Statečná, vášnivá, ne vždy striktně pořádná, ale stále svá a obdivuhodná – Jan Kavan vzpomíná na Jiřinu Šiklovou (1935–2021).
V sobotu 22. května jsem se, jako vždy, díval na večerní zprávy, a najednou jsem dostal šok. Z obrazovky se na mne usmívala tvář mé kamarádky Jiřiny Šiklové a vedle ní běžel titulek, že zemřela. V prvních vteřinách jsem to nechápal. Vždyť jen o tři týdny dříve jsem s ní hovořil na pohřbu skvělého společného kamaráda Slávka Černíka a byla v naprosté pohodě.
Zavzpomínal jsem. Na jaře 1968 to ve studentském hnutí, jehož jsem se aktivně účastnil, vřelo. Nejčastěji jsme se scházeli na Filozofické fakultě UK v Praze. Chodili tam i lidé ze starších generací, kteří s námi sympatizovali. No, a tam mne spisovatelka a novinářka Helena Klímová seznámila s Jiřinou Šiklovou. Jiřina mne okamžitě zaujala. Plná elánu a optimismu. Neúnavná a zapálená diskutérka. Nesdíleli jsme její nadšení z Dubčeka a reformistů, i když jsme je v obecné rovině podporovali. Jiřina zase byla skeptičtější k fenoménu tzv. Nové levice, jejichž někteří přední představitelé za námi přijížděli, například berlínský Rudi Dutschke, který brojil stejně ostře proti imperialistům i proti stalinistům. Těsně předtím, než ho pravicový extremista vážně postřelil, tak jsme s ním dohodli simultánní demonstrace v Praze, Berlíně, Paříži i jinde. V nádherné svobodné atmosféře Pražského jara se dala plánovat i smysluplná budoucnost. Veškeré sny byly jedné srpnové noci rozdrceny tanky s bílými pruhy.
O necelý rok později jsem se octl v emigraci. A přátelé ze studentského prostředí mne okamžitě požádali o pomoc. Potřebovali rozmnožovací stroj, českou i zahraniční literaturu. Od ledna 1970 jsem domů posílal stále větší a větší zásilky. A doma ti nejstatečnější kvůli nim riskovali. Jirka Müller vybudoval skvělý (na tvrdé konspiraci postavený) systém, který od mých kurýrů přebíral a pak distribuoval propašované knihy. V listopadu 1971 byl však zatčen kvůli velké letákové akci zaměřené na první poinvazní volby.
Roli hlavního příjemce zásilek po něm, s jistým váháním, převzal Petr Pithart, který vše bezchybně zajišťoval do prosince 1976, kdy mi ještě poslal text nadcházející Charty 77, kterou však sám podepsal a tak za sebe hledal méně známou náhradu. A našel Jiřinu Šiklovou.
A s Jiřinou se mi skvěle spolupracovalo. Spolehlivá, odvážná, nápaditá, neobyčejně schopná zaimprovizovat, když se věci zadrhly. Nádherně vstřícná vůči mým kurýrům, kteří si ji nemohli vynachválit. Jedna z mých kurýrek – výborná anglická kamarádka – si s Jiřinou tak dobře rozuměla, že za ní začala jezdit i soukromě. Přišel jsem tím pochopitelně o její pomoc jako kurýrky, ale byl jsem rád, že jsem se tak mohl dozvědět víc o Jiřinině soukromí, pocitech, náladách. Moc jsem jim to přátelství přál.
Kurýři měli Jiřinu rádi, protože si s nimi povídala. Tedy s těmi, kteří vozili dopisy a vzkazy, ne s těmi, kteří v obytných dodávkách pašovali knihy a další věci, které si opozice objednala. Jiřina byla ochotná hovořit i s některými západními novináři. Její „upovídanost“ jí někteří disidenti zazlívali. Od některých jsem obdržel varování, že porušuje pravidla konspirace, a to jak z Prahy, tak i z Brna. Ti mne žádali, abych si k nim vytvořil speciální kanál, který by Jiřinu obcházel. Až na výjimky však k tomu nevytvořili srovnatelné podmínky. Jiřina byla nenahraditelná.
