Ilona Švihlíková píše o tom, proč snahy francouzského prezidenta oživit skupinu G7 padly na už neúrodnou půdu.
V minulých dnech se odehrál další summit zemí G7 ve Francii. Na stránkách !Argumentu jsme podrobně informovali o neshodách, které summit provázely, i o šoku, který způsobil přílet íránského ministra zahraničí Zarífa. Veronika Sušová-Salminen se analyticky věnovala Rusku a G7, neboť americký prezident Donald Trump dal najevo, že si přeje návrat Ruska, tedy návrat k formátu G8.
Emmanuel Macron překvapil nejen příletem Mohammeda Zarífa, ale i tím, že formát vzhledem k problematice rozšířil a pozval řadu „hostů“. To ovšem již americké strana nesla s určitou nelibostí.
Jaký smysl má dnes G7? Teoreticky by to mělo být uskupení největších ekonomik světa. Jenže, pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by samozřejmě musela být přítomna Čína a také Indie (6. místo). Naopak Itálie a Kanada by jaksi „šly za dveře“. A to ještě hovoříme o HDP nominálně, kdybychom se podívali na paritu kupní síly, pak by se do první sedmičky vešlo Rusko i Indonésie, naopak Francie by se musela spokojit až s 10. příčkou. V paritě kupní síly je už několik let největší ekonomikou světa Čína (viz zde a zde).
Z tohoto hlediska prostě země G7 představují relikt minulosti, který dostatečně nereflektuje posun ve světové ekonomice (posilování pozice zemí BRICS, ale také Indonésie). Donald Tusk se tedy snažil formát G7 „prodat“ jako země, které jsou „liberálními demokraciemi“, což je ovšem politické kritérium. Pokusil se ztracenou ekonomickou nadřazenost nahradit „nadřazeným politickým systémem“.
Jenže toto „hodnotové“ kritérium nemůže zastřít rostoucí rozpory mezi zeměmi G7. Hlavní linie těchto rozporů přitom spočívá právě v tom, jak se vypořádat s poklesem Západu a s nárůstem moci Východu (nejen Číny, ale také Indie). Země si volí různé strategie, které na sebe začínají narážet. Trump má svou „America Great Again“, která je založena na unilateralismu a placení výpalného tzv. spojenci. Britský premiér Boris Johnson si snad skutečně myslí, že odchodem z EU obnoví britské impérium, zatímco ostatní se snaží zorientovat ve světě, který vypadá úplně jinak než před deseti lety a jehož dynamika otřásá ideologiemi, institucemi, zkrátka starými pořádky.
Dlouhodobý trend je neúprosný a signalizuje „návrat starého normálu“, tedy dominanci Asie ve světové ekonomice. (Přinesli jsme výtah z FT k tomuto tématu zde)
Z hlediska aktuálního složení G7 se nutně objevují pochybnosti o takových setkáních. Osud italského premiéra je vrcholně nejasný (a i kdyby premiérem zůstal, neb je v Itálii oblíben, bude premiérem hodně jiné vlády), Kanadu čekají brzy volby, kancléřka Angela Merkelová je třesoucí se stín sebe sama, britský premiér může být žoviální, ale jeho budoucnost je stejně nejistá jako budoucnost Spojeného království.
Macron se podle mého názoru vhodně a rozumně pokusil formát „oživit“ tím, že přizval další země, včetně např. Indie (z nezápadních velmocí na vzestupu). Pokusil se tím udržet legitimitu i životaschopnost formátu G7 a jako hostitel dělal, co mohl, aby obrousil hrany (nejen v případě Íránu).
Jenže na rovinu, copak lze kterýkoliv ze současných ekonomických a ekologických problémů probírat bez představitelů Číny a Indie (která byla letos alespoň pozvána, ovšem jen jako host)? A téměř jakoukoliv bezpečnostní otázku bez představitelů Ruské federace?
Místo G7 už tu dávno máme formát, který reflektuje realitu našeho světa podstatně lépe – G20 a samozřejmě OSN. Klub bohatých zemí, které ztrácejí (po zásluze) svůj vliv, už nemá světu co dát.