Historička Marie L. Neudorflová představuje nové vydání knihy Tomáše Garrigua Masaryka Nová Evropa, Praha: Masarykův ústav AV ČR 2016.
V roce 2016 byla znovu v češtině publikována kniha Tomáše G. Masaryka Nová Evropa, věnovaná budoucnosti menších a malých národů a států střední Evropy. V dnešním postmoderním kontextu jsou její myšlenky znova velmi aktuální, a to také s ohledem na probíhající diskuze a spory kolem nového pojetí československých dějin. Ještě aktuálnější jsou Masarykovy myšlenky v současném politickém kontextu Evropy.
Masarykova hlavní východiska
Od rukopisných bojů Masaryk pečlivě sledoval historickou produkci domácí i zahraniční. Ta často souvisela s politickými poměry i s politickými teoriemi. Byl vlastně sociolog, s vědomím, že rozumět světu, ve kterém lidé žili, bylo nezastupitelné pro vyspělost společnosti, pro demokracii, pokrok, politiku a možnost změn k lepšímu. Svou víru v sílu znalostí měl spjatou s principy původního křesťanství, morálkou, svobodou, právem člověka na důstojnou existenci. Tyto názory Masaryk sdílel s významnými českými osobnostmi – s Janem Husem, Janem A. Komenským, Františkem Palackým a s Karlem Havlíčkem Borovským atd.
Masaryk tak svojí činností vědomě připravoval český národ na příležitost dobýt si větší svobodu a samostatnost. V úvodu k Nové Evropě (1920) poznamenal, že válku sice očekával (poprvé o této možnosti mluvil již v 90. letech 19. století), ale ne tak brzy. Když přišla, chápal ji jako možnost nejen pro Čechy a Slováky, ale i pro další menší slovanské národy. V souladu se svou vírou v demokracii věřil také ve vítězství států Dohody (Francie, Velké Británie a Ruska).
V dnešní politicky nestabilní situaci v Evropě, kdy se většina cítí být zklamána vývojem po roce 1989, je poučné si vzít do ruky právě Masarykovu Novou Evropu (nové vydání 2016) a porovnat ji se současností. Masarykovy myšlenky se dnes znovu jeví v podstatě jako urgentní. Z humanitního a demokratického hlediska jsou myšlenky v Nové Evropě stále aktuální. Původně psal Masaryk Novou Evropu v Rusku v roce 1917 pro tvořící se československé legie, ne jako plán, ale jako určitou vizi směřování Evropy po válce. Německá invaze do Ruska a ruská revoluce zhatily nicméně její vydání. Masaryk nevěděl, že se jeden výtisk rukopisu v Kyjevě zachoval a že ho legionáři uveřejňovaly na pokračování v Československém deníku. Masaryk pokračoval v psaní na cestě do USA se záměrem text předložit Západu a americké veřejnosti. Proto vyšla v roce 1918 nejprve anglicky: New Europe. The Slavic Standpoint, znovu 1974 (česky 1920, Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Praha 1920) a poté ještě čtyřikrát, naposledy v minulém roce. Kniha byla také vydána dvakrát francouzsky a celkem čtyřikrát německy. Další vydání vyšla slovinsky, maďarsky, chorvatsky a italsky
Hlavní Masarykův argument v Nové Evropě
Jádrem knihy je požadavek samostatného Československa, Polska a Jugoslávie v zájmu demokracie a samostatnosti dosud nesvobodných slovanských národů. Tlaky z Německa i z východu na tuto oblast považoval za stálou hrozbu míru. Memorandum (které se nedochovalo), zaslané Presidentu Wilsonovi v zimě 1917-1918 bylo psáno v duchu Nové Evropy. Wilson myšlenku sebeurčení národů, jak známo, nakonec přijal. Rovnoprávnost národů a dobrovolnost považoval za základní princip vzdálenější organizace Evropy po skončení války.
