beztrestnosti. Dohody pro Turecko platí jen tehdy, když ho nezavazují k ničemu, co Erdogan nechce. Jestliže Erdogan v nadcházejícím referendu zvítězí, jeho postavení ještě víc posílí.