Jiří Malínský se ohlíží za životem a kariérou populární české herečky Libuše Šafránkové (1953-2021).
Jako blesk z čistého nebe právě prošla internetem zpráva o nečekaném úmrtí herečky mé generace Libuše Šafránkové. Snad proto, že je – vlastně byla – o něco mladší než moje maličkost, jsem ji považoval za mladou talentovanou herečku zprvu dívčího, později zralejšího věku. Ale v povědomí jsem ji vždycky cítil jako představitelku lidství nadčasově mladého, zdravě rvavého, v němž se rozum snoubil s citem a humorem do pozoruhodného osobnostního i lidského profilu, který tak trochu dotvářel hodnotový a ideálový svět generace Pražského jara.
Brněnská rodačka (nar. 7. června 1953) prožila svá holčičí a dívčí léta v městě Šlapanice, které je součástí širšího brněnského metropolitního regionu a současně i dějištěm bitvy u Slavkova (1805). Protože od útlého věku jevila známky silného dramatického talentu, stala se studentkou brněnské konzervatoře, během nějž byla katapultována do českého divadelního a filmového světa. Ještě během studia hostovala v Mahenově (Státním) divadle (1970–1971) a v 18 letech byla přijata do divadla Za branou (1971–1972) velkého českého herce a režiséra mezinárodního věhlasu zasloužilého umělce Otomara Krejči. Po administrativním cenzorském zrušení této prestižní scény přešla do Činoherního klubu (1972–1990) a nakrátko se stala i členkou činohry Národního divadla (1992–1994), odkud se ještě na kratší čas vrátila do Činoherního klubu.
Divadelní rodokmen této původem moravské brněnské umělkyně naznačuje nepřímo explozivnost a mohutnost její herecké osobnosti a současně pomáhá vysvětlit, proč nebyl doprovozen adekvátním výčtem a počtem ocenění. Faktem je, že Šafránkovou vedle mateřských starostí (od r. 1977) absorbovalo manželství s Josefem Abrhámem a velká zaměstnanost filmová i televizní. Šafránková se nikdy netajila svou náboženskou vírou a současně odmítala jít proti své představě o kvalitě a poslání dramatického interpretačního umění. Ale i jí se dostalo – soudím, že ne zcela dostatečně – poct. Roku 1996 obdržela Českého lva za ženskou roli v oskarovém filmu Svěrákových Kolja (1996) a rovněž se stala vítězkou ankety Týtý (2003). Životní hereččino dílo bylo roku 2015 oceněno udělením medaile Za zásluhy II. stupně prezidentem Milošem Zemanem.
Výčet rolí, kterými tato velká umělkyně vlastně v poměrně krátkém čase svého života, sužována těžkou chorobou, prošla, by vydal za obsáhlé slovníkové či encyklopedické heslo nebo solidní obsáhlou monografii. Zmínku určitě zaslouží Barunka v Moskalykově Babičce (1971) navazující na stejnou protektorátní roli Nataši Tanské, spanilá Popelka ztělesňující Pražské jaro v Pavlíčkově dramatizaci a Vorlíčkově režii Oříšku pro Popelku (1972), vodnice v jinak spíše průměrném filmu Jak utopit dr. Mráčka (1974) a princezna ve filmu Malá mořská víla (1976). Typ mladé současné ženy, který těmito díly ustavila, pokračuje v dalších obdobích její tvorby např. v klasické Vesničce mé střediskové (1985). Ještě přesvědčivěji působí v klasických televizních seriálech třetí čtvrtiny minulého století jako jsou koprodukční Arabela (1980), Zlá krev (1986) nebo Četnické humoresky (2003). Jak výstižně uvedl další velikán české kultury a kinematografie i Thálie Jiří Menzel, Šafránková byla silnou osobností už sama o sobě, nezávisle na svém dramatickém zaměření.
Kdybychom hledali vkořenění této silné, nadčasové osobitosti její osobnosti, najdeme je právě v tvůrčí jedinečné atmosféře šedesátých let, jak ji mj. odrážejí dva muzikály roku 1964 Starci na chmelu a Kdyby tisíc klarinetů. Ne náhodou Popelku provází píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš interpretovaná národním umělcem Karlem Gottem. Šafránková, bytostně česká, byla současně nadčasová i obecně lidská. Res bohemicas non leguntur (česky: Je to české, nečte se); ona však prokázala jako nečetní druzí opak tohoto skeptického, občas hořkého latinismu.
O to bolestnější je její ztráta.