USA – náš vzor!

Politolog Oskar Krejčí se ve své glose v souvislosti s prezidentskými volbami ve Spojených státech zamýšlí nad současnými problémy liberální demokracie.

Díky davovému chování novinářů se minulý týden obraz politiky smrskl na měnící se čísla z voleb prezidenta Spojených států. Velký zájem je oprávněný, byť řeči o tom, že se volí nejmocnější muž planety, by se daly rozporovat. Jisté je, že prezident USA se těší větší pozornosti médií než kterýkoliv jiný politik. Být ale prvním občanem USA není vždy jenom radost. Historici spočítali, že ze 45 dosavadních prezidentů Spojených států čtyři byli zavražděni: Abraham Lincoln (1865), James Garfield (1881), William McKinley (1901) a John Kennedy (1963). Až do konce prezidentství Ronalda Reagana se mluvilo o prokletí voleb konaných v roce s nulou na konci – všichni zavraždění byli zvoleni právě v takovém roce. I letošní rok má nulu na konci. Jenže Reagan, poprvé zvolený prezidentem v roce 1980, atentát, který byl na něho spáchán hned v prvním roce vlády, přežil. Což otvírá prostor pro jinou dějepisnou statistiku: podle dostupných údajů bylo v USA spácháno více než třicet vražedných útoků na úřadujícího, zvoleného či bývalého amerického prezidenta.

Prezidentští kandidáti samozřejmě tyto skutečnosti znají, a když zvítězí, snaží se volbami zjitřenou situaci zklidnit. Sobotní projev Joe Bidena obsahoval standardní výzvu k jednotě i tradiční slib, že bude prezidentem pro všechny Američany. Své vítězství označil jako vítězství lidu, „A victory for »We the People«“.  Jenže právě teď se hlas LIDU přestává propočítávat ve volebních místnostech, ale hledá se na ulici a v soudních síních. Vypadá to, že americký LID je podivně neurčitá, těžko uchopitelná substance.

We the People

Podstatou demokracie je vláda či suverenita lidu. Díky Hollywoodu jsou dnes slova We the People ze skvěle napsané preambule Ústavy Spojených států – jejím autorem je téměř zapomenutý politik Gouverneur Morris (1752–1816) – známá po celém světě. Slavná byla tato slova i bez továrny na sny. Jistě není náhodou, že obdobně jako Ústava USA začíná i Charta OSN. Tedy alespoň podle oficiálního českého překladu (Příloha k vyhlášce č. 30/1947 Sb., s. 180). V angličtině je to We the peoples…, což by bylo asi lepší překládat „My, národy…“ Opět se vrací otázka – kdo je to vlastně LID?

Klasický pojem lidu měl sociální rozměr. LID byl chápán jako protiklad aristokracie či oligarchie, antiteze bohaté, mocné nebo jinými rysy odlišené menšiny. V novověku takovéto pojetí lidu zdědili osvícenci. LID se stal nositelem obecné vůle, kterou ale politické strany rozštěpily – čehož se obával například George Washington. Sociální pojetí LIDU po osvícencích převzali socialisté, zvláště marxisté. Pro ně je LID i nadále neprivilegovanou složkou společnosti. Jedná se o angažované vymezení LIDU, které v sobě skrývá prvky kritiky sociální diferenciace a výzvu k rovnostářství.

Z takové definice LIDU vyrůstaly i antické výhrady k demokracii. Sokrates v Platónově Ústavě tvrdí, že demokracie vzniká tehdy, „kdykoliv chudí po svém vítězství jednu část stoupenců druhé strany povraždí a druhou vyženou, a poté dopřejí zbylým účast na správě obce a úřadech stejným dílem – a úřady se v ní ponejvíce losují“. Také podle Aristotelovy Politiky „demokracie je tehdy, když v čele vlády jsou svobodní a nezámožní jako většina“. Řečeno jinak, podle klasické teorie je demokracie možná jen při zásadní ekonomické a sociální rovnosti.

