Dialog Napříč: Jedenáct osobností z různých názorových směrů v novém vydání ankety uvažuje nad budoucností české levice.
Ačkoliv přinejmenším polovinu českého voličstva lze oslovit levicovým programem, od říjnových voleb nemáme v parlamentu jedinou levicovou stranu. ČSSD a KSČM se nepochybně pokusí v následujících měsících o vnitřní obnovu. Mají tyto pokusy nějaký smysl nebo jsou obě strany svými funkcionáři a zbytkovou členskou základnou už definitivně pohřbeny? Leckoho tyto pokusy nepřesvědčí a raději bude pracovat na nových projektech. Jakým směrem by se měli vydat ti, kteří chtějí obnovit vliv levice, ať už v ČSSD, v KSČM nebo jinde? Většina respondentů se shoduje, že musí jít o vykročení radikální a že liberalismus je lépe ponechat politické konkurenci. I tak je cítit v mnoha příspěvcích hluboká skepse k tomu, co by se dalo dělat. Těch, kteří by něco vsadili na budoucnost ČSSD příliš není, i když pořád ještě o trochu více než u KSČM. Tak uvidíme.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
V demokracii, aby nepokulhávala a část lidí se necítila odstrčená, jsou zapotřebí levice, pravice i střed. Levice nyní prožívá těžké chvíle, které může zvládnout, pokud chytne lidi za srdce. To se jí ve volbách nepodařilo, jelikož neuměla „prodat“ ani to, co prosadila, stranické sekretariáty působily unaveně a zrezivěle, bylo cítit papalášství, především ČSSD navíc neprospěl restriktivní přístup při řešení pandemie covidu, kdy naprosto potlačila skutečnost, že nic na světě se nevyřeší silou. Pokus o obnovu i případnou společnou cestu v nějakém typu voleb určitě smysl má, musí z toho ale být cítit šťáva, musí být systematicky reagováno na aktuální dění, k čemuž vládní středopravicová politika jistě poskytne prostor. Levice se nesmí utápět v tom, kdo je levicovější atd. Důležité bude i to, kdo za ni bude mluvit. Pokud jde člověk volit proto, že někoho volit chce, je to vždy lepší, než když tam nepříliš nadšeně dojde (anebo právě nedojde) kvůli volbě nějakého „menšího zla“.
Andrej Duhan, právník a publicista
ČSSD je značka, která určitě stojí za záchranu. KSČM přesně naopak. Politická strana má ovšem smysl pouze pokud hájí nějaký segment populace. Bez ohledu na značku by si tedy levice měla primárně vyjasnit, jakou levicí chce být. Pokus skloubit novou a starou levici a následná ideová nečitelnost byla jedním z důvodů, který ČSSD přivedl pod pět procent. To není nic neobvyklého, rozpad tradičních sociálně demokratických volebních koalic probíhá napříč Západem. Udržet je dokáže pouze mimořádná politická osobnost nebo mimořádné okolnosti. Ani jedno u nás v tuto chvíli není. ČSSD se tak může se vydat cestou progresivistické, nové levice, spoluprací se Zelenými, a etablovat se jako 5% strana pro levicové liberály. Anebo se může vrátit k hájení zájmů (a hodnot) nižší střední třídy, díky kterému se může opět stát dominantní silou české politiky. To znamená jednoznačný důraz na ekonomiku a sociální stát – mzdy, daně, důchody, a respektování přirozeného kulturního konzervatismu této třídy.
Petr Hampl, sociolog
Výzkumy i volební výsledky skutečně potvrzují, že existuje masivní poptávka po politických projektech, které spojí levicový ekonomický program, ochranu domácí kultury a domácího etnika (tedy postoj proti migraci a islamizaci) a umírněně konzervativní postoje. Může se tím směrem vydat některá ze stávajících levicových stran? Jsou důvody ke skepsi. Ti, kdo se hlásí o vedení, byli dosud aktivními vykonavateli hybridní politiky (ve smyslu Jana Kellera, tedy prosazování zájmů úzké vrstvy globálních držitelů moci). I kdyby někdo z nich radikálně změnil světonázor (jako např. Jana Maláčová), spolupracovníci a podporovatelé nedovolí změnu. V těch stranách by muselo dojít k mocenskému převratu a nově by ji museli řídit úplně jiní lidé. V KSČM byl takový pokus poražen a nezdá se, že by se k něčemu takovému schylovalo v ČSSD. Je tedy logičtější očekávat, že hlavním nositelem levicového programu se stane SPD (kam už přešly některé osobnosti sociální demokracie) nebo nový subjekt.
