Adam Votruba se podíval na české statistiky koronavirové nákazy. Je pandemie opravdu za námi?
V souvislosti s aktuální situací kolem koronaviru v České republice se nabízí oprávněná otázka, jestli mohl být koronavirus v této době překonán do té míry, že by se přestali již objevovat nově diagnostikovaní pacienti. Dlouhodobý vývoj denního přírůstku nakažených takovou možnost přinejmenším naznačuje.
Vidíme zde nejprve rychlý exponenciální nárůst, který se láme v prvním dubnovém týdnu. Bezpochyby jde o důsledek razantních opatření české vlády, zejména těch, co vstoupila v platnost po 17. březnu. V druhém dubnovém týdnu počty nově nakažených nejprve prudce klesají, další pokles je již mírnější. Po velikonocích začíná politika rozvolňování karanténních opatření. Ta byla do určité míry motivovaná snahou uklidnit tu část veřejnosti, která byla s restrikcemi nespokojena a argumentovala mj. negativními ekonomickými dopady.
V tuto chvíli to vypadá, že se křivka poklesu obrací. Bude zajímavé sledovat vývoj v tomto týdnu. Pokud se obrat potvrdí, znamenalo by to již nepochybně, že rozvolnění pravidel obnovilo šíření nákazy. Je paradoxní, že se tak děje v době, kdy oficiálně končí krizový stav a kdy řada zemí vyhlašuje otevření hranic. Mimochodem: je téměř jisté, že načasování otevřených hranic souvisí s blížící se turistickou sezónou a s lobbingem turistického průmyslu.
Nabízím zde pro srovnání graf zachycující počty nově nakažených. (Stav ve večerních hodinách oproti předchozímu dni.) Základní čísla jsou označena modrou barvou. Ukazují se zde značné denní výkyvy související mj. s počtem provedených testů, který byl nižší zejména o víkendech. Pro názornost jsem doplnil šestidenní průměr (červená barva), na němž lze lépe sledovat celkovou vývojovou tendenci.
V boji s koronavirem bylo v zásadě možné zvolit tři strategie:
1) Snaha o úplné vymýcení cestou karantény.
2) Brzdit nákazu a ulehčit zdravotnímu systému.
3) Nečinit karanténní opatření, omezit se na kroky v oblasti zdravotnictví a informací.
Česká vláda vsadila na druhou strategii. Panoval obecný názor, že koronavirus zastavit nelze, čímž byla první strategie diskvalifikována a priori, byť neprávem.
Někteří odborníci, zejména Roman Prymula, doporučovali cílit na kolektivní imunitu. Ve svém minulém článku jsem se snažil matematicky dokázat, že taková cesta byla od počátku iluzorní a že by znamenala zbytečná úmrtí. To potvrdil i test české populace na protilátky, v němž vyšlo najevo, že jen asi 0,4 % testovaných se s virem setkala. Dodejme, že testy byly prováděny ve spíše postiženějších oblastech.
To nyní znamená, že ochranná opatření budou navzdory všemu pokračovat, pouze v mírnější podobě, a to patrně do doby, než bude k dispozici spolehlivý lék v dostatečném množství. Může to trvat několik měsíců, ale třeba i dva roky.
Můj osobní odhad je, že v případě pokračování původních tvrdých opatření do cca 17. května, by se Česká republika mohla postupně ke konci května vrátit do úplného normálu. Výjimkou by byla jen omezení týkající se cest do zahraničí. Nevím, jestli vláda tuto možnost testovala matematickým modelem. Empiricky ji nyní neověříme.
Chtěl bych ještě upozornit na jednu věc, která podle mého soudu není ve veřejné diskuzi dost dobře reflektována. Razantní opatření proti koronaviru byla zavedena kvůli jeho extrémní nakažlivosti, jaká nemá u známých onemocnění obdoby, a kvůli velké rizikovosti pro život pacienta. Porovnáme-li uvedené tři strategie, pak lze jednoznačně říci, že nejvíce lidských životů by bylo zachráněno v prvním případě, nejméně pak ve třetím. Ovšem ekonomické ztráty nelze podobným způsobem dost dobře vyčíslit. Nevíme, jestli by úplná absence karanténních opatření byla z dlouhodobého hlediska pro ekonomiku menší zátěží než přísná karanténa. Těžko si můžeme představovat, že při vysokém počtu nemocných a zemřelých, jaké jsme sledovali např. v Itálii, může ekonomika normálně fungovat.
Možná tento aspekt dokáže někdo zpětně posoudit na základě srovnání, jak si vedly jednotlivé země s odlišným přístupem. Bylo by to jistě zajímavé.
Poněkud kuriózním jevem jsou demonstrace proti karanténním opatřením. V Praze se například objevilo heslo „Nechceme vakcínu, chceme svobodu“. Myslím, že koronavirových opatření mají plné zuby téměř všichni. Ovšem neřešený problém zůstává problémem. Předčasné zrušení protiepidemických opatření může znamenat jen to, že si je budeme užívat několikanásobně déle. Pokud by mně osobně dal někdo na vybranou možnost žít dva roky v současném stavu, nebo tři měsíce ve stavu, jaký panoval na začátku dubna, volil bych druhou možnost.
Z dosavadního vývoje plynou dvě zprávy. Dobrá zpráva je ta, že opatření proti koronaviru skutečně fungují. Špatná zpráva je, že návrat k normálu se odkládá na neurčito, přičemž nelze dost dobře odhadovat ani další vývoj nákazy, ani případné reakce vlády. Vládu lze podle mého mínění chválit za včasné zavedení příslušných opatření, méně již za její komunikaci s veřejností a také za poněkud chaotické změny v pravidlech.