Spočítaná většina

Ať to dopadne, jak dopadne, oficiálně amerického prezidenta zvolil LID a tím mu dal legitimitu vládnout. To je umožněno tím, že v současném liberálním pojetí je LID obsahově vyprázdněný pojem, který se proměnil na „veřejnost“ nebo „občany“. Liberální LID je proměnlivé seskupení bez sociálně-ekonomické charakteristiky.

To vše je dáno tím, že LID je obecný pojem – a politika je pohříchu konkrétní. Tak třeba při prvních volbách prezidenta podle Ústavy USA v roce 1789 obdržel George Washington 100 % hlasů a tedy i 100 % elektorů (byl jediným kandidátem) – při volební účasti 11,6 % oprávněných voličů. Těžko říci, jak to historičtí statistikové spočítali, i když první sčítání lidu proběhlo v USA o rok později. Faktem je, že v době přijetí Ústavy Spojených států, tedy v roce 1787, konkrétní LID byli ti, koho určily jednotlivé státy Unie. I stalo se, že volební právo získali pouze bílí muži, kteří vlastnili určitý majetek nebo platili daně – což bylo přibližně šest procent populace tehdejších Spojených států. Ještě jednou: LID v politickém smyslu tehdy nebyly ženy, chudina, původní obyvatelstvo, černoši.

Minulý týden komentátoři přispěchali s tím, že letošních prezidentských voleb se zúčastnilo 66,9 % voličů, což je prý nejvíce od roku 1900; tento propočet přibližuje následující graf převzatý ze serveru US Elections Project. Nabízí se otázka, jak k tomu porovnání tito statistici dopěli: v roce 1900 bylo sice už formálně zakázáno omezovat volební právo na základě „rasy, barvy pleti nebo předchozího stavu otroctví“, ale skutek na Jihu mnohde utek. Navíc americké ženy získaly volební právo až v roce 1920. Teprve počátkem šedesátých let minulého století se ve Spojených státech na úrovni práva plně prosadila zásada „jeden člověk, jeden hlas“. I dnes netvoří LID pouze voliči Joe Bidena – je to také víc než sedmdesát milionů lidí, kteří hlasovali proti němu. A pak je tu záhada jedné třetiny voličů, které ani bouřlivá atmosféra letošních voleb nepřivedla k urnám. Kdo je tento mlčící LID?

Zprostředkování

Posláním ideologií je předstírat, že mezi filosofií a politikou není rozdíl. Tvrdit, že politika vybrané skupiny prosazuje lidská práva – aniž pokládá za nutné říci, co je to „právo“ a kdo je to „člověk“. Demokracie je vláda LIDU, ovšem mezi obecným pojmem LID a konkrétním politickým jedincem podílejícím se na rozhodování státu je v moderní demokracii celá řada mezičlánků.

  • Reprezentace. Antická demokracie byla přímá, athénský lid (bez žen, otroků a migrantů) projednával problémy na náměstí. Když vybíral reprezentanty, dělo se tak losem – volba byla pokládána za aristokratický prvek. Losování nepodléhaly funkce, které vyžadovaly kvalifikaci. Dá se říci, že v antice se losem obsazovaly funkce, jejichž držitelé se v současných demokraciích volí; funkce, které se v antice obsazovaly volbou – například stratég –, se v současnosti obsazují jmenováním.

Dnes je princip reprezentace LIDU coby voličů praktikován především v zastupitelských sborech, v přímých volbách hlavy státu – a v případě voleb amerického prezidenta i v archaické postavě elektora. K vrcholům liberálního pojetí reprezentativní demokracie patří takzvaný volný mandát, kdy poslanec či senátor nejenže není vázán přáním voličů nebo stanoviskem strany, za kterou byl zvolen – je odpovědný jenom svému svědomí. Hranice poslaneckého či senátorského svědomí pak často definují lobbisté. Osud amerického elektora v případě prezidentských voleb v USA reprezentuje druhý extrém v podobě vázaného mandátu: volitel by měl hlasovat pro toho kandidáta, který zvítězil v jeho státě a o žádném svědomí nemusí přemýšlet.

