Karel Žďárský se ve svém komentáři podíval na krizovou pomoc restauracím poněkud jiným pohledem, například s ohledem na mzdy jejich zaměstnanců a na daňové odvody.
Blíží se – ať už skutečně nebo spíše jen jako zatím zbožné přání – okamžik, kdy karanténa skončí a všechno se otevře. Otevřou nejen obchody, ale také docela toužebně očekávaná kadeřnictví, či jiné osobní služby třeba pedikúra – tak otevřou i restaurace.
A právě otevření restaurací je jedním z momentů, který se začíná diskutovat. Nejde jen o to, že se někde tvrdí, že restaurace se otevřou jen pozvolna v tom smyslu, že budou otevřeny jen na kratší dobu. Že to zatím nebude až do rána, nebo dlouho do noci, ale třeba jen do sedmi či osmi večer.
Otevřít restaurace je určitě dobrý námět, protože spuštění restaurací povede především k oživení výroby pivovarů – to bude určitě největší efekt. Přece jen se zdá, že mnoho lidí je natěšeno na to, až si dá své oblíbené čepované pivo – marná slávu to lahvové pivo není ono a navíc v tom teplém počasí posledních dnů – takový pěkně orosený půllitr – to je úplně jiná žízeň. Ale restaurace a s nimi i kavárny už nějak patří k životu, stejně jako sklenka dobrého vína atd.
Prostě na otevření se už mnoho lidí těší…
Trochu jiný pohled na otevření restaurací mají jejich majitelé či provozovatelé. Výmluvně o tom hovoří představitelé Asociace restauratérů Apron, která údajně zastupuje 972 podnikatelů, kteří zaměstnávají 20 448 lidí. Jsou v ní zastoupeny významné postavy pražské gastronomie. Takže možná je to především organizace pražského prostředí.
Přece jen v ČR je určitě řádově více restaurací, než je počet, který tato organizace uvádí. Proto ani jejich hlas nemusí být hlasem dominantním. Nicméně je to hlas, který dokáže vyjádřit svá přání a požadavky.
Prezident Asociace Sylvio Spohr tvrdí, že čtvrtina majitelů restaurací už svůj podnik neotevře, zbytek počítá po znovuotevření s propadem tržeb o 80 až 95 procent. Uvádí, že „máme spousty zaměstnanců, já jich mám třeba šedesát. Nemůžu je propustit, protože bych jim musel zaplatit minimálně tři mzdy, v nějakém případě dokonce pět mezd, a zároveň si je nemůžu nechat, protože to prostě není z dlouhodobého hlediska únosné. Naše odhady vycházejí i z informací z Číny, kde se po znovuotevření tržby pohybovaly mezi pěti až 20 procenty, to znamená 80 až 95procentní propad tržeb. Na to všechny zaměstnance nepotřebujete.“
Dále nám prezident Spohr sděluje, že „režim po znovuotevření bude 60procentní mzda a 60procentní podpora státu, kde, přeloženo do reálných čísel, nám stát dá 2 – 3 tisíce na jednoho zaměstnance, a přitom budeme mít prázdné restaurace“.
Kolik by pan prezident na jednoho zaměstnance chtěl, sice přímo neuvádí, ale v závěru je jasný požadavek na samozřejmě větší – ale především dlouhodobější dotace (resp. úlevy což je prakticky totéž).
Podívejme se nejdříve na to, kolik že ti zaměstnanci u pana prezidenta v jedné z velkých restaurací v Praze oficiálně měsíčně berou. Člověk nemusí být zrovna matematický génius, aby si z uvedených informací nedopočetl, že to je cca 5500 – 8300 Kč měsíčně. No žádná hitparáda. Je zřejmé, že oněch 60 zaměstnanců pracuje na zkrácené – ne zrovna oslnivé úvazky. Minimální mzda plného úvazku je pro letošek 14600 Kč. Že by jeho restaurace tak špatně prosperovala, aby dnes neměl rezervu 1,5 milionu na propuštění 60 svých oficiálně velmi nízko odměňovaných zaměstnanců, se snad nechce ani věřit. Kdo ví, zda jsou to skutečně zaměstnanci, zda to nejsou OSVČ, jak se dnes stalo v Čechách zvykem.
