V rámci naší nedělní kulturní rubriky publikujeme dvě básně Jindřišky Vitvarové U rybníka a O obzoru nad řekou.
U rybníka
Hladina vodní do jara
už otevřela vrátka,
ladná je jako kytara
a jak zrcadlo hladká.
Stromy si hrají na borce –
předvádějí v ní světu
své dokonalé proporce
a štíhlou siluetu.
Jen já tu v teplém kabátě
se teskně dívám do ní,
na břehu stojím na blátě
a nasávám, jak voní.
Kéž by už větry neduly
a sebrala jsem odvahu
ty H2O molekuly
nezkoumat jenom ze svahu!
O obzoru nad řekou
Jakmile břehy se na jaře zvednou,
udělám to, po čem toužím už léta,
po kalné řece se vypravím jednou
za zlatým světlem, tam na konec světa.
Svedena magnety sluneční záře
dost už mám mouder, co rozum mi velí,
s divokých proudem chci doplynout k čáře,
která nám oblohu od Země dělí.
Jsem zkrátka zvědavá – to u žen bývá.
Nedám se zastavit. Jak přijde tání,
rozluštit záhadu, co obzor skrývá
přidám do kolonky „Splněná přání.“