Komunikaci mezi Londýnem a Prahou, které Jiřina říkala „životní kanál“ jsem zajišťoval 20 let a z toho nejintenzívnější bylo těch téměř 5 let úzké spolupráce s Jiřinou. V té době jsme vyvezli veškerou dokumentaci k nominaci Jaroslava Seiferta na Nobelovu cenu, kterou jsem pak přeposlal F. Janouchovi do Stockholmu. Dále natočené celé představení Macbetha s vynikající Vlastou Chramostovou, které jsem poslal do Vídně Pavlu Kohoutovi nebo záběry na domeček na kuřích nohách, z něhož estébáci sledovali dění na Havlově Hrádečku. Fantastické bylo nafilmované sledování Jiřího Hájka a Františka Kriegela. Když se tito dva prominentní a obdivuhodní disidenti setkali, spojili se i ty početné týmy jejich sledovatelů. Tyhle záběry se nám podařilo uplatnit v televizích v řadě zemí. Občas se podařilo prosadit do médií i fotky ze schůzek mluvčích Charty 77 nebo natočené rozhovory s nimi. Vyvezli jsme i mnoho rukopisů, včetně sborníku „O svobodě a moci“, jehož páteřní esejí byla Havlova „Moc bezmocných“. Vyčerpávajícím seznamem bych tu zaplnil mnoho stran.
Na zpáteční cestě jsme nechávali mnoho samizdatových knih v Mnichově u Karla Kaplana, od něhož si je pak vyzvedával Vilém Prečan pro Dokumentační středisko Karla Schwarzenberga v německém Scheinfeldu.
Jiřina ochotně spolupracovala jak s lidmi orientovanými spíše napravo, tak i s těmi, kterým srdce bilo nalevo. Balil jsem proto zásilky například, jak pro Petra Uhla, a do Brna pro Jaroslava Šabatu či Jiřího Müllera, tak třeba i pro Vaška Bendu, Mirka Tyla či Alenu Hromádkovou. Na žádost Jiřiny jsem posílal především ruskou literaturu její známé, která o řadu let později zveřejnila své podezření, že jsem spolupracoval s StB, přičemž mé zásilky opomněla zmínit. Jiřina se spojila i s mou kamarádkou Drahuškou Proboštovou a jejím prostřednictvím putovaly mé knihy i na sever Čech Aleši Macháčkovi a Vladimíru Laštůvkovi.
Je zcela pochopitelné, že jsme oba občas prožívali těžší chvíle. Já jsem se občas octl ve finanční krizi nebo můj „kamion“ při cestě Evropou na některých hranicích narazil na příliš horlivé celníky a Jiřina na tom byla pochopitelně hůř – domovní prohlídky, sledovačky, problémy v práci. V těžkých chvílích uměla Jiřina skvěle povzbuzovat. Její optimismus byl nevyčerpatelný. Pamatuji si, jak mne vyzvala, abych se v konkrétní den o půlnoci podíval na dohodnutou hvězdu, na níž se pak střetnou naše pohledy i myšlenky, které se obejmou a bude nám lépe.
Během spolupráce s Jiřinou se rozrostl jak objem věcí, které jsme pašovali domů, tak i objem vyváženého samizdatu a dalších věcí. A tak jsem hledal další možnosti. V Paříži jsem se seznámil s Gérardem Blochem, starým pánem, který za války přežil koncentrák a i v pokročilém věku zůstal aktivní v trockistickém hnutí. S pomocí jeho organizace jsme si pořídili Peugeot jako druhou obytnou dodávku, takže jsme britské cesty doplnili i o občasnou francouzskou. Gérard sháněl řidiče. V dubnu 1981 mi doporučil mladého právníka Erica Gillese Thonona a studentku Françoise Anis.
Přiznám se, že tentokrát jsem dlouho váhal, neboť mi v lednu Jiřina vzkázala, že měla po převzetí poslední zásilky pocit, že má v patách sledovačku. To odpovídalo i pocitu mých posledních britských kurýrů, kteří hlásili podobné podezření poté, co vyjeli z Prahy. Navrhl jsem proto vše přerušit než ověříme co se skutečně děje. Jiřina ale v březnu sdělila, že šlo o planý poplach či spíše o nějakou jednorázovou akci a že zásilky nutně potřebuje. Disciplinovaně jsem jí vyhověl.
27. dubna 1981 byl francouzský Peugeot zadržen na hraničním přechodu z Rakouska v Dolním Dvořišti. Skrýše nemohli celníci dost dlouho najít a tak měla francouzská dvojice dost času zničit několik dopisů, které měli na těle pro Jiřinu. Brzy poté došlo k velkému zatýkání osmnácti disidentů, z nichž někteří se octli ve vazbě, protože byli autory mnohých z pašovaných knih, například Eva Kantůrková a Milan Šimečka, kteří ovšem s „životním kanálem“ neměli nic společného. Po několika dnech bylo propuštěno 12 z nich, ale ke zbývajícím šesti přibyla 6. května i Jiřina Šiklová.
