Velká daňová loupež v éře svobody a demokracie

Vladimír Opatrný píše o tom, jak daňové zákony odhalí to, kdo má a kdo nemá v dnešním systému skutečně moc. Příběh superhrubé mzdy prozradí mnohé.

Hašteřivé jednání Poslanecké sněmovny o tzv. daňovém balíčku stvrzuje platnost výroku, že pravdu o skutečné povaze systému, mocenských i majetkových zájmech a aspiracích jeho elit, skrývanou více či méně dovedně za fasádou obsahově vyprázdněných frází, spolehlivě zjistíme studiem daňových zákonů a analýzou skrytých příčin způsobu dobového rozprostření daňového břemene.

Na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny na konci října, završil srdnatý opoziční poslanec svůj několikahodinový projev, směřující k oddálení přijetí tzv. daňového balíčku, působivými slovy: „Já prostě říkám, že od nás nemůžete očekávat, že budeme radostně a rychle hlasovat pro zvyšování daní. Naši voliči si to skutečně nepřejí a my hájíme jejich zájmy.“

Obsah daňového balíčku lze přitom snadno zrekapitulovat: zvyšuje např. sazbu spotřební daně u tabáku a lihu, a to tak, že za krabičku cigaret volič zaplatí o cca 13 Kč více a půllitrová láhev 40% lihoviny mu podraží o 9 až 10 Kč. Některým voličům se dále zvyšují daňové sazby z hazardních her, zvýší se poplatek za vklad do katastru nemovitostí a ruší se daňové osvobození spotřeby plynu používaného pro výrobu tepla v domovních kotelnách. Nejvýznamnější změnou, kterou balíček přináší, a která zřejmě podněcuje opoziční obstrukce, je nová úprava metodiky způsobu tvorby daňově uznatelných rezerv pojišťoven, omezující stávající prostor pro snižování základu daně a výše jejich daňové povinnosti.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že některé strany i osoby, které nynějšími obstrukcemi zdvihají prapory za zájmy svých voličů, před deseti lety prosadily úpravu zákona o rezervách, která zejména drobným podnikatelům a živnostníkům tvorbu daňově uznatelných rezerv na předpokládané budoucí opravy nemovitostí, strojů, či dopravních prostředků, prakticky znemožnila.

A dále je třeba zmínit, že zásadním jednáním ve prospěch více než 4 milionů voličů, kteří za svou práci pobírají mzdu, by bylo prosazení zrušení superhrubé mzdy, institutu, který byl v roce 2008 v rozporu se všemi principy daňové spravedlnosti a neutrality do daňového systému České republiky zaveden v režii Občanské demokratické strany a jejího konceptu 15% rovné dan. Ta ostatně, jak už to bývá a chodí, až tak rovná pro všechny zdaleka není. Znaky hořké komedie proto vykazuje poslanecký návrh zákona na zrušení superhrubé mzdy předložený nikým jiným než poslanci ODS. Z textu důvodové zprávy k poslaneckému návrhu na zrušení superhrubé mzdy je vhodné citovat:

Návrh zákona má za cíl zrušit institut tzv. superhrubé mzdy a nahradit jej jednoduchým systémem jedné sazby daně z příjmů z hrubé mzdy ve výši 15 %. V důsledku bude znamenat růst čistých mezd všech zaměstnanců o cca 7 % a zjednodušení a zpřehlednění daňového systému v oblasti daně z příjmů. Zaměstnanec s hrubou mzdou 30 000 Kč zaplatí po přijetí zákona na dani z příjmu měsíčně o 1 530 Kč méně oproti současnému stavu, což ročně představuje 18 360 Kč. V důsledku zrušení institutu superhrubé mzdy a zavedení 15% daně z hrubé mzdy se očekává snížení příjmů veřejných rozpočtů… Celkový pokles výběru daně z příjmů se očekává ve výši 55 miliard Kč (!). Pokles příjmů bude částečně kompenzován zvýšeným výběrem DPH, spotřebních daní a částečně daně z příjmů ve výši 20 mld. Kč.