Eduard Chmelár, politický analytik
Nielen ľavicové, ale všetky štandardné politické strany v Európe dnes prechádzajú krízou a ja si nemyslím, že ten systém sa dá obnoviť. Stále zabúdame na to, že zlyhal nielen komunistický model spoločnosti, ale aj sociálnodemokratický so svojím naivným zámerom „krotiť“ kapitalizmus. To je však rovnako málo úspešné ako krotiť hydru. Z komunistov sa stávajú nacionalisti a zo socialistov liberáli, ale obidve skupiny zabudli na svoj historický cieľ: odstrániť kapitalistický ekonomický systém. Ak ste sa vzdali tohto cieľa, je irelevantné hovoriť o ľavici. Ľavica je v defenzíve a stáva sa príveskom konzervatívno-liberálneho súperenia. Už to nie je dominantný prúd. Riešením je prejsť do ofenzívy. To si vyžaduje radikálnejší prístup. Požadovať zásadné štrukturálne zmeny spoločnosti. Presadzovať rozšírenie demokracie do všetkých oblastí, vrátane ekonomickej. Viac vychádzať z Pražskej jari, ktorá nie je len o tankoch, ale predovšetkým o nedokončenej najinšpiratívnejšej reforme socializmu. A najmä pochopiť, že klimatická katastrofa, do ktorej sa rútime, sa nedá riešiť v podmienkach logiky kapitalistického systému zameraného na kumuláciu zisku.
Jan Keller, sociolog
Obě levicové strany se liší ve své nabídce. Idea komunismu není myslitelná bez požadavku systémových změn (konec vlády kapitálu, účast pracujících na řízení, práce jako faktor emancipace). Domnívám se, že po tomto zadání není ve společnosti poptávka. Sociální demokraté se zaměřují na ideu solidarity v mezích zákona. Tedy určitá míra přerozdělování s cílem pomoci sociálně nejohroženějším skupinám. Problém socialistů je v tom, že tyto skupiny jsou politicky pasivní, zatímco střední vrstvy mají samy svých problémů dost a celospolečenskou solidaritu v oblasti přerozdělování nepodporují. V této situaci my měla levice apelovat na solidaritu tam, kde to lidi může oslovit. Mám na mysli solidaritu při ochraně domova, který se stává ohroženým teritoriem. Problémem je, že takto nově pojatá solidarita už nebazíruje na protikladu kapitálu a práce, s čímž mohou těžko souhlasit komunisté. A že je poměrně kriticky zaměřena vůči integračním tendencím EU, s čímž nebudou souhlasit sociální demokraté.
Matěj Stropnický, novinář a politik
Předně mi přijde užitečné připustit si, že ANO a SPD volili lidé, kteří levicovými voliči jsou. Možná ne podle kritérií humanistického univerzalismu, ale zato v duchu svých peněženek. To ovšem částečně problematizuje výrok, že nemáme v parlamentu jedinou levicovou stranu, a zároveň limituje šance na návrat sociálních demokratů, případně dokonce komunistů zpět. Komunisté podle mého názoru skončili definitivně. Sociální demokracie se může vrátit za předpokladu radikální očisty, zachování materialistického kurzu a pokud najde způsob, jak být zároveň opozicí proti vládě i proti Babišovi, a stane se platformou sjednocující očekávatelné různorodé protesty proti vládní politice. Ale i tak zůstane její hegemonie na levici zřejmě už minulostí. Liberální levice je (dáno propadem Pirátů) od voleb zastoupena mnohem méně a pokud zbylí Piráti vstoupí do vlády, jsou její šance paradoxně vyšší. Nemyslím si ale, že bude schopna se zorganizovat, a i pokud ano, bude trpět nedostatkem finančních zdrojů. Vyhlídky kapitalismu zdají se být v každém případě růžové.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Sociální demokracie a KSČM doplatily na to, že se v ústředích zapouzdřili jednotlivci nebo skupiny, které si řešily svoje vlastní krátkodobé potřeby a nemyslely na to, že především levicové strany se nemohou obejít bez širší podpory občanů, hlavně těch z neprivilegovaných vrstev. KSČM patrně uvolní prostor nové radikálněji vystupující levicové straně, snad autentické, a v ČSSD možná po nějaké době, určitě ne hned, dojde k zásadní personální obměně, při níž se i ve vedení strany objeví dokonce sociální demokraté. Doufejme. ČSSD je stará důvěryhodná značka a lidé středové a levicové orientace k ní budou inklinovat i nadále. Jistou potíží pro levicové strany obecně je ale diskreditace autentické levice různými nálepkami neomarxismu a levičáctví, jaké jsou paradoxně přilepovány mimořádně vykořisťovatelským globalistickým korporacím, jejich byrokratům, aktivistům, politikům a médiím. Jejich inspirací není Marx a Engels, ale možná stalinská manipulace masami zdůvodněná jediným povoleným receptem: „Jak na to“. A možná je u nich přítomna i trocha Svaté inkvizice, zejména té španělské. Metody jsou zatím mírnější, ale tak tomu nemusí být dlouho.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Pokus o obrodu nebudu nikomu předem vymlouvat. ČSSD i KSČM jsou strany navazující na dlouhodobé tradice. Obě měly v českém politickém systému svoje místo. Teď ho musí znovu hledat. Nebudu ale zastírat, že cesta k voličům nebude jednoduchá. Obě strany zaplatily za to, že se zapojily do polistopadové postdemokracie, která odcizila voliče od zastupování jejich zájmů a reprezentuje jenom zájmy mocných podle hesla „třídní boj shora“ a receptů „socialismu pro bohaté“. Další otázkou obrody je uchopení strukturálních podmínek, které dnes neodpovídají dobám, kdy obě strany formulovaly svůj slovník a programy. Pracující třída existuje, ale má nejrůznější podoby a je značně fragmentovaná zájmově, sociální identitou i kulturně (životním stylem). Tohle je nepochybně pro levici jako emancipační sílu obrovská výzva. Obroda se neobejde bez reflexe – a ta bude tvrdá, protože obě strany si v posledních třiceti letech zadaly, byly součástmi polistopadového politického kartelu, který je nakonec zničil jako parlamentní strany. Prostě levici tahle postdemokratická hra na „liberální demokracii“ dlouhodobě nesvědčí. A to je už něco, s čím by se dalo dále pracovat.
