Bývalý disident a politický vězeň Milan Daniel míní, že jedinou cestou, jak ukázat světlo na konci tunelu je politická odvaha postavit se nesnášenlivosti, rozum a odpovědnost.
Každá válka je hnusná a ta, která probíhá za našimi humny se nám zdá možná ještě hnusnější. Ale je to jen zdání – to jen propaganda útočící na city ji takovou činí. Soudní lidé, kteří se snaží přes kladené překážky při konzumaci různých informačních zdrojů dobrat jakéhosi informačního optima, přece vědí, že na misky vah toho hnusu lze klást vedle Ukrajiny ničené vojsky válčících stran i události, které mají v živé paměti: bombardování Jugoslávie, Libye, statisícové civilní oběti americké agrese v Iráku a kromě jiného i osm let trvající občanskou válku v Donbasu.
Příčiny toho, co v podobě obrovské uprchlické vlny zažíváme i my Češi na vlastní kůži, nejsou přece tak jednoduché, abychom mohli všechno svést na Putina jako původce všeho zla. Propaganda abstrahuje od událostí starých osm let, kdy se v Kyjevě chopila moci nevolená vláda, jejímž prvním krokem bylo vyhrocení nepřátelství vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu a kroky následující znamenaly v Donbasu prakticky totéž, co Rusové v současné době předvádějí v celé zemi. Západ nevytvořil žádný tlak k naplnění Minských dohod. Přestože byly podpořeny rezolucí OSN č. 2202 (ze 17. února 2015), byly porušovány oběma stranami konfliktu; Ukrajinci vnímali úkorně zejména ustanovení o decentralizaci země. Předseda ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Oleg Danilov na přelomu ledna a února t. r. v rozhovoru pro AP uvedl, že Západ by jeho zemi do jejich plnění neměl nutit, protože „jejich naplnění může znamenat zničení země“. K tomu bohužel aktuálně dochází, byť na jiný způsob – ruské vedení se rozhodlo cílů v dohodě obsažených (a dalších požadavků) dosáhnout cestou „speciální vojenské operace“.
Situace se tak po osmi letech změnila a ruská agrese (a domácí propaganda) mění i názory zbývající části ukrajinského obyvatelstva tak, že Ukrajinci se stávají i rodilí Rusové. Nelze však neříci, že Ukrajina není žádná nepolíbená panenka. Uplynulé desítky let se na ní nepěkně podepsaly. Po Majdanu, ale i před ním, z Ukrajiny odešla téměř čtvrtina obyvatel „dobrovolně“. Proto, že v zemi, kterou si USA zvolily jako nástupiště proti Rusku a tamní klientelismus a korupci přes protikorupční rétoriku spíše tolerovaly jako něco, co jim pomohlo v jejím ovládnutí, se nedalo žít.
Zničení Ukrajiny jako náhradní cíl?
Bude se v ní dát žít v budoucnu, když už v ní zůstává jen kolem dvou třetin počtu původního obyvatelstva? Lidé, kteří odešli nebo byli válkou vyhnáni, jsou dnes roztroušeni po celém světě, v okolních zemích zejména a do zažitých poměrů se bez jejich změny nechtějí vracet.
Putin a jeho parta se zajisté přepočítali. Nekalkulovali se silou ukrajinského nacionalismu a tím, že se tamnímu režimu dostane masivní logistické a propagandistické podpory ze strany Západu. Motivované zjevně příležitostí trestat surovinově bohaté Rusko ve prospěch USA. Zkusme si jen představit, jak by se světová politika vyvíjela, kdyby byly v případě americké agrese v Iráku „demokratickými státy“ uplatněny vůči USA sankce podobného rozsahu.
To se ovšem nestalo a náš důvěryhodný přítel ze zámoří tak mohl provést mistrnou operaci, kdy se mu s minimálními náklady podařilo odstranit nepříjemného konkurenta, olepit jej jako vraha a ještě na tom parádně vydělat.