V předmluvě z ledna 1920 Masaryk píše, že Nová Evropa, „je soustavnějším zpracováním těch politických zásad, jež tvořily program naší zahraniční propagace“ ve válce. Demokratičtější střední Evropu chápal jako prevenci tradičního pangermánského expansionismu s principem, že „silnější má právo ovládat slabší“ a že malé národy jsou překážkou pokroku. Součástí byla i nenávist vůči Slovanům, zvláště Čechům (Hartmann, Mommsen, Legard, Schönerer, a další). V tomto ohledu Masaryk přesvědčil Wilsona i řadu dalších prominentních západních politiků a svoje argumenty zasadil do historického kontextu, včetně toho českého, slovenského, polského a německého.
Shrňme si několik základních předpokladů, na kterých Masaryk stavěl své úvahy a koncepce v Nové Evropě v době jejích psaní na konci desátých let 20. století.
Menší národy střední Evropy a jejich historický osud
Za daného stupně vývoje evropské civilizace Masaryk považoval menší národy střední Evropy za tak historicky a kulturně zakotvené a vyvinuté, že úsilí silnějších a větších národů je ovládat a vykořisťovat, pokládal za nelegitimní, destruktivní, za zdroj ničení jejich mravního, kulturního a politického potenciálu. Dlouhodobá snaha demokratizovat Rakousko-Uherskou říši, úsilí o rovnoprávnost občanů a národů se ukázala jako naprosto nereálná. Před odchodem do exilu se ostatně Masaryk dozvěděl od ex-ministra Koerbra, že poněmčení Čechů po vítězství Německa a Rakousko-Uherska je nezpochybnitelné. (TGM, Světová revoluce; 2005, s. 30.). Není proto překvapením, že v Nové Evropě popsal Masaryk habsburskou říši (její neuherskou část) jako „útlak organizovaný německou menšinou nad ostatními“ (New Europe, 1972, s. 76).
Masaryk považoval národy s jejich unikátní úrovní a integritou (jazyk, území, historie, tradice, vzdělání atd.) za velmi cenný výdobytek historie, spojený s humanismem, se základními křesťanskými a osvícenskými principy a také jako relevantní k rozvoji demokracie v širokém smyslu. Ideu národnosti, demokracie a socialismu vyvozoval z humanitního principu. V současnosti i řada západních historiků sdílí názor, že bez existence entity národa a znalosti historie není demokracie možná (například J. Dann, R. Dahl, Ch. Tilly a další). Podobně relevantní byly pro Masaryka zásady Velké francouzské revoluce. Masaryk byl pravděpodobně první, kdo upozorňoval, že kultura, historie a vyspělost evropských národů je velmi rozdílná. Předcházení vážných konfliktů a demokratizace vyžadovaly jak specifický program každého národa, tak respekt větších národů a států k menším. Většina z nich přispívala svou kulturou a prací k vyspělosti vlastní i civilizační. Masaryk odmítal německé rozdělování národů na více a méně schopné a dokazoval, že vyspělost národů byla otázkou vývoje. Entita národa byla přirozenější než stát, Masaryk však uznával, že státy se pod tlakem pomalu demokratizovaly, a to i ty mnohonárodnostní (The New Europe, s. 65). Tím vznikal nový obsah pojmu „politický národ“. Tento proces však stagnoval a bylo nebezpečí, že bude zcela zvrácen.
Demokracie jako hlavní politický princip
Tomáš G. Masaryk přijal osvícenský přístup spojující demokratizaci s pokrokem v širokém smyslu, včetně mravního a sociálního – na rozdíl od konceptu liberalismu, jehož základy byly hlavně materialistické, individualistické a expansivní. Demokracie se svými institucemi a principem rovnosti, spravedlnosti, svobody a vzdělávání vytvářela v Masarykově vidění jako jediná podmínky pro rozvoj úrovně většiny jednotlivců i celku, a ne na úkor slabších.
