Miroslav Tejkl se zamyslel v širších souvislostech nad významem národního rámce pro důležité společenské změny.
Až příliš často jsou vlastenci mezi levičáky napadáni, že jsou v dnešním globalizovaném světě jakýmisi reakcionáři v rozporu se světovým pokrokem, že jsou zahleděni do starého světa národních států, který neodvratně prý odchází a mizí z dějinné scény.
Měl ale pokrok v historii, v uzlových okamžicích, kdy – řečeno marxistickým dialektickým slovníkem – přecházely postupné změny v odlišnou jinou kvalitu systému vůbec jinou formu než národní či národnostní a etnickou?
Jistě by se našla povstání zbídačelých vrstev proti vykořisťovatelům, která neměla národní formu.
Ale byla snad spojena s procesem nějaké společenské změny a měla (aspoň dílčí) úspěch?
Vždyť co z tohoto hlediska znamenalo vlastně velké Spartakovo povstání v Itálii pozdní římské republiky v I. století před naším letopočtem?
Zoufalý elán vzbouřených otroků všech možných etnických skupin, po zprvu vítězném pochodu napříč Itálií té doby byl motivován touhou po osobní svobodě. Ale otazníky visely nad jejich cílem. V hlavním štábu armády vzbouřených otroků panovaly rozpory, co tím cílem má být. Po pochodu na sever se obrovská armáda otroků obrátila na jih a všichni z nich věděli jen jedno – že už nechtějí těmi otroky být.
Ale co mělo přijít jako cíl povstání?
Jejich, ještě tak nejracionálnější, vize byla spojena s představou, že dorazí na nějaké svobodné území, kde se rozejdou do svých kmenů nebo budou svobodně žít spolu, jako žily svobodné kmeny mimo moc římského (tehdy ještě republikánského) impéria.
Naopak ve chvíli „národního vzepětí“ se často cíl formoval i průběžně a spontánně. Čínské povstání „rudých“ na konci 14. století bylo povstáním proti cizácké vládnoucí císařské dynastii… a zároveň se zformovalo i poněkud odlišné uspořádání, které bylo zpočátku i dost progresívní a na rozdíl od pozdější doby ještě nikoli izolacionistické.
Nizozemská revoluce byla hluboce vlastenecká a zároveň byla průkopníkem zárodků kapitalismu a obrovského vzepětí země.
Anglická revoluce sice nebyla národně osvobozenecká, ale v národním rámci probíhala a nezabývala se nějakou celoevropskou a multinacionální otázkou, projektem ideologií.
Velká francouzská revoluce byla silně vlastenecká a to nejen v roce 1792, ale i později ve své imperiální a dobyvačné fázi.
Vítězství třetí ruské (říjnové) revoluce, zahájené na podzim roku 1917 bylo spojeno s porážkou bílých vojenských sil, podporovaných intervenčními vládami a armádami ze zahraničí.
Rudým naopak scházela cizí institucionální podpora ze zahraničí a opírali se o domácí rolnickou masu zejména ruského národa.
I národně osvobozenecká hnutí kolonizovaných národů byla většinou spojená se změnami společenského uspořádání – bohužel zdaleka ne k lepšímu ve srovnání se střední etapou jen částečné samostatnosti, kdy byla společenská uspořádání demokratičtější než později v době úplné nezávislosti, ale zároveň také často vznikajících národních diktatur.
„Vzepětí národů“ velmi často znamenalo i větší či menší změnu společenského uspořádání.
I české království po husitských válkách, po lipanské remíze (nikoli porážce – na obou stranách bojovali husité) se dost výrazně lišilo od společenských a státoprávních poměrů před husitskou revolucí.
***
Byla vůbec alternativa společenské změny oproti formě „národního vzepětí“? Ale ano, jistě, byla…
A sice racionalistická, úřední progresívní přeměna a indoktrinace země pod taktovkou pokrokového osvíceného vladaře, jehož moc byla dostatečně silná až diktátorská.
Ale: „Vzepětí národa“ je hlavní formou, ve které probíhá společenská změna.
Ta druhá forma, tedy „řízený proces dirigovaný osvíceným vládcem či vůdcem“ je spíš kopírování některého původního vzoru probíhajícího už dřív v podobě vzepětí některého jiného už pokročilejšího NÁRODA…
Progresívní směrování některého osvíceného panovníka nebývá původní – původnější je vzepětí jiného národa jako spontánnější a autentičtější proces vycházející z hlubinných rozporů dané země a sloužící osvícenému panovníkovi jiné země jako vzor.
***
O popsaném tématu se zmiňují i některé závěrečné kapitoly knihy Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla „Kapitalismus, socialismus a budoucnost“ z roku 2017, kde autoři uvádějí například následující (s dílčími úpravami z důvodu kontextu):
Světové nebo kontinentální impérium není předpokladem systémové změny… systémová změna naopak umožní, aby komunity nižšího stupně (včetně národních států) nemusely vytvářet čím dál monstróznější struktury.
Impéria všeho druhu nejsou systémovým ŘEŠENÍM – impéria byla vždy na konci, nikoli na začátku dějinných fází.