Anebo je podstata jeho úvahy někde úplně jinde? Když se tak rozdává, proč si také neříct. Proč si nevymoci nějakou tu úlevu pro drahé pražské restaurace, kam Čech s průměrným platem moc nechodí a o něhož tyto restauratéři v minulosti ani nestáli. Byli totiž zaměřeni na zahraniční klientelu a ta ještě hodně dlouho do Prahy nedorazí – a kdoví jestli vůbec se obnoví ten přítok turistů, jako tomu bylo v minulých letech.
Vyjádření šéfa Asociace je dobré vidět i v jiném světle. Celý úspěch těchto restaurací je vykoupen prací českých zaměstnanců za mizerné platy. Anebo je to ještě trochu jinak? Nemohu nevzpomenout v této souvislosti na vyjádření jednoho zaměstnance jistého velmi populárního podniku v centru Prahy, který přiznal, že pracuje za minimální mzdu, ale šéf mu měsíčně dá ještě nějakých 50 tisíc přímo na ruku. Takže zaměstnanec byl spokojen. Byl mladý – do důchodu daleko – teprve za těch třicet let možná pochopí, že to nebylo dobře, ale co si po tolika letech na kom vezme.
Mnohé tyto restaurace tak žijí vůbec ne ze spropitného, ale také – bohužel – z krácení tržeb. Na to je celkem jednoduchý recept – po půlnoci prý občas systém EET nefunguje a cizincům, co tvoří klientelu, je to přece úplně jedno a tak se jede na jinou kasu. Vzpomínám si na jeden takový případ. Byli jsme s partou v restauraci a při placení mladá servírka, zřejmě brigádnice, přinesla účet a na něm byla rukou připsána konzumace nápojů, Prý na to zapomněla. A stejný účet přinesla i ostatním. Tak jsem jí upozornil, aby přinesla ještě jeden účet, kde to vše bude vyúčtováno. Neměla radost a moc dobře věděla, že chtěla ošidit EET. Pikantní ještě bylo, že naproti přes náměstí bylo sídlo finančního úřadu – ovšem bylo to v sobotu večer – takže pohoda.
A já si myslím, že podobně se to děje i jinde. Nechci sice generalizovat, ale nemyslím, že by se podobný případ nikde jinde nestal. A nemohu se ubránit parafrázi slavného Ovidia – tisíc je způsobů lásky – a já jen dodám, ještě více je způsobů, jak krátit daně a šidit stát. A v současné situaci s tím ani finanční správa moc dělat nemůže. Celkem chápu, že musí být tolerantní – toto odvětví je v krizi.
Ale zpátky k tomu, co se tam asi stane. Budeme nesporně svědky toho, že mnohé restaurace zkrachují – protože to je nejlepší způsob, jak vyváznout ze svých závazků vůči zaměstnancům. Po čase stávající majitelé založí jiné firmy a pokusí se svůj byznys vzkřísit jinde.
Nemyslím, že s tím lze něco provést – z úrovně vlády. A bylo by dobře, kdyby se do toho vláda nemíchala. Ten proces musí jít svojí cestou a je to spíše jen o tom spolehnout se na to, že majitelé se budou k těm, co jim pomáhali vytvářet jejich bohatství, chovat slušně. O moc víc, dělat nemůžeme.
A také naučme se rozlišovat a pozorně poslouchat, co nám představitelé různých Asociací vykládají. Ne vždy je to důvod k tomu, abychom je litovali a schvalovali jejich požadavky na odškodnění. Nezapomínejme, že více než 80 % daňových příjmů státního rozpočtu tvoří zaměstnanci a důchodci (hlavně přes DPH) a že to budou především „jejich“ peníze, které by případně měly jít na tuto pomoc. A myslíte si, že se někdo těch, jejichž peníze by měly jít na takovou sanaci, s tím souhlasí?
Proto buďme opatrní v tom, než se rozhodneme pro velkorysá gesta pomoci. Ptejme se třeba, jak tito lidé platili své zaměstnance, kolik za ně odvedli sociálního a zdravotního pojištění či jaké platili daně a zda vůbec platili daně.