Naopak, nedemokracie nechávaly, možná i záměrně, většinu lidí živořit sociálně, morálně i kulturně. Neměly respekt k pozitivnímu potenciálu většiny. Demokracie chápala člověka a společnost jako entity s mnoha rozměry, v nichž mravní, kulturní, historický a sociální aspekt byly stejně důležité jako aspekt hospodářský. Znalosti, efektivní komunikace, mravní principy a rozumné kompromisy měly potenciál přispívat k nenásilnému řešení konfliktů, k obecnému dobru a k větší stabilitě. Demokratické státy se měly co nejvíce spoléhat především na sebe, na svou iniciativu, vzdělání, úroveň svých členů. Ještě před první světovou válkou se zrodila křehká idea, že demokratické státy proti sobě neválčí. Masaryk nevěřil v dokonalou demokracii, jen v možnost efektivního směřování k demokracii. „Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální.“, napsal dále jinde (Světová revoluce, 2005, s. 362). Pokud mělo dojít k jakémusi sjednocování států v Evropě, k federaci, tak jen z vlastní vůle těchto národů. „Federace bez svobody není možná“, poznamenal Masaryk v Nové Evropě (s. 75). Zároveň zdůrazňoval, že kontakty kulturní, obchodní a vědecké, mezi národy vzrůstaly, k užitku všech (s. 80—81).
Slovanská agitace na Západě
Třetím předpokladem úspěchu exilové práce byla nutnost ovlivnit západní veřejné mínění, zvláště politiky, ve prospěch nezávislosti potlačených slovanských národů, o kterých svět věděl hlavně z německé nepřátelské literatury. Tohoto úkolu se Masaryk zhostil neobyčejným a úspěšným způsobem (J. Kovtun, Masarykův triumf. Konec velké války. 1. vyd. Toronto 1987; také Masarykova Světová revoluce).
Německo ve střední Evropě
Čtvrtým důležitým Masarykovým předpokladem byla víra, že po první světové válce, v důsledku strašlivých zkušeností a zneškodnění agresivního pangermanismu, bude vývoj v Evropě směřovat k rozvíjení demokracie. Tím vznikne také šance pro potlačené národy, aby se v demokratickém systému vzděláváním a účastí v politice mohly v příštích desetiletích soustředit na svůj pozitivní rozvoj. Nebyl naivní, nevylučoval odklony od demokracie způsobených mocenskými vrstvami. Nicméně Masaryk věřil, že půjde jen o dočasné jevy a že vzdělaná veřejnost bude schopna demokracii ubránit. Nepočítal nicméně s tak rychlou válečnou agresivitou Německa a rychlou obnovou nedemokratických mocenských hrátek velmocí ve 30. letech.
V důsledku toho Masarykova střední Evropa svobodných národů a samostatných států nedostala čas k tomu, aby se stala efektivní hradbou vůči německé expanzi. Masaryk nepředpokládal tak rychlé oživením pocitu nadřazenosti a agresivity Němců a jejich dispozice k „Drang nach Osten“, zvláště proti Rusku. Masaryk vyvracel pangermánskou teorii, že evoluce směřuje k nenárodní organizaci velkých států jako vyššímu typu. Sdíleli ji i marxističtí sociální demokraté jako předpoklad k ekonomickým a socialistickým reformám. Byl totiž přesvědčen, že evoluce, demokracie a prosperita upřednostňuje menší národy a národní státy (The New Europe, s. 71—73.)
Válka a její důsledky
Masaryk se také mýlil v předpokladu, že až bude východní Evropa organizovaná politicky podle přirozených linií a Rakousko-Uhersko, Balkán a Turecko nebudou pod vlivem Německa „nebude existovat nebezpečí německé agrese na Západ“ (The New Europe, s. 159). Budoucí československá prezident nepočítal v době psaní Nové Evropy s tím, že válka bude stavět na principu úplné porážky Německa, a že Německo bude jasně označeno za původce války, agresora, s konkrétními důsledky také pro politickou mapu střední Evropy. Znovu nicméně odmítl pruský názor, že by se do války neměly zatahovat morální principy. Masaryk zde zdůraznil svoje přesvědčení z České otázky, že humanitní etika musí připouštět jenom válku obrannou, ale nikoliv agresivní a expansivní.
Poslední část Nové Evropy věnuje Masaryk stručně principům, na kterých by Evropa měla být organizována: obecné přijetí humanitních, demokratických hodnot, demokratismus, vzdělání, etické principy v politice, v hospodářství, v sociální oblasti, v mezinárodních vztazích, respekt pro národní entity. Jinými slovy „demokracie se musí stát obecným vyznáním, podmíněným mravním vzděláním“. Symbolicky zakončil svojí tezi slovy: Ježíš ne César (The New Europe, s. 176—190.). Ne každý dnes dovede hloubku tohoto symbolu pochopit.