A skutečná systémová změna následovala naopak po rozpadu a zániku centralizovaných struktur a impérií, nikoli naopak.
Podstatným cílem není monstrum, ale podřídit kapitál komunitě.
Pomyslná „Nová Internacionála“ by rozhodně měla pracovat s principem subsidiarity, který byl na přelomu změny Evropských společenství v Evropskou unii ještě zdůrazňován, ale později byl jako princip spojené Evropy v realitě hanebně zavržen. Měla by se projevovat na jakémkoli (existujícím, případně možném) stupni veřejných rozpočtů a měla by být výrazem oprávněných sociálně-ekonomických zájmů faktoru práce a obyvatel zakořeněných na daném území. Pomyslná „Nová Internacionála“ by měla stanout „na stráži“ proti síle „tekutých“ kapitálových faktorů.
Původní text Internacionály by se tak mohl parafrázovat takto:
„… za kapitál spějme dále,
občané vzhůru k cílům svým,
svobodná práce a komunita už ničím nejsou,
učiňme tedy, ať jsou vším…“
Levicoví aktivisté – ať už se nacházejí v kterékoli politické straně nebo mimo politické strany – by se neměli profilovat jako bojovníci za jakýsi novodobý centralizovaný nadstát (protože globální pravidlo sebou nese globální instituci), za jakousi superříši dnešní doby.
V případě systémové změny jde prostě o JINÝ KOLOBĚH a cirkulaci peněz, hodnot a zhodnocování.
Cílem není koloběh, který je prostě SUPERVELKÝ s tím, že všechno ostatní zůstává při starém.
Přesně naopak: cílem by měl být ODLIŠNÝ koloběh v různém (třebas i menším) rozsahu, ale odlišný…
Nemá tedy jít o to, jak to bohužel i v případě EU čím dál víc vypadá… Tedy přeregulované monstrum se všemi nešvary neoliberální politiky a současně poručníkování.
Levice by neměla být odporným spolkem colbertovských služebníků novodobých Králů Slunce. Více jí to sluší v historickém sousedství Turgota, Mirabeaua, Siyése, La Fayetta, girondistů, Dantona, Desmoulinse apod.
Je ten, kdo fandí „národu“ a národnímu principu, reakcionář?
Psychóza tohoto typu se záměrně šíří – jako by bylo nezbytné vyvolat představu, že vlastenectví (mimo udržování folklóru a kultury) je zpátečnictví nejhrubšího zrna, za které by se člověk měl stydět.
Ve skutečnosti jsou ale „etnicita“, „národnost“ a pak „národ“ a komunity založené na etnickém principu poměrně významnou a intenzívní konstantou v dějinách civilizace.
Ani univerzalistický pozdní Řím, ani jiné komplexní celky neznamenaly žádný věčný pokrok, ale spíš odumírající fázi vývoje.
To, co členové Svazu komunistů ve 40. let 19. století Marx a Engels popisují v Komunistickém manifestu s nelíčeným obdivem (jde o popis v podstatě globalizačních trendů nově nastupujícího kapitalismu), jistě znamená neuvěřitelně zesilující světový obchod, ale institucionálně to je (a to současně) spojeno jak s překonáním feudální roztříštěnost, kde nejrůznější (celní atd.) hranice oddělovaly panství, kde se mluvilo stejným jazykem, kde žili lidé stejné etnicity, tak s postupným rozkladem dynastických mnohonárodních říší-monster – a to v prospěch vzniku nových států založených na národu a etnicitě. Tak – a ne naopak.
A po druhé světové válce žádné mnohonárodní dynastické říše „z mrtvých nevstávaly“. Přesně naopak. A pokud se po druhé světové válce přece jen nakonec obnovily vícenárodní federace, později v době globalizace se naopak každá TAKOVÁ federace rozpadla (jak se zdá, zcela a bez výjimky), jestliže byla založena a existovala jako federace národních svazových (spolkových) států (SFRJ, tedy Jugoslávie, SSSR, tedy Sovětský svaz, ČSFR, tedy Československo).
Přežily výlučně a bez výjimky jen ty federace, které naopak nebyly poskládány z národních zemí a svazových republik – tedy federace jednoho národa jako USA, NSR, Brazilie, Mexiko (odlišné Švýcarsko je silně rozvolněná polokonfederace a Belgie balancuje na hranici rozpadu).
Zdánlivá výjimka Rusko je (na rozdíl od zaniklého SSSR) federace asymetrická, kde ruský národní stát prostě jen obsahuje – vedle „Ruska v užším slova smyslu“ – kromě jiných „subjektů (celé) Ruské federace“ také autonomní republiky založené na etnickém principu významné etnické národnostní skupiny (např. Tatarstán, Tyva, čili bývalá Tuva, Baškirstán atd.). Ruská federace prostě není federací etnických svazových, respektive spolkových států, jako byl Sovětský svaz.
Sovětský svaz, který své angažmá v druhé světové válce zahájené před osmdesáti lety německou agresí z 22. června 1941 označil za „Velkou vlasteneckou válku“, dal zřetelně najevo z jakých zdrojů motivace pro svůj nekompromisní, zoufalý a zuřivý boj čerpá sílu…