  • Nesociální štěpení společnosti. Liberální a konzervativní strach z demokracie vyrůstal z představy, že volby vyhrají velké skupiny organizované kolem sociální či národnostní otázky. Dělníci a rolníci, nebo Slované v císařském Rakousku. Pak ale zjistili, že třídy i národy jsou, podobně jako LID, v politice konkrétnější a hlasují podle představ o svých aktuálních potřebách, s ohledem na přání rodiny či malé skupiny. Nastala doba, kdy do voleb vstoupil kostel, škola a média – ovládané liberály a konzervativci.

Těžko se LID může rozhodovat podle informací, které nemá. V současné dynamické době LID své požadavky vyjadřuje v podání konkrétních jedinců, a to stále méně na základě zděděných politických priorit. Daleko častěji formuluje svá přání na bázi reklamou vytvořených potřeb – materiálních i duchovních. Stále silněji bující sektářství je nezdravou, dalo by se říci alergickou reakcí na chorobný individualismus kapitalismu. Sektářství náboženské i politické, které je v USA mnohem pestřejší a aktivnější než v Evropě. Taková je ostatně americká tradice. Oficiální legenda praví, že demokracii do dnešních Spojených států přivezli v roce 1620 otcové-poutníci. Tedy konzervativní puritánská, do sebe uzavřená náboženská sekta. Dnes se na amerických ulicích za hlas LIDU vydávají nejrůznější milice, které provolávají hesla o tom, že mají právo na stejné zbraně, jako má stát.

Na štěpení LIDU se dnes víc než politické strany podílejí média, a nejnověji kvazisociální sítě. Vytvářejí se uzavřené bubliny lidí se společnými či podobnými názory, kde se lidé navzájem utvrzují ve svých postojích. Vzniká tak optický klam většinového názoru – či přímo přání LIDU. Tyto skupiny se radikalizují, a to zvláště v případě, kdy jsou proti hlavnímu proudu. Digitalizované uzavřené skupiny jsou vděčným prostředím pro bujení konspiračních teorií, což je často propojuje s populisty. To platí i v případě, že jsou populisté u moci. A tak například zvěstovatelé teorií Qanon téměř bez výhrad podporují Donalda Trumpa.

  • Cena. Nová role médií a mediálních agentur zvýšila cenu voleb. Vezmou-li se za směrodatné údaje washingtonského Centra pro odpovědnou politiku, pak pro zvolení americkým prezidentem je zapotřebí splnit čtyři požadavky: být občanem Spojených států od narození, mít alespoň 35 let, pobývat nejméně 14 let před volbami v USA – a disponovat částkou téměř tři miliardy dolarů. Právě směs nové role médií a ceny patří k základním politickým prvkům, které mění demokracii na oligarchii. Nejen v USA.

Zprostředkování ale funguje jen do chvíle, než nastane hluboká krize. V ní se zpravidla i třídy pohybují jako celek. Dějiny mají tendenci vzpírat se korektní mluvě.

*          *          *

V roce 1845 schválil Kongres USA zákon, podle kterého se všeobecné volby konají „v úterý následujícím po prvním pondělku v měsíci listopadu“, čemuž se v USA říká Volební den. I stalo se. Ovšem vpravdě americkým způsobem. Například letos v Kalifornii začalo hlasování 5. října. A započítávané hlasovací lístky zaslané poštou chodily ještě několik dní po Volebním dni. Že je to příznivé prostředí pro nejrůznější podvody a pro legendy o nich – to je nesporné. Škoda že COVID-19 omezil možnosti monitorování voleb z OBSE, která původně měla vyslat sto dlouhodobých a 400 krátkodobých dohlížitelů.

Americké prezidentské volby už svým organizováním ukazují, že tendence napodobovat v Evropě Spojené státy není nejlepší nápad. Odtrhávání evropské politiky od morálky a od národních tradic je proces, který rozhodně nesměřuje k vládě lidu.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.