28. říjen na !A.: Michael Hauser míní, že Československo se zrodilo z ideálů, kdežto Česká republika pragmatickým rozdělením.
Jak v dnešní den napadne mnoho lidí, Česká republika oslavuje svátek vzniku Československa, i když vznikla díky jeho rozpadu. Mezi vznikem Československa a vznikem České republiky je zásadní rozdíl. V článku do připravovaného sborníku o vzniku Československa ho shrnuji takto:
„Založení československého státu se obvykle vykládá z hlediska historických okolností, mocenské konstelace na konci první světové války, politických aktivit českých politiků, vnitřního vývoje Rakouska-Uherska, válečných událostí na frontách a dalších politických, sociálních a ekonomických činitelů. Vedle tohoto historického výkladu však můžeme ke vzniku Československa přistupovat ještě z jiného hlediska, jež navozuje notoricky známý Masarykův výrok, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“.
Nejsou tu jenom historické okolnosti, ale také ideály, z nichž se podle Masaryka rodí státy. Není samozřejmé, že při vzniku státu působí nějaké ideály. Mnohé státy jsou výsledkem dělení, odštěpení, pragmatických dohod a technokratických postupů, jak to koneckonců ukázal vznik České republiky a Slovenska. Jaké ideály vedly k rozdělení Československa? Není třeba zvláštního rozboru, abychom viděli jeho pragmatickou motivaci, která vyjadřovala dobový politický kalkul vládnoucích stran v Čechách a na Slovensku. „Svoboda a demokracie“, které se v obecném povědomí chápou jako jakési zakládající ideály současné České republiky, nebyly nijak v rozporu s předchozím federativním svazkem mezi Českou a Slovenskou republikou (Česká a slovenská federativní republika, ČSFR). „Svoboda a demokracie“ nebyl ideál, kvůli němuž došlo k rozdělení Československa, a proto jej lze stěží považovat za ideál, z něhož se zrodil stát, jímž je Česká republika. Československo je příkladem státu, který se zrodil z určitých ideálů, kdežto Česká republika je příkladem státu, který vznikl pouhým pragmatickým dělením a postrádá vlastní zakládající ideál.“
Nemusíme ani mluvit o zakládajících ideálech, stačí si položit jednoduchou otázku, čím se zdůvodňovala existence Československa a čím se zdůvodňuje existence České republiky a Slovenska? V politické filosofii se tomu říká problém legitimizace. Jakmile se daný stát dostane do krize, je toto zdůvodnění či ospravedlnění jeho existence nakonec tím jediným, co ho drží nad vodou. Liberální polistopadové elity to chápaly tak, že legitimizace České republiky je v tom, že nepotřebuje žádnou hodnotovou legitimizaci – stačí pouze donekonečna opakovat: jsme demokratický a svobodný stát, jsme protikladem totality. Ale takový stát se v době krize snadno sesype a možná u nás a na Slovensku právě zažíváme, jak se tyto státy bez hlubší legitimizace rozkládají a rozpadají.
Proto je dobré si připomínat, že Československo mělo důvody své existence, které nebyly pouze rétorické. Jistě, samo nakonec skončilo, ale bylo tu několik generací, které měly zdravé občanské a národní sebevědomí a hlásily se k tomu, že patří k Československu a pro tento stát něco udělají, např. v odboji za druhé války nebo v různých vlnách později. V tomto legitimizace České republiky selhává.