Slavný ekonom Branko Milanovič napsal noviu esej o nerovnostech v Evropské unii pro server Social Europe.
Milanovič na začátku uvádí příklad „optimálního měnového území“, které se ovšem do Lisabonské smlouvy nepromítlo. A při rozhodování, zda vstoupit do EU se podle něj odehrává tato úvaha: nezávislost v politice (tedy plná fiskální a monetární autorita) nebo příjem. Země jako Estonsko prý rády vyměnily svou nezávislost v monetární (a z velké části i fiskální) politice za peněžní transfery a institucionální rámec EU.
Pak jsou tu země, které se rozhodnou pro opak, chtějí zůstat mimo – jako Norsko či Švýcarsko.
Jenže je tu jiný problém, tvrdí Milanovič, srbsko-americký ekonom. A to je otázka nerovnosti, která může být tím omezujícím faktorem v EU.
Pokud jsou členské země na velice rozdílné úrovni, pak je nutné mít velké transfery z bohatších zemí do chudších. Nerovná unie znamená, že jinou roli hraje práce i kapitál. Z logiky věci takové země musejí mít různé „optimální“ politiky – podobně jako je tomu u optimální měnové zóny.
A co je asi nejdůležitější, píše Milanovič, unie, která má zakotven princip svobody pohybu pracovní síly povede k tomu, že lidé budou odcházet z chudších zemí do bohatších, což může vést k politické destabilizaci. Ten třetí bod je velkým důvodem Brexitu. Milanovič přímo píše, že bez východního rozšíření by nebyl Brexit. EU si prý vybrala (i když o tom výběru ani nevěděla): buď Velká Británie, nebo východní Evropa.
Velké rozdíly v příjmech stojí za přesuny lidí. Rumunsko „ztratilo“ dva miliony občanů.
Milanovič nyní podrobněji rozebírá nerovnost mezi zeměmi pomocí Giniho koeficientu. Rozdíly jsou obrovské, varuje Milanovič. V roce 1980 měla EU devět členů a rozdíl v Gini byl malý. Většina nerovnosti byla dána nerovností uvnitř zemí – tedy například rozdíly mezi bohatými a chudými ve Francii, vysvětluje Milanovič.
V roce 1990 se už Gini mezi zeměmi zdvojnásobil, na šest procentních bodů. A pak tu máme 13 zemí a rozdíl v Gini na 13 procentních bodech! Další rozšíření o balkánské země to ještě navýšilo.
Třetina celkové nerovnosti v EU je „systémově zabudovaná“, je dána rozdíly v příjmech mezi členskými státy. Evropská nerovnost takto dekomponovaná vypadá trošku jako čínská, dle rozdílů v provinciích. Je potřeba mít transfery té kupní síly z bohatších do chudších zemí. Takže třeba od Nizozemců k Bulharům. Jenže evropský rozpočet se svým 1 % HDP je směšně malý, aby tuto roli mohl plnit.Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.
A pak je tu druhá možnost. Nechat lidi migrovat a politické důsledky toho dneska dobře vidíme.
Takže se můžeme legitimně ptát: existují limity dané nerovností, když přibyly nové, chudší země? Kdyby se připojilo Turecko, pak by Gini pro takovou Unii představoval rozdíl 17 procentních bodů. Západní Balkán by znamenal další navýšení. Tato nerovnost ale není zakotvena v domácích či evropských ekonomických politikách.
Jak pak takovou unii zvládat?
EU by neměla pokračovat v této neudržitelné politice, když kandidátským zemím nabízí členství na konci nekonečného tunelu. Tato politika vede k obrovské frustraci na obou stranách. Je potřeba si přiznat realitu a vytvořit novou kategorii pro země, které nebudou členy – po jakoukoliv realistickou dobu.
Potenciální členové musejí zbohatnout, což znamená, že EU by měla podporovat čínské investice, tedy opak toho, co dělá dnes, píše Milanovič. Nebo počkat, až konvergence příjmů v EU sníží nerovnost v EU a pak teprve připravit další kolo rozšíření – což se tedy dříve než v druhé polovině tohoto století nestane, tvrdí Milanovič.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.