Karel Žďárský se zamyslel nad tím, jakou pomoc by český stát (ne)měl v rámci zmírnění dopadů koronavirové krize dát cestovnímu ruchu?
Nápady na to, koho a jak zachraňovat v současné krizi nekončí. Stále se objevují doporučení a někdy i požadavky zachránit i ty činnosti, které prostě zachránit nelze resp. docela by mě zajímalo, zda si někdo položil otázku, proč se to má udělat.
Často se v posledních dnech diskutuje celé odvětví turistického ruchu a služeb s tím spojených včetně těch známých již problémů s restauracemi a hospodami. Nakonec o tom již jsme zde asi psali.
Pár čísel na začátek
Nejprve si zkusme problém turistického ruchu ilustrovat na několika číslech.
V roce 2018 v ČR bylo zaregistrováno oficiálně 26,7 mil přenocování cizinců v zařízeních hromadného ubytování. V tomto údaji nejsou registrováni ti, co se ubytovávají v systémech jako je Airbnb, což by bylo ještě nejméně o milion přenocování více. Ale patrně je to ještě více, ovšem přesná evidence o tom není.
Počet přenocování je podle mého názoru daleko přesnější ukazatel intenzity turistického ruchu než počet přijíždějících turistů. Tento počet se přece v současném systému volně prostupných hranic ani nedá spolehlivě spočítat. Takže nakonec se musíme stejně uchylovat k tomu, že se sčítají počty cizinců, kteří se registrují v ubytovacích zařízeních.
Pro to, co chceme sledovat, a to dopad koronavirové krize na cestovní ruch, nás Airbnb tolik nezajímá. Pouze snad v tom smyslu, že i turisté v tomto systému využívají služeb restaurací a jsou i pro ně zajímavým zdrojem příjmů.
V prvé řadě se podívejme na podíl zahraničních turistů na celkovém počtu přenocování v ČR. Celkový počet přenocování v hromadných zařízeních v roce 2018 dosáhl 55,5 mil, z toho pak připadlo na tuzemské turisty necelých 29 mil.
Zásadní rozdíl pak je ovšem ve struktuře ubytování. Jestliže čeští občané dominovali v zařízeních typu kempů, chat, penzionů, pak zahraniční turisté vyhledávali vícehvězdičkové hotely a spíše náročné ubytovací (luxusní) kapacity, kde podíl českých občanů byl jen velmi malý.
Právě tento fakt – nikterak překvapivý – signalizuje, kde budou vznikat v nejbližších měsících největší problémy s udržitelností provozu těchto kapacit. Nelze si přece představit, že by čeští občané mohli nahradit chybějící poptávku zahraničních turistů a tak vyrovnat hrozící ztráty v této oblasti.
Zahraniční klientela, jak je zřejmé, zajišťovala bezmála polovinu veškerého počtu přenocování v ČR. Ovšem v segmentu dražšího ubytování byl jejich podíl vyšší než 85 %.
Považuji za nemožné, aby tento výpadek klientely mohl být v letošním roce nahrazen. Lze očekávat, že i při velmi optimistickém odhadu bude možné počítat patrně jen s třetinou počtu přenocování oproti roku 2018. Tedy v segmentu zahraničních turistů nelze počítat s více než 8 – 9 mil přenocování v nejlepším případě.
Pro další úvahy je také nutné vidět územní strukturu přenocování zahraničních klientů. Praha registruje 16,1 mil přenocování, Karlovarský kraj 3,4 mil a Jihočeský a Jihomoravský kraj oba shodně po 1,2 mil přenocování.
Je tedy evidentní, že absence zahraničních turistů tvrdě zasáhne v prvé řadě Prahu a také Karlovarsko, kde ovšem jde především o lázeňství.
Dominantní v počtu přijíždějících turistů jsou pak Němci, kteří zde strávili 5,8 mil přenocování. Podílejí se celou polovinou na počtu přenocování na Karlovarsku.
Druhá největší klientela jsou Rusové, kteří strávili u nás 2,4 mil přenocování, neboť u nás tráví v průměru nejdelší dobu. Je to 4,4 přenocování při celostátním průměru 2,5.
A nyní když si promítneme země s největším počtem přenocování v ČR, pak vedle již vzpomenutých Německa a Ruska, sem lze řadit i Itálii, Polsko, Slovensko, Velkou Británii. USA a Čínu. Tyto země zajišťují bezmála 60 % celkového počtu přenocování v ČR a jsou tedy hlavními uživateli českých hotelových kapacit. Přitom tyto země mají menší podíl – jen mírně přes 50 % – na počtu přenocování v Praze.
Je to v tomto případě dáno především tím, že německá klientela, stejně jako ruská klientela je orientována na západočeské lázně, kde představují dvě třetiny celkového počtu přenocování. Např. ruští turisté zde mají počet přenocování daleko největší – více než 10, němečtí turisté necelých 6, což napovídá, že nejčastěji jde o týdenní wellness pobyty v tamních lázních.
Tato základní čísla o počtu přenocování a především o zemích, odkud k nám turisté přijíždějí, mohou přispět k úvahám o možnostech „návratu k normálnímu stavu“ – tedy před pandemií.
Domnívám se, že pro letošní rok lze v podstatě vyloučit příjezd turistů z Ruska, které je silně zasaženo koronavirem a také příjezd turistů z Číny. Ovšem nejen kvůli koronaviru – v naší zahraniční i vnitřní politice děláme přece všechno pro to, abychom těmto turistům příjezd do ČR náležitě znechutili. Pojedete snad někam, kde vám dávají okázale najevo, že vás nemají rádi či dokonce snad nenávidí.
