Alice Tihelková píše o aktuální situaci britské Konzervativní strany, které uprostřed Brexitu hrozí, že se z pilíře politického systému země stane jen marginální stranou.
Když se politické straně dlouhodobě nedaří, Britové říkají, že se nachází v „divočině”. Tento výraz poprvé použil Winston Churchill, když označil 30. léta 20. století za své „wilderness years”. V divočině si za svou historii pobyly obě hlavní britské strany – labouristé za éry Margaret Thatcherové a konzervativci v době, kdy byl premiérem Tony Blair. Těm druhým nyní podobná zkušenost hrozí znovu.
Že se věci pro konzervativce, zmítané vnitrostranickými zápasy o podobu Brexitu, nevyvíjejí dobře, zřetelně ukázaly hned troje nedávné volby. První v pořadí byly květnové volby do místních zastupitelstev, v nichž strana ztratila děsivých 1334 křesel, tedy mnohem více, než se čekalo. Ztrátu 84 zastupitelů utrpěli ale i labouristé, u kterých se předpokládaly zisky; výrazně naopak posílili liberální demokraté a zelení. Podle komentátorů byly volebním tématem č. 1 nikoli komunální záležitosti, nýbrž Brexit, a uspěly ty strany, které měly k odchodu Británie EU čitelné stanovisko. Rozpolcení konzervativci a lavírující labouristé za svou liknavost zaplatili ztrátami a tradiční britský systém dvou hlavních stran tak utrpěl vážnou trhlinu. Mick Hume k tomu v magazínu Spiked poznamenal: „Komunální volby se pro národ staly příležitostí, jak ventilovat svou naštvanost, frustraci a pocit ‚ať už jdou všichni do řiti‘ ohledně brexitového debaklu ve Westminsteru. Ponížení dvojakých konzervativců Theresy Mayové, zrazujících Brexit, i neúspěch nečitelné remainerské Labour Party Jeremyho Corbyna potvrzují roli Brexitu jako ústředního tématu britského politického života.”
V květnových komunálních volbách ovšem ještě nekandidovala čerstvě založená Brexit Party Nigela Farage, a tak zde názorový tábor s jasným probrexitovým stanoviskem vlastně neměl své zastoupení. To se ovšem změnilo již v následných volbách do Evropského parlamentu, konaných 23. května, v nichž konzervativci utrpěli další výprask. Ztratili 15 křesel a skončili celkově pátí, zatímco novopečená Brexit Party spolehlivě vyhrála se ziskem 29 křesel. Boris Johnson, dlouhodobě usilující o pozici toryovského lídra, tento výsledek označil za „konečné varování“ od voličů.
Tím ale prohrám konzervativců pořád nebyl konec. Hned o dva týdny později, 6. června, se ve východoanglickém městě Peterborough konaly doplňovací volby. Ty většinou bývají lakmusovým papírkem aktuálních politických nálad v zemi. Konzervativci v Peterborough skončili až třetí, poraženi nejen labouristy, ale opět i Brexit Party, která se umístila druhá, přičemž ji od vítězství dělilo pouhých 683 hlasů. Tom Bale, politolog z Queen Mary University London, k výkonu Brexit Party poznamenal: „Tento výsledek stačí na to, aby konzervativce vyděsil, co Brexit Party může dokázat v parlamentních volbách. Jedná se o průlom – ukazuje se, že její appeal není omezen jen na volby do Evropského parlamentu.”
Hrozí tedy, že konzervativci dlouhodobě ztratí pozici jedné ze dvou hlavních stran a jejich místo zaujme protestní Brexit Party, která v rekordně krátké době dokázala zmobilizovat voliče unavené nekonečným lavírováním jak vlády, tak opozice, a využila hmatatelné protiestablišmentové energie, pulzující značnou částí voličského prostoru? Mnohé záleží na tom, kdo nahradí odcházející Theresu Mayovou v pozici lídra. Ani nejzarytější toryovští fandové však neoplývají nad stávající nabídkou kandidátů přehnaným entuziasmem.
Na jedné straně se o přízeň členů strany ucházejí tvrdí brexiteři jako je charismatický, leč nepředvídatelný solitér Boris Johnson, bývalý ministr pro Brexit a muž s českými kořeny Dominic Raab nebo třeba „železná lady č. 2” Esther McVeyová, která svými sociálně necitlivými výroky i politikou budí u řady Britů negativní vášně. Na straně druhé stojí kompromisně naladění členové stávajícího kabinetu Jeremy Hunt, Sajid Javid, Matt Hancock nebo Michael Gove (tomu v posledních dnech ublížilo odhalení, že v minulosti užíval kokain, zatímco jako politik prosazuje nulovou toleranci vůči drogám; poklesky mládí Britové dokáží odpustit, ale pokrytectví snášejí jen těžko).
Kdo z celkem dvanácti zájemců o nástupnictví Mayové má však skutečně na to, aby stranu zachránil před politickou divočinou? Komentátor James Forsyth v časopise Spectator spatřuje problém v tom, že v honu za novým lídrem se konzervativci snaží zodpovědět hned čtyři otázky najednou. Za prvé, kdo Británii nejlépe dokáže vyvést z Evropské unie? To bude vyžadovat nejen schopnost vyjednat ústupky na neochotné EU, nýbrž i umění prosadit odchod v samotném britském parlamentu. Za druhé, kdo nejlépe dokáže čelit Corbynovi i Farageovi? Ti mají výhodu poměrně aktivistické voličské základny, kterou konzervativci momentálně postrádají (již pouhá představa nadšených davů na veřejných vystoupeních technokrata Jeremyho Hunta nebo „suchara“ Micheala Govea je poněkud úsměvná; přitom Corbyn i Farage zástupy příznivců přitáhnout a oslovit umí). Za třetí, kdo dokáže zformulovat novou domácí politickou agendu poté, co neúspěšná snaha Mayové přetvořit konzervativce v jakousi křesťanskodemokratickou stranu kontinentálního střihu zanechala zřetelné vakuum? A nakonec, který z uchazečů by byl nejlepší v roli premiéra?
Mezi kandidáty lze jen těžko najít osobnost, která by zvládla všechny tyto úkoly naráz. Proto bude důležité, aby příští lídr dokázat vytvořit „tým všech talentů“. A také ukočírovat interní konflikty, na které odcházející Theresa Mayová nestačila. V sázce je hodně; de facto samotná existence strany. „V dějinách Toryů snad nebylo důležitějšího zápasu o vedení,” uzavírá Forsyth. „Na vítěze se bude vzpomínat buď jako na premiéra, který vyvedl Británii z EU, nebo na posledního premiéra za Konzervativní stranu.”