Pavel Šaradín a Markéta Zapletalová komentují povolební vyhlídky s novou vládou koalic.
Základem vlády pěti stran je velká dávka radosti, optimismu a víry ve vlastní schopnosti. Viděno černo-bíle, končí nejhorší vláda, nastupuje nejlepší vláda, jakou si můžeme představit. Nízké daně? Budou. Fungující veřejné služby? Určitě. Zemědělství? Šetrné a ekologické. Rodiny? Budou se mít lépe. Štíhlý a levný stát? Můžete s tím počítat. Dostupné byty? Bez obav. Nové dálnice? Bez problémů. Demokracie? Zachráněna. Důchodová reforma? Nebojte, stačí ji jen schválit. Zhruba takovou podobu mají předvolební a povolební sliby, které zaznívají ve veřejném prostoru od ODS a dalších čtyř stran. Opravdu nás čeká krásný nový svět?
Ve volbách zvítězil jediný konflikt, zda bude, nebo nebude poražen Andrej Babiš. Tato linie konfliktu vytěsnila jiné, zejména socio-ekonomickou. Občané sice v průzkumech odpoví, že k nejdůležitějším problémům, které by měly v kampani strany řešit, patří stav veřejných financí, řešení pandemie či fungování hospodářství, ale nakonec tomu bylo nepřekvapivě jinak. Palčivá obecně akceptovaná nutnost porážky Andreje Babiše, jakkoliv oprávněná, zatlačila do pozadí skutečnost, že cíle nemáme všichni stejné. Jak na to upozorňoval již Tony Judt ve svých úvahách nad bezradností sociální demokracie před více než deseti lety: „Bohatí nechtějí totéž co chudí. Ti, jejichž živobytí závisí na zaměstnání, nechtějí totéž co ti, kteří žijí z investic a dividend. Ti, co nepotřebují veřejné služby, protože si mohou dovolit soukromé dopravní prostředky, vzdělávání a ochranu, neusilují o stejné věci jako ti, kdo jsou zcela závislí na veřejném sektoru.“
Je tak jisté, že spousta věcí půjde směrem, který poškodí ty nejvíce zranitelné, a vzhledem k naprosté absenci levice v rozhodovací aréně ani není nikdo, kdo by tento stav alespoň trochu brzdil. V programech dvou koalic se objevila řada receptů, jak snižovat schodek státního rozpočtu či jak restrukturalizovat český průmysl. V tuto chvíli ale neznáme dvě věci. Zaprvé: na financování svého programu bude muset najít koalice SPOLU přinejmenším 200 miliard ročně, Piráti a STAN o něco méně. Žádná z koalic však neříká, kde na to vezme. Zadruhé: není jasné, zda se podaří nové vládě zachovat hospodářský růst, který bude potřebovat k financování státního rozpočtu. Nejen kvůli vlastní politice, ale i kvůli mnoha externím faktorům.
Do volebních programů se nevejde řada věcí. Někdy úmyslně, jindy neúmyslně. To velmi dobře ukazuje program SPOLU. Neobjevují se v něm kontroverzní věci, je v něm kvůli lidovcům zachována určitá sociální linka, ale nezapomínejme, že řada „skvělých“ nápadů se v minulosti do programu vůbec nevešla. Třeba v roce 2006 ODS neslibovala v programu zavádění regulačních poplatků ve zdravotnictví, v roce 2010 popíraly ODS i TOP 09 zvyšování daní. Nakonec k němu došlo.
Občany bude zcela určitě bolet řada ekonomických návrhů, kterými bude vláda léčit českou ekonomiku. S největší pravděpodobností vše zaplatí nízkopříjmoví a střední třída, což pro vládu bude cesta nejjednodušší. Poukazuje na to jednak absence návrhů v programech koalic, nebo povolební nesmyslné sliby. SPOLU se chce soustředit zejména na výdajovou stránku rozpočtu, k nejznámějším návrhům patří propuštění 13 procent státních úředníků. Když dostala předsedkyně TOP 09 otázku, o kolik půjde lidí, říkala že nižší desítky tisíc úředníků, zhruba 30 tisíc. Když se ale podíváme na počet státních úředníků v ČR, těch je zhruba 69 tisíc. Opravdu by chtěla paní Pekarová propustit téměř polovinu z nich? Určitě ne, jen se v těch číslech nevyzná. A úsměvná byla povolební odpověď ekonomického experta ODS Jana Skopečka, který řekl, že by schodek státního rozpočtu řešil tak, že místo policejních BMW by koupil Superby. Čímž by z potřebných 100 miliard ušetřil tak 0,1 % částky.
Jaká bude skutečná politika ODS a spol. tedy teprve uvidíme, respektive můžeme si vše domyslet na základě různých prohlášení jejích kandidátů. V kampani se řada kontroverzních věcí objevovala, například podpora školného, privatizace části pošty a drah, placení dalších a dalších nadstandardů apod. Opět se můžeme opřít o bohužel bolestně aktuální Judtovy úvahy: Není pravdou, že stát jako správce je vždy automaticky tím nejlepším, to ale rozhodně neplatí ani o privátní sféře. A to v prvé řadě v případě sektorů, které jsou cennými veřejnými statky, kde efektivita jde proti smyslu fungování veřejné služby. Dopravní či poštovní obsluha odlehlých oblastí není a nikdy nebude ekonomicky efektivní, ba úplně naopak, ale přináší dlouhodobý společenský prospěch. Je otázka, jaké konkrétní ekonomické recepty budoucí vláda nabídne. Situaci však nevyjasnila ani koaliční dohoda. Doufejme však, že příběh o „utahování opasků“ v případě chudých ale i střední třídy, jejíž mnozí příslušníci se stali následkem pandemie a nyní energetické krize velmi zranitelnými, už je dostatečně vyčpělý.