Architektka Marie Švábová vysvětluje hlavní a setrvávající problémy české památkové péče ve věku developerů.
Značné. Dalo by se říci, že mimořádně obtížně řešitelné. Jednak ty, které musí řešit kolem sebe, jednak ty, které má sama v sobě.
Žijeme v podivné době, zrelativizovali jsme po věky všeobecně uznávané hodnoty – kromě hodnoty peněz, popřeli jsme význam tradice. Nové (obecně přijímané) hodnoty tu ale zatím nejsou – posílila jen hodnota peněz. Stali jsme se moderními lidmi, rozhodujeme se podle vlastního rozumu a vůle, ale jde nám to bídně, máme nebývale mnoho možností, ale nedovedeme si vybrat, pracujeme na umělé inteligenci s nadějí, že pro nás vyřeší to, co nezvládáme, ale vlastní zdravý rozum nás, zdá se, mnohdy opouští. V době bez tradic a kontinuity hodnot je těžké chránit památky.
Ze všech druhů památek, o které se památková péče stará, je na tom nejhůře architektonické dědictví, především památkově chráněná města. Má to své důvody. Památková města mají stále větší atraktivitu, nejen pro návštěvníky, ale i pro vyšší městské funkce: banky, zastupitelské úřady, vysoké školy, hotely, kultura – to vše chce být v historických centrech. Přitahuje je tam nejen krása památek, ale i skutečné městské prostředí, které se zatím moderní zástavbě nepodařilo vytvořit. Zcela samozřejmě to vše přitahuje také developery. Na tom by nebylo v podstatě nic špatného, naše památková města jsou města živá a změny jsou součástí jejich existence. Zatím ale není shoda na tom, jak sloučit změny a ochranu, jak zachovat kulturní a historické hodnoty.
Jasný cíl mají pouze developeři: maximalizovat svůj zisk a docílit rychlou návratnost investice. Zájmy města jsou jim ale naprosto lhostejné. Územní plán nemají rádi, usilují o změny ve svůj prospěch na úkor účelného využití území.
Podmínky mají velmi dobré. Památkový zákon jednotnou koncepci památkové péče nemá, postrádá totiž věcný obsah. Chybí mu stanovení cíle ochrany památkových měst i způsobu, jak toho cíle památková péče dosáhne. Nejde ani tak o jednotlivé registrované památky, na ty se přece jen pamatuje, ale o tu většinu neregistrované zástavby, která je jako celek stejně důležitá. Tu zákon chrání „plošně“. Jenomže není známo, co se tou plošnou ochranou myslí – nikde to vysvětleno není. Výklad je svěřen pluralitě názorů a poctivosti našich památkářů.
Navzdory tomu, že se hovoří o jednotné koncepci památkové péče jako o žádoucím cíli, nic se pro to nedělá. Jednotné koncepce zákona nelze prakticky docílit bez věcného odborného obsahu zákona. Věcnému obsahu zákona, sjednocení koncepce, se tvůrci zákona (legislativci) tvrdě brání, protože by prý vyloučil pluralitu názorů, kterou zaručuje Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (ústavní zákon č. 2/1993 ve znění zákona č. 162/1992 Sb.).
Tento postoj Ministerstva kultury máme ověřený vlastní zkušeností – od roku 2015 předkládá naše asociace připomínky s cílem věcný obsah do zákona doplnit. Nepodařilo se nám ale dosáhnout na věcné projednání diskusí, takže je tu nedorozumění: naše připomínky ve své podstatě spočívají v doplnění ochrany kontextuálních vazeb do nechráněné zástavby ve chráněném území v zájmu ochrany urbanistického postavení registrovaných památek. Kontext není názor, ani tradice nebo výmysl – kontext je základ identity historické zástavby cca do konce 19. století, tedy všech památkových měst. To není mínění, ale prokazatelná skutečnost. Takže o ohrožení plurality názorů by tu nešlo.
Nějak se všude zapomíná, že klíč k řešení všech problémů není ve zkoumání toho, do jaké míry naše rozhodnutí odpovídají přijatým směrnicím a zákonům, ale ve zkoumání reality, v definování její podstaty a souvislostí vnějších i vnitřních. Klíčem k jednotné koncepci památkové ochrany našich měst je podstata jejich identity, čím se liší od měst moderních, v čem spočívá jejich hodnota pro současného člověka i pro společnost, jak tuto hodnotu chránit. Základní rozdíl v zástavbě města historického a moderního je ve vztahu k prostoru – historická zástavba zachovává vzájemnou sounáležitost, kontextuální vazby, které spojují slohy a styly po staletí do pověstné harmonie. Zástavbu moderních měst charakterizují volně do prostoru situované vzájemně nezávislé, individualizované stavby. Z ochrany kontextuálních vazeb v historické zástavbě lze odvodit věcný obsah památkového zákona, aniž by byla omezena pluralita názorů. Té se to netýká.