V souhrnu obě tyto země představují 3,3 mil přenocování tj. více než osminu z celkového počtu. Když k tomu připočteme ještě další země jako jsou USA, Korea, také Velkou Británii, pak jsme na čtvrtině celkového počtu přenocování, z něhož v letošním roce lze očekávat jen minimum.
Pokud si také uvědomíme, že již uplynuly minimálně dva až tři měsíce vrcholné turistické sezony, pak musíme počítat s poklesem počtu přenocování minimálně o dvě třetiny úrovně minulých let.
Celá ČR má kolem 320 tisíc lůžek v hotelích, které zpravidla využívala zahraniční klientela, vedle toho také 200 tisíc lůžek pro tuzemskou klientelu – kempy, penziony atd. V samotné Praze je 90 tisíc lůžek, ale především v kategoriích, které česká klientela nevyužívá.
Za této situace jsou dvě třetiny těchto kapacit do konce letošního roku nevyužitelné a je jen na rozhodnutí jejich majitelů, zda vůbec otevřou a zahájí sezonu nebo budou očekávat na příští rok.
Soudím proto, že minimálně pro dvě třetiny kapacit našich hotelů, dosud orientovaných pro zahraniční klientelu není v letošním roce reálná poptávka.
Co dál?
Co by měl udělat stát? Vyslyšet volání, aby hledal nějaký způsob záchrany těchto kapacit, nebo jen oznámit, že již na jejich záchranu nemá síly?
Domnívám se, že jediné schůdné řešení je říci, že se již tento segment zachraňovat nebude resp. nebudou se pro něho vytvářet žádná další specifická opatření. V minulých měsících již byly učiněny kroky pro sanaci tohoto sektoru v rámci obecných opatření typu Antivirus, kdy se poskytovaly peníze na úhradu mezd zaměstnanců, kteří nemohli vlivem epidemie pracovat. Stejně jako mohly být účastníky úvěrových programů v systému Covid.
V tom však podle mého soudu nelze pokračovat. Těmito minulými opatřeními můžeme zmírnit náraz krize a získat čas pro podnikatele zamyslet se, co dál. Nemůžeme však jimi vytvořit dlouhodobou poptávku po těchto službách. Nemůžeme tímto způsobem „přetlačit trh“. Navíc si asi ani neumíme představit, kolik by taková intervence ve prospěch těchto hotelů (zpravidla ve vyšší cenové kategorii) vůbec mohla stát. Odhadněme, že by to mohlo být 15 – 20 mld a možná i více (budeme-li počítat s jen s polovinou odhadované ceny ubytování). Hlavně však – a to zdůrazňuji – toto není cesta, která by měla perspektivu šťastného konce.
Mnohé tyto služby byly cenově zaměřeny na úplně jinou klientelu, než je tuzemský občan. Prostě stát nemůže zajistit, aby čeští turisté nahradili 15 mil přenocování ve vícehvězdičkových hotelech, kterou zajišťovala zahraniční klientela před krizí. A je potřeba tato fakta uvést a z nich vycházet při úvahách, jak dál.
Podle všeho byl již před koronavirem tento trh přehřátý a logicky se musela dostavit korekce. Že byla spojena s pandemií, je v podstatě náhoda, která byla jejím spouštěcím mechanismem. Proto je podle mého názoru nutno ponechat vývoj v tomto odvětví pokud možno bez dalších specifických intervencí a tedy pouze uvažovat s obecnými intervencemi stejnými pro všechny podnikatelské subjekty.
To, co stát udělat může a především musí, je navrhnout rekvalifikační kurzy pro uvolněné pracovní síly. Tam je poměrně široké pole působnosti, neboť musíme zde také vycházet z toho, že návrat do předkoronavirového rozměru cestovního ruchu bude trvat dlouhou dobu- ten je na léta. Prostě neměli bychom si myslet, že už od ledna příštího roku se ten vlak rozjede zase stejným tempem, jako jel v minulých letech. To tak nebude.
Samozřejmě, že tato krize otevře i další problémy. V tomto sektoru je nemálo dluhů a jejich řešení bude bolestivé. Podobně to bude i s dalším na tento cestovní ruch navázanou profesí, kterou jsou průvodci. Ani pro ně nelze mít dobré zprávy. Nepřijedou-li turisté, těžko lze udržet tyto tisíce lidí v původní profesi.
Ovšem proč by právě tato skupina – většinou jde o specifickou skupinu OSVČ – měla mít nějaké zvláštní zacházení, jak se to někdo snaží vysvětlovat. Maj snad nějaké specifické zacházení skupiny zaměstnanců, kteří jsou uvolňováni z jiných firem postižených krizí? Stát zde má jedinou povinnost – organizovat rekvalifikační kurzy pro osoby bez práce a věřme, že se tak i děje, ale zatím se o tom nikde nemluví.
Toto sdělení není příliš optimistické. Sektor, který pracuje v tak těsné vazbě na trh a jeho momentální výkyvy sotva může očekávat něco jiného než dosti zásadní výkyvy poptávky, jako se tomu stalo v současnosti. Na druhé straně může daleko rychleji než ostatní reagovat na případné zvýšení poptávky a třeba se podaří některým rychle reagujícím subjektům tuto krizi využít ve svůj prospěch.