Rusko není Bělorusko, ale události zde jsou připomínkou toho, jak nebezpečné je pro státníka snažit se udržet status quo a odkládat změny.
Politolog Andrej Kortunov, generální ředitel a člen prezidia Ruské rady pro mezinárodní otázky (členem prezidia je také Putinův mluvčí Dmitrij Peskov, organizaci nelze považovat za “protikremelskou” ale spíše “prokremelskou”) věnoval svůj komentář událostem v Bělorusku a jejich vztahu k vývoji v samotném Rusku. Kortunov míní, že v daný moment se dá jenom těžko předvídat, jak se politická situace v Bělorusku vyvine. Jak silný je Lukašenkův režim a jak silná je opozice? Jak jsou naladěni silovici v Bělorusku? A jakou roli mají vnější a vnitřní aktéři? O tom všem by se dalo debatovat do ochraptění. Historie ukáže, píše politolog.
Jasné je aspoň jedno. Před našima očima odchází do dějin poslední opravdový sovětský stát na bývalém území SSSR. Na jen zázrakem uchované vitríně socialismu v dávno rozebrané budově se prohlubují trhliny, které se nepovede už slepit ani Alexandrovi Lukašenkovi ani jeho nástupcům. Bělorusko nebude po dnešní krizi stejné.
Lidé z postsovětského prostoru se k Bělorusku v posledních dekádách chovali vřele, s pocitem nostalgie, která se mísila s obdivem a dokonce se závistí, tvrdí Kortunov. Bylo co závidět: čisté ulice i města, slušné cesty a nízké ceny v obchodech. Rozumní, nekonfliktní a benevolentní lidé, politická a sociální stabilita bez kataklysmat a krizí. Asi tak nějak by vypadal SSSR v alternativní realitě.
Pro Bělorusko se sovětská minulost završila letos v srpnu. Bez ohledu na to, co bude následovat, Bělorusko vstupuje podle ruského analytika do složité, bolestivé a možná i nebezpečné doby přechodu od jednoho modelu rozvoje k druhému. Část země už jistě žije v 21. století (například kvetoucí IT sektor), ale celá země nikoliv. Pro Bělorusko i pro jeho sousedy představuje tento přechod rizika a výzvy.
Události v Bělorusku nejsou jenom soubor výzev pro vnější i vnitřní hráče. Jsou totiž další připomínkou toho, jak nebezpečné je pro státníka snažit se udržet status quo. Historie ukazuje na to, že čím déle se změny zdržují, tím dramatičtější bude jejich příchod.
Rusko samozřejmě není Běloruskem. Obě země jsou z hlediska velikosti nesrovnatelné, mají odlišnou trajektorii sociálního i ekonomického rozvoje a vlastní specifika politického systému posledních třiceti let. Pokud Bělorusko zůstávalo sovětským státem, tak se Rusko v posledních letech jenom vracelo k některým pozapomenutým sovětským praxím. Bělorusko je možné vidět jako ledovou kru, plující v teplém evropském moři. Rusko a jeho model státnosti je spíše ledovec plující pomalu v chladném eurasijském oceáně. Základní zákony termodynamiky se ale týkají kry i ledovce stejně.
Rusko není Bělorusko, ale Rusko se Bělorusku podobá mnohem víc než jakákoliv jiná sousední země, třeba Ukrajina nebo Arménie, píše Kortynov. S nevyhnutelnou generační změnou se ruská společnost, stejně jako jí velmi blízká běloruská společnost, rok od roku mění. Dříve nebo později se (modifikovaný) běloruský scénář stane zcela reálnou perspektivou také pro Rusko. Hra o udržení statu quo nemůže vést v Moskvě k principiálně jiným výsledkům, než jaké sledujeme v Minsku. Kortynov míní, že odkazy na zvláštnosti Ruska nepřidávají historického optimismu: dá se lehce předpokládat, že ruský přechod bude ještě složitější, bolestivější a rizikovější než jakýkoliv možný přechod v Bělorusku.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.