Tady právě spočívá vnitřní problém památkové péče, ale nutno přiznat, že se netýká jen jí. Nějak se stalo, že podívat se na realitu přirozeným způsobem, jakým nás vybavují naše vrozené schopnosti a možnosti – tj. shromažďovat poznatky o skutečnosti kolem nás a třídit je podle toho, jak sobě patří a přiřazovat je stejným způsobem k těm, které už máme na dané téma ověřené zkušenostmi je zapomenutý postup zdravého selského rozumu. Dnes postupujeme jinak: pokud něco vidíme nebo získáme-li i jiným způsobem nějakou informaci, přemýšlíme napřed, ke které směrnici, předpisu, myšlenkovému konstruktu to přiřadit a teprve na základě této konfrontace si vytvoříme názor, rozhodneme, co s tím. Vztah nové informace k realitě kolem nás se opomíjí.
Kontextuální vazby v zástavbě vadí samozřejmě developerům. Mohly by omezit objem jejich staveb a tím snížit jejich zisk. Ohrozit agresivitu jejich staveb k prostředí. Kontext znamená sounáležitost integrující jednotlivé objekty do vyšších celků. To je samozřejmě v rozporu s architekturou developerských projektů. Jejím smyslem je potlačení okolí v zájmu vlastního uplatnění, mají estetiku reklamy – odlišnost za každou cenu. Nespojují, ale boří sounáležité celky v zástavbě. Architektura je hmotné paradigma své doby – developerská architektura je obrazem destruktivní nemilosrdné konkurence neoliberalismu. Civilizace ale potřebuje spolupráci. Bez pomoci ve věcném obsahu zákona se města tlaku developerů neubrání.
Vraťme se proto k památkovému zákonu. V současné době se pracuje zároveň na novém památkovém i stavebním zákonu. Je známo, že v zájmu ochrany památkových měst je nutné oba zákony propojit. Je logické, že pokud bude jeden ze zákonů dokončen a schválen, nemůže k propojení dojít. Vzájemná jednání mezi zpracovateli obou zákonů se musí uskutečnit nejpozději ve stádiu připomínkového řízení. Práce na památkovém zákonu ale byly přerušeny, pokračovat se má po dokončení zákona stavebního. „Důvodem“ je totiž skutečnost, že stavební zákon (Ministerstvo pro místní rozvoj) připomínky vyplývající z ochrany památek na základě jakéhosi opatření nepřijímá, nelze je uplatnit. Protože návrh nového stavebního zákona v současném znění nemá vůbec památky na zřeteli, takže po jeho dokončení nebude na co navázat. Vzájemné projednání v rozpracovanosti ale není možné, protože Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) připomínky od Ministerstva kultury (MKCR) nepřijímá.
Jestliže nebude pro ochranu památkových měst v územním plánování prostor, nezachráníme je. Budeme jen bezmocně přihlížet jejich devastaci developery. Chybí jediné: vložit do stavebního zákona pro územní/regulační plány památkových měst povinnost doplnění analytických územně plánovacích podkladů o „analýzu urbanistického, případně architektonického, charakteru chráněného území“ (viz Politika architektura a stavební kultury ČR) a hranici ochranného pásma, s vyznačením závazných požadavků ochrany.
Povinnost zpracování těchto podkladů by měl obsahovat i památkový zákon. Byl by tak uveden do praxe program dokumentu MMR z r. 2015: „Politika architektury a stavební kultury ČR“, který se kupodivu do stavebního zákona nepromítl.
Návrh nového stavebního zákona kritizovala i Společná reaktivní monitorovací mise centra světového dědictví a rady ICOMOS. Kapitolu 5.1.2. Návrh nového stavebního zákona uzavřela shrnutím D 01: Centrum světového dědictví by mělo být informováno o vypracování návrhů na reformu stavebního zákona v souvislosti s potenciálními dopady na správu památek kulturního dědictví. UNESCO tedy předpokládá, že stavební zákon bude přepracován tak, aby v něm byl prostor pro ochranu světového dědictví – památkových měst. Velmi cenná je i připomínka nezbytnosti pracovat s chráněným městem jako s celkem. Doporučení komise UNESCO bez spolupráce MKCR s MMR na obou zákonech není bez spolupráce obou ministerstev uskutečnitelné. Prolomí požadavek ICOMOS nesmyslnou bariéru spolupráce obou ministerstev?
Nesmyslná bariéra mezi MMR a MKCR bránící spolupráci je zcela zřejmě účelová, má zabránit, aby záměry developerů nebyly omezovány památkovou ochranou. Pokud to dopustíme, ztratí naše města smysl, jejich prostory nebudou sloužit široké škále potřeb společnosti, ale pouze realizování výhodných investic – a i to jen dočasně. Ztratí-li město svou funkční diverzitu, komplexnost, přestane být zajímavé i z hlediska výhodných investic – odumře. Můžeme se s tím smířit?