Je vskutku dojemné, jak odhodlaní rušitelé daňového paskvilu superhrubé mzdy, ač z různých politických stájí, shodně zdůrazňují její diskriminační dopady vůči milionům zaměstnanců. Dani ze mzdy totiž nepodléhá jejich skutečný příjem, hrubá mzda, nýbrž k její hodnotě (v rozporu s principy daňové neutrality a spravedlnosti uplatňovanými na celém světě) se v České republice už 11 let nesmyslně přičítá 34 %, což je výše pojistných odvodů hrazených zaměstnavatelem. Teprve tento naprosto fiktivní „příjem“ tvoří daňový základ  zdaňovaný 15% sazbou. Po této „úpravě“ je faktická sazba daně ze mzdy  nikoliv 15 % nýbrž 20,1 %. Klasik by k tomu lakonicky poznamenal: nechceme rovnou daň zadarmo.

Finanční rozměr příjmové diskriminace, přehledně popsaný v citované důvodové zprávě, je nezanedbatelný. Poplatník pobírající za svou ekonomickou činnost mzdu na úrovni současného průměrného výdělku, přijde v důsledku daňové taškařice zvané superhrubá mzda ročně o cca 20 000 korun, za což by pořídil solidní dovolenou nebo si třeba při vědomí stárnutí populace (a alarmujících zpráv o neschopnosti státu vytvářet zdroje na budoucí výplatu penzí) prozíravě šetřil na důstojné prožití důchodového věku.

Z textu důvodové zprávy poslaneckého návrhu na zrušení superhrubé mzdy zřetelně vystupuje i makroekonomická rovina stávající daňové a příjmové diskriminace. Předpokládá se, že zrušení superhrubé mzdy sníží ročně rozpočtové příjmy o 55 mld. Kč. Dramatický příjmový výpadek však bude podle předkladatelů, kompenzován nárůstem rozpočtových příjmů z inkasa daně z přidané hodnoty, spotřebních daní a částečně i daně z příjmů o 20 mld. Kč, k němuž zřejmě dojde v důsledku zvýšené spotřeby domácností.

Sečteno a podtrženo: Jedenáctiletá existence konstruktu superhrubá mzda probíhala v těchto fázích:

2008

Superhrubá mzda jako dílčí základ daně z příjmů ze závislé činnosti se stala součástí zákona o daních z příjmů přes zásadní nesouhlas odborné veřejnosti, která v připomínkovém řízení připomínala porušení neopominutelných principů daňové spravedlnosti a neutrality, diskriminační povahu vůči početné skupině daňových poplatníků (cca 4 500 000 zaměstnanců), administrativní náročnost a potíže spojené s její aplikací, nekompatibilitu s úpravou daňových soustav členských států EU atd. Přes tyto navýsost oprávněné připomínky, byl zákon zavádějící kategorii superhrubé mzdy stranickou hlasovací mašinérií  přijat.

2011

Navržený a přijatý zákon o změně zákonů v souvislosti se zřízením jednotného inkasního místa obsahoval ustanovení o zrušení superhrubé mzdy, avšak účinnost zrušovací úpravy  měla nastat v roce 2015. V důvodové zprávě se nutnost zrušení superhrubé mzdy zdůvodňovala její diskriminační povahou, když daňová zátěž poplatníků s příjmy ze závislé činnosti je v důsledku její aplikace vyšší než zatížení ostatních poplatníků, nárůstem administrativní zátěže zaměstnavatelů a dalšími komplikacemi včetně narušování volného pohybu osob, kapitálu atd.

2014

Koaliční smlouva, která byla přílohou programového prohlášení vlády B. Sobotky, slibovala: „Koalice zruší koncept superhrubé mzdy.“ Sobotkova vláda tento programový cíl nesplnila.

2018

Programové prohlášení vlády A. Babiše deklaruje: „Zrušíme superhrubou mzdu u daně z příjmů fyzických osob.“ Vládní návrh zákona na změnu některých zákonů v oblasti daní rozeslaný do mezirezortního připomínkového řízení v únoru 2018 zrušení superhrubé mzdy obsahoval, ale tato část novely byla z jejího textu následně odstraněna.

Ministryně financí A. Schillerová na otázku („Platí, že chcete zrušit superhrubou mzdu?“) položenou v rozhovoru publikovaném na webu Ministerstva financí v únoru 2018, odpověděla: „Tu určitě zrušíme. A nebudeme ani čekat na nový zákon o dani z příjmů. Je to opravdu zbytečná věc, bavíme se o tom dlouho, takže ji chceme zrušit v novele zákona o daních z příjmů v roce 2019.“

2019

Superhrubá mzda zrušena nebyla a novela zákona o daních z příjmů nepředpokládá její zrušení ani v roce 2020.

