Milan Daniel se ve svém komentáři ptá, jak je to vlastně v pandemickém Česku se svobodou a demokracii, když pro někoho platí jenom napůl.
Zděšena byla kamarádka, které jsem v půli prosince napsal, že veškerá vládní opatření proti šíření epidemie nemoci covid-19 jsou k ničemu, když je lidé nerespektují a jako kontrapunkt jsem uvedl příklady zejména asijských zemí, kde si to prakticky nikdo nedovolil. „Ty, takový demokrat a svobodomyslný člověk!“, dozvěděl jsem se.
Jsem na světě tři čtvrti století a kvůli údržbě tělesné schránky své a své ženy musím občas na kontroly k lékaři, ale také nakupovat. Zejména v těch nákupních chrámech nezřídka potkávám spoluobčany s rouškami pod nosem, kteří tak demonstrují své pojetí demokracie a svobody. Právo na zdraví těch, které potkávají a náhodně oblažují koronavirem, je jim (jak se zdá) zcela lhostejné.
A přitom kdyby takových na všech frontách veřejného života nebylo, zvládal by se problém podstatně snáz.
Demokracie a svoboda zdá se být v Čechách vyjadřována odporem proti vládě, ať to stojí co to stojí. Umanutá menšina dostává obvykle více prostoru než mlčící většina. Rozumné argumenty jsou dílem zpochybňovány, dílem odmítány. Občas se proti nim i hrdě demonstruje. Nepřítelem není virus, ale vláda, protože ta ho nedokáže ukáznit. To, že nevyžaduje důsledný respekt vůči pravidlům, která nastavila a jejichž smyslem je epidemii zastavit, jí je sice tiše přičítáno k dobru, protože to je přece v demokracii normální, pro výsledek je však terčem opovržení. Nejsme nějaká diktatura! Ať tak vláda dělá, co dělá, to správné si nevybere. Vždycky špatně dělá.
A tak raději budeme zaznamenávat rostoucí počty nakažených, hospitalizovaných, pro něž se uvolňují lůžka ve všech nemocnicích a mrtvých – kteří jsou ovšem většinou staří, takže na nich zase tolik nezáleží.
Ano, kdyby vláda konala racionálně, zavedla by tvrdá opatření už týden či dva před vánočními svátky. Řev, který by nastal, by se rozléhal jistě po celé Evropě. To, že se sociální kontakty neutnuly v situaci, kdy začaly počty nakažených strmě narůstat, se dnes projevuje na raketovém nárůstu nemocných. Důsledky této polovičatosti přičítané vládě (ve skutečnosti mající charakter obecného přístupu) můžeme pozorovat v přímém přenosu. Dlužno poznamenat, že případná tvrdá opatření by v tuzemském prostředí dostala vládu do kolen. I kdyby je drtivá většina občanů přijala, vždycky by se našla pro média zajímavá skupina svobodomyslných a bezpochyby demokratických hrdinů, která by se zásadně stavěla proti.
Co v této situaci zbývá? Prostředkem poslední záchrany jsou tak nejen pro občany Česka, ale celé EU jakož i okolí ampule s vakcínou, na kterých produkční firma vydělá dnes těžko odhadnutelný počet miliard dolarů.
Poptávka po vakcíně nevznikla plánovaně. Prostě to vyplynulo z povahy věci a způsobu řešení podobných situací. Na druhé straně přišel tento produkt vhod, protože rychle a ochotně vyplňuje na trhu místo. Je po něm hlad živený řadou kampaní postavených většinou na strachu a naději, že se život vrátí do původních kolejí.
Výrobci vakcín mají větší štěstí než jiní producenti, kteří musí zákazníky o potřebě vlastnit jejich zboží lopotně přesvědčovat. I ti však mají k dispozici masu konzumentů, kteří jsou kulturou této civilizace naučeni, že žít naplno znamená nakupovat něco nového, lepšího, ještě rychlejšího a exkluzivnějšího. Přesvědčuje je o tom všudypřítomná reklama vyskakující z internetu, televize, mobilů… Jak jinak by mohl růst Růst? Co by se stalo, kdyby se zastavil?
Produkce moderních materiálů, elektroniky, automobilů a dalších nezbytností je podmíněna existencí potřebné infrastruktury a kvalifikovaných „lidských zdrojů“. Jen část lidstva dosáhla takové civilizační úrovně, aby se mohla podílet na tomto způsobu života. Ta druhá má smůlu a chce si ze stromu domnělé hojnosti také něco utrhnout. Podobný problém ovšem představuje systém sám. Aby mohl růst, musí více vyrábět a více prodávat. Kromě jiného k tomu potřebuje suroviny, odbyt a tomu adekvátní prostor. Prostředkem jak ho dosáhnout je válka.
Země, ve které žijeme, je v celosvětovém měřítku drobeček. Nenašla a nenachází odvahu k suverénnímu postoji. Na její politické scéně se odehrává nedůstojné divadlo, v němž jsou herecké kolektivy loutkami na nitích cizích zájmů a téměř unisono přijímají ideologii „svobody a demokracie“. Samozřejmě: té správné svobody a té správné demokracie. K tomu patří za každou cenu se vymezovat vůči „nepříteli“, pod různými záminkami ho urážet, živit proti němu odpor a ovšemže proti němu také zbrojit.
Občanské veřejnosti v tuzemsku to většinou nevadí. Třebaže na dluh, žije v dostatku, který je jí dopřáván za to, že ochotně konzumuje jak zboží, tak ideologickou omáčku kořeněnou tu iracionálním nepřátelstvím až nenávistí, tu devótně přijímanou kulturou béčkových filmů a seriálů. Svoboda a demokracie na půl plynu skýtá těm, kteří se v té káře vezou, sedadla v první třídě. Kde je druhá polovina těch hodnot? Ty reálné, představované lidmi, kteří jsou jejich tvůrci, jsou mediálně zalepovány uměle vyráběnými celebritami.
Čím to, že se nevede široká veřejná diskuze o tom, zda jsou k obraně tohoto státu potřeba americké bojové vrtulníky či ochrana francouzských hospodářských zájmů v Africe? Čím to, že tak pasivně akceptujeme roli dobře živených pěšáků, kteří vypadnou z role jen tehdy, když se jich nějaká tragédie osobně dotkne? Čím to, že se necháváme iracionálními argumenty manipulovat ohledně výběru firmy, která by dostavěla jadernou elektrárnu v Dukovanech?
Svoboda a demokracie jsou hodnoty, které by měly platit pro všechny a naplno. Nejen pro někoho, nejen napůl. Žít ve světě, kde by se lidé respektovali a s jinými žili ve vzájemné úctě a míru je v momentě, kdy, byť jen část z nich myslí na svůj okamžitý prospěch, bohužel jen sen. Nedosažitelný? Ano, pokud se necháme vláčet médii, ideology a kupci, pokud budeme žít jen napůl podle svých přirozených potřeb, řídit se jen napůl rozumem a napůl podle scénáře jiného, jemuž se tím snažíme – slušně řečeno – vetřít do přízně.
Za devět měsíců čekají tuto zemi parlamentní volby. Která strana do nich půjde s cílem zkřížit svobodu a demokracii s občanskou odpovědností, racionalitou, suverenitou, skromností a mírem?
Dalekáť k tomu bohužel cesta a stejně tak zřejmě i marné volání.