Toho jsem se nesmírně obával a tak jsem hned po zadržení karavanu poslal za Jiřinou kurýra se vzkazem, že jsme pro ni domluvili přechodný azyl na jedné západní ambasádě, kam se může uchýlit, dokud nevymyslíme, jak ji dostat z republiky. Jiřina poděkovala a odmítla. Počkala si na zatčení.
Pašování jsme pozastavili, i když ne na moc dlouho. Systém jsme ale museli celý přebudovat a i zásilky byly od té doby objemově menší. Informace však proudily nepřerušeně oběma směry. Dozvěděl jsem se, že v jednu chvíli bachaři vyprovokovali některé spoluvězeňkyně, aby Jiřinu zmlátily. Napsal jsem o tom do britských Timesů. Pamatuji si, jak jsem se velkým článkem o českých vězních pochlubil mé matce, která prohrávala svůj boj s rakovinou. Ale spletl jsem se. Místo úlevy, že jsem přispěl ke kampani za propuštění vězňů, se máma rozplakala nad údělem Jiřiny, kterou obdivovala.
Protesty proti věznění těchto disidentů se nám podařilo zorganizovat v mnoha zemích a získali jsme i nemalou podporu některých vlád a mezinárodních organizací. Po necelém roce ve vězení byla Jiřina a ostatní propuštěni. S Jiřinou jsem zůstal v kontaktu, i když roli hlavního příjemce knih převzal někdo jiný.
V prosinci 1988 jsem se rozhodl na svůj britský pas a legálně změněné příjmení přijet jako britský turista do Prahy. V Thomayerově nemocnici v Krči jsem se setkal i s Jiřinou. Nesmírně milé, ale i užitečné setkání. Když jsme se loučili, tak jsem jí dal jako vánoční dárek parfém, který jsem pro ni přivezl.
Netušil jsem, že nedlouho poté, bude Jiřina vyslýchána. Estébáci se jí snažili udolat dojmem, že o ní a všech jejích aktivitách všechno vědí. Prý to bylo krajně nepříjemné. Aby se ubránila tlaku a ukázala jim, že vlastně nic nevědí, tak v jednu chvíli vyhrkla, že vůbec netuší, že jsem jí o Vánocích přivezl parfém. To skutečně nevěděli. Bylo však pro ně snadné si projít víza vydaná britským turistům s mým datem narození v předvánoční době a zjistit na jaké jméno jsem přicestoval. To jsem zase nevěděl já, ale z toho, co mi o tom napsala Jiřina, jsem to mohl vydedukovat. Ovšem když jsem se v listopadu 1989 dozvěděl o událostech doma, tak jsem už neměl čas si zase změnit jméno v britském pase, a 25. listopadu 1989 jsem přiletěl na ruzyňské letiště, kde mne hned vytáhli z fronty u pasové kontroly a odvezli mne k výslechu, který trval až do dvou do rána. Pak mne odvezli do Prahy, kde se, jak mi hned vysvětlil Petr Uhl, dělala historie každou hodinu.
S Jiřinou jsem se setkal ve Špalíčku na Občanském fóru. Schvalovala mou podporu OF, ale také mne seznámila s Rudou Baťkem, který v rámci OF zakládal sociální demokracii. Ruda byl rovněž příjemcem mých knih, i když jsme se nikdy neviděli a já znal jeho bohatý životopis jen z dokumentů. I Jiřinu mrzelo, že Battěk krátce poté prohrál svůj boj o vedení české sociální demokracie.
V polistopadové době jsem nikdy neztratil kontakt s Jiřinou, ale poté, co jsem se stal členem Zemanovy vlády, což se jí nelíbilo, tak naše vztahy přestaly být tak intenzivní. Občas jsme si nerozuměli. Pamatuji si, jak jsem po invazi do Iráku byl kritický k politice tehdejšího prezidenta George W. Bushe a Jiřina odtušila, že je „lepší se mýlit s Bushem, než mít pravdu s Putinem.“ S tím jsem nemohl souhlasit. Zcela rozdílný názor jsme měli i na možné umístění amerického radaru v Brdech. Na druhé straně jsem obdivoval její podporu pro přijetí některých migrantů, k čemuž bylo u nás nutná velká dávka občanské odvahy.
Jiřina mi chybí. Vzpomínám na ni jako na člověka, který se nikdy nesmířil s nespravedlností, který vášnivě hájil své postoje bez ohledu na tlaky svého okolí, který vždy pomáhal lidem v nouzi. Zůstala svá, neúnavná, aktivní. Skončím tam, kde jsem začal. Tři týdny před jejím odchodem, pohovořila na pohřbu kamaráda Slávka Černíka, o pašování knih, s nímž Slávek obětavě pomáhal. A byla v pohodě. Takovou si ji budu pamatovat. Čest její památce.