Z příběhu superhrubé mzdy lze vyvozovat:

 

  1. V České republice lze ke škodě jejích obyvatel přijímat zákony, aniž by byly seriózně vypořádány zásadní námitky uplatněné v meziresortním připomínkovém řízení.
  2. V České republice lze přijímat zákony, které cíleně znevýhodňují a významně majetkově diskriminují početnou skupinu obyvatel, které v rozporu s ceremoniálními proklamacemi a sliby zvyšují byrokratickou zátěž, deformují hospodářské prostředí, snižují míru využití národního potenciálu a působí další materiální a morální škody.
  3. V České republice tak lze činit naprosto beztrestně, aniž by původci a iniciátoři těchto neodpovědně zfušovaných zákonných opatření, byli jakýmkoliv způsobem majetkově či trestně sankcionováni a vylučováni z politického a veřejného působení.
  4. V České republice takové počínání nenaráží na odpor obyvatelstva, jehož značná část pasívně přijímá a jako důsledek legislativního šlendriánu bez protestů strpí i citelné snižování svých vlastních příjmů.
  5. V České republice nejsou zásadní společenské a hospodářské problémy a náměty přiměřeným způsobem mediálně zpracovávány, v mediálním prostoru převažují tzv. zástupné problémy. Převažuje ideologické myšlení, téměř zanikl věcný a solidními argumenty podložený kultivovaný dialog, je vytěsňováno kritické myšlení.
  6. Skutečné zájmy a cíle vládnoucích elit minulého, současného (a pesimisticky usuzuji, že s největší pravděpodobností) i budoucího establishmentu, se na pozadí příběhu superhrubé mzdy zjevují bez příkras: daně vybírat od chudých a méně majetných, daňovým výběrem co nejméně zatěžovat měšce vlivných, mocných a majetných a toto zadání zakomponovat do příslušné legislativy. Protože takové tvrzení obvykle vyvolává nařčení ze snahy o rozněcování nevraživosti k bohatým lidem, připojuji několik čísel: na rekordním výběru daní v roce 2018 (1 bilion 29 mld. Kč) se plnými 75 % podílelo inkaso 3 daní – 1. daně z přidané hodnoty, 2. daně ze závislé činnosti (daně ze mzdy) a 3. spotřebních daní – jejichž kumulativní výnos činil 772,3 mld. Kč. Výběr korporátní daně v roce 2018 činil 166,1 mld. Kč a meziročně vzrostl o 4,3 mld. Kč, přičemž výběr daně z mezd ve stejném období dosáhl výše 193,7 mld. Kč a meziročně oproti roku 2017 vzrostl  o 24,5 mld. Kč
  7. Lze usuzovat, že systém, který ztratil schopnost odstranit zjevný a dlouhodobě škodlivě působící faktor, zasahující svými negativními důsledky podstatnou část populace a snižující hospodářský potenciál země, nevykazuje znaky inteligence a ztrácí potřebnou legitimitu.

V souvislosti s masivními oslavami nabytí svobody v Listopadu 89, nelze přehlížet, že se s ohledem na distribuci moci, vlivu a majetku znovu nalézáme ve značně polarizované společnosti. Ta ovšem nevznikla záměrným působením vlivného jedince či jedinců,  nýbrž vyplývá z podstaty systému samotného,  působí a projevuje se globálně.

Opět tedy zažíváme situaci bezmoci Nás a všemoci Oněch. Oni, kteří vládnou, si osvojili mocenské techniky lží, intrik, mlžení, demagogie, manipulace a propagandy. Jestliže někdo považuje toto hodnocení za nereálné, nadsazené a přemrštěně skeptické, nechť se znovu začte do výše uvedeného textu. Oni jsou beztrestní. Nemusí se na nic ohlížet, nikomu skládat účty, marnit čas zbytečným dialogem. Vštěpují nám, že bez jejich prozíravého vládnutí, moudrého vedení a správy veřejných záležitostí, bychom se, coby hloupý a nevzdělaný lid, neobešli. Již před dávnými věky byla tato strategie popsána v manuálu autoritářského vládnutí a uplatňována všemi parazitickými elitami.

Naše bezmoc je přímo úměrná síle a lstivosti mocných světa této doby. Protože žijeme v atomizované, hodnotově vyprázdněné a stále silnějšími, ničivějšími a četnějšími krizemi stíhané společnosti, měli bychom sebezáchovně usilovat o obnovu potenciálu změny: účinné solidarity otřesených.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.