Ilona Švihlíková, ekonomka
Začněme tím, že opozice v Poslanecké sněmovně není levicová. Co se hnutí ANO týká, Andrej Babiš má politický cit a je schopen pochopit, jak zacílit na nespokojené voliče, ale taková Alena Schillerová notující si v nenávisti vůči zaměstnancům a odborům se Zbyňkem Stanjurou, vysílá poněkud odlišné signály. SPD je ryzí protestní strana, ale těžko od ní očekávat, že převezme roli garanta sociálních práv. V Poslanecké sněmovně tedy levicový volič oporu najít nemůže, s kroky silně pravicové, arogantní vlády si to bude uvědomovat stále silněji. Obě strany, sociální demokracie i KSČM, se jistě pokusí zachránit. Jednu skupinu faktorů tvoří vnitřní problémy, např. zda se komunistům podaří zachránit z demografické pasti, a u sociálních demokratů oslabit jejich místní šíbry a kmotry, kteří stranu paralyzují a ničí. Vnější faktory jim budou hrát spíše do ruky, protože pravicová vláda má jasnou většinu v Poslanecké sněmovně, i Senát. Žádné ohledy brát nebude. Jenže, jakýkoliv levicový subjekt musí řešit mediální kanály, a na „přátelství“ veřejnoprávní televize věru spoléhat nemůže. Před jakýmkoliv levicovým subjektem je tedy hodně práce – od pečlivé práce na programu, který musí cílit na společenskou většinu a neplevelit se s pseudoliberálními tématy, které lidi práce odpuzují, po vlastní mediální kanály a práci v terénu.
Adam Votruba, historik a etnolog
Každá levicová strana by si měla ujasnit, do jaké míry chce představovat alternativu vůči establishmentu. ČSSD měla v českém prostředí zvláštní pozici, neboť musela obhajovat sebe jako součást liberálně demokratického systému. Levicoví voliči ale chtějí stranu, která jim dá smysluplnou odpověď na problémy dneška. Zdá se, že taková odpověď už v rámci liberálního paradigmatu neexistuje. Mainstream nabízí pseudovolbu mezi neoliberalismem a progresivismem. Levice tudíž bude muset najít vlastní politickou filozofii, odlišnou od liberalismu i marxismu. Musí se utkat s jádrem liberální ideologie, včetně její chybné definice člověka. Ze změny úhlu pohledu může načerpat chytrá opatření, kterými lze voliče oslovit. Poptávka po neliberální alternativě nepochybně roste. Nejsem příznivec totalitní levice, takže soudím, že je třeba navázat na socialistickou radikálně demokratickou tradici. Politické instituce jsou reálně ovlivňovány jak občany, tak korporacemi; korporacemi však stále více a občany stále méně. Jde tedy o to vrátit moc lidem a odebrat ji kapitálu.
Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové
Jakou levici chceme obnovit? Jak ČSSD, tak KSČM v posledních mnoha letech levici nepředstavovaly. Jejich vedení a mnoho jejich členů podlehlo populistické rétorice, prospěchářství. Byli ochotni např. aktivně podpořit „podivné privatizace“ související s vyvedením bytů z vlastnictví státu a připravit statisíce lidí o dostupné bydlení. Poslední hřebíček do rakve „levice“ bylo spojení s oligarchou nejen ve vládě, ale i na různých dalších nižších stupních řízení státu. Obnovit vliv levice? S těmi, kteří jsou nyní ve vedení těchto stran to nelze. Za levicového politika považuji v KSČM například Josefa Skálu, který se do vedení strany nedostal. Poslední, ne příliš zdařilý pokus o obnovu „historické sociální demokracie“ je spojený se jménem Miloše Zemana. Jako reálné řešení obnovení vlivu levice považují její sjednocení například na platformě historických hodnot sociální demokracie, tak jak je známe z počátku vzniku Československa. V opačném případě hrozí její sjednocení na platformě ultralevice, jak známe z historie, ale i ze současného vývoje ve světě.