Jan Schneider s jeho průvodce světa jazzu nechybí na !Argumentu ani dnešní neděli.
Dave Brubeck ve vrcholné formě! A ta se u něj, stejně jako u těch opravdu nejlepších, nepozná podle laciných vnějších efektů, ale naopak. Projevuje se velmi oduševnělou kompozicí, souladem mezi hudebníky, inspirativní atmosférou, úžasnou koncentrací a velikou střídmostí v hraní. A když se k Brubeckovi a jeho spoluhráčům Jacku Sixovi (b) a Alanu Dawsonovi (d) přidají takoví velmistři, jako Paul Desmond (as) a Gerry Mulligan (bs), je opravdu co poslouchat: All The Things You Are. Víte, co je na kvalitní a skutečně jazzové rytmice fantastické? Ona totiž jen naznačuje, ohraničuje ten rytmus, který indukuje v posluchačích samotných. A když se to podaří, bývá to souznění publika s hudebníky dokonalé. Jinými slovy: kultivované publikum nepotřebuje zdůrazňovat všechny těžké doby, neb není blbé, a taky proto, že je to příliš militaristické, tedy smrdí to nátlakem a je to proti životu (tempo diskotékového a dunění se pohybuje kolem srdečního tepu, aby posluchači byli lépe ovladatelní a jejich hlavy dočista vymývatelné). Skutečně jazzová rytmika je tedy přímo z principu protitotalitární!
Aby se vám na světě lépe žilo a dýchalo a vůbec, tak vám nezapomenutelně úžasná Abbey Lincoln přednese krátkou, ale o to chytlavější lahůdku Kohjoh-no-tsuki (David Liebman fl, Hiromasa Suzuki p, Kunimitsu Inaba b, Al Foster d, James Mtume congas). A pak prý Japonci nemají dobré basisty. Mají. A vím, že můj oblíbený Al Foster by s nikým špatným nehrál. (Pro zvídavé mám překvapení: jde o starou japonskou píseň „Kojo no Tsuki“, neboli „Měsíc nad ruinami zámku“, text je zde.)
Nejsem programový provokatér, ale občas mám neodolatelné puzení, zvláště jde-li o něco tak neskonale výstředního, jako Popa Chubby (a to si ani nepřejte vědět, co ten idiom znamená!) Prozradím, že ten dobře rostlý chlapec se narodil jako Theodore Joseph Horowitz, ale není z Hořovic, nýbrž z Bronxu. Dívejte se opatrně, máte-li vůbec na to. Každopádně si to pak pusťte ještě jednou, a zavřete oči. Já to udělal, a tak blízko Jimmi Hendrixovi jsem od jeho smrti ještě nebyl. Jak vy? Pound of flesh! (A pak něco vyprávějte o jednotě formy a obsahu … to jsou paradoxy! zakončil by sládek z Havlovy Audience..)