Kolem dějin se zpátky točit nedá. Ke světu kolem nás můžeme nicméně přistupovat s rozumem a propagandistickou masáž odmítnout. Válka, která se nás nepřímo dotýká, měla na svém počátku ze strany Ruska za cíl „osvobodit“ území s ruskojazyčným obyvatelstvem a oslabit případnou vojenskou hrozbu ze strany ukrajinského území. To se nedaří tak, jak si to Rusové představovali a jejich aktuálním cílem je zřejmě tuto zemi zničit do té míry, aby byla jako nástupiště proti nim nepoužitelná. Chtěli-li opravdu zabránit hypotetické tragédii v budoucnu, způsobili ji sami v míře, jejímž důsledkem je ztráta respektu a sympatií. Pro vztahy lidí z obou stran hranice to má a bude mít do budoucna tragické následky.
Situace lidí, dnes už na obou stranách tisíců mrtvých, desetitisíců zraněných, zničených sídel, mostů, výrobních kapacit a milionů migrantů a uprchlíků je konečně tím nejstrašnějším důsledkem konfliktu. Jeho řešení není možné bez bolestivých ústupků z obou stran, dohody, která by respektovala obavy strany jedné i druhé a akceptovala přijatelná řešení. To není možné v situaci, kdy válka bude mít větší podporu než mír, kdy se válečný stroj bude na obou stranách krmit lidmi, zbraněmi a propagandou.
Prezident Zelenskyj je prezentován jako hrdina, který se postavil do čela odporu proti ruské okupaci. Byl by nepochybný hrdina, kdyby rozumnou dohodou bez ztráty tváře dokázal zabránit totálnímu zmaru své země, lidským a materiálním ztrátám. Jeho volání po dalších a dalších zbraních je vedeno snahou udržet vojensky pozice ve velkých městech a mít tak v ruce hmatatelné argumenty pro vyjednávání. Ne všechny informace jsou veřejné, nepochybně se vedou skrytá jednání, ale ve výhodě je vždy ten, kdo má lepší karty. Zelenskyj Putina opakovaně vyzval k jednání, které ruský prezident oficiálně nevyslyšel. Podle některých zdrojů nicméně jisté kontakty existují. Čas však běží.
Mlýnek na lidské maso tak jede na plné obrátky. Zastavit se dá jen projevem oboustranné vůle. Podle posledních zpráv bylo prý dosaženo „pokroku“ – Rusové nebudou útočit na Kyjev. Údajný pokrok je zřejmě způsoben tím, že ruská armáda nemá na to, aby na ukrajinském území honila tolik zajíců najednou. Opravdového pokroku lze dosáhnout jen tehdy, bude-li k němu oboustranná vůle. Strany se zatím shodly na jediném – neutralitě. Ukrajina striktně odmítá požadavky na decentralizaci, autonomii, ale i práva národnostních menšin, zejména práva jazyková. Netýká se to jen největší menšiny ruské (podle 20 let starého sčítání tvořila přes 17 % obyvatelstva), ale i maďarské, rumunské, bulharské a dalších. Necitlivá ukrajinizace a neochota tuto praxi změnit představuje významnou třecí plochu, na níž vázne ztotožnění se s režimem.
Vrátit se k respektu
Úkolem nezúčastněných stran není pomáhat točit klikou strojku na maso. Mnohem prospěšnější by bylo, kdyby vedly ukrajinský režim k nastavení takových standardů soužití menšin, které bez ohledu na požadavky Moskvy odpovídají Deklaraci OSN o právech osob příslušejících k národnostním, etnickým, náboženským a jazykovým menšinám z roku 1992. Takový krok by byl pro dosažení míru daleko produktivnější, než logistická podpora války děly, granáty či kulomety.
Jistěže je velmi obtížné to udělat v situaci, která je přehlídkou otevřených a hnisajících ran. Ale bez toho bude jejich počet jen narůstat. Česká vláda namísto rozumu a snahy o dosažení míru horlivě přidává pod válečný kotel a špiní si ruce krví. Podle některých zpráv už české houfnice s poetickým jménem Dana v Donbasu ničily a zabíjely. Lidé to vnímají – bez velkých řečí Ukrajincům, jež znají jako většinou tvrdě pracující lidi, poskytují pomoc, současně však nechtějí válku ani její podporu, ale svobodu, pravdu a mír.
Rusy mají zkrotit sankce. Ze sebemrskačských sankcí těží jako obvykle ten, kdo na hospodářské spolupráci mezi Evropou a Ruskem prodělával. Nyní si mne ruce. Teď možná prodělá Rus, ale ten je zvyklý trpět, vydrží. Nebylo by rozumnější použít tohoto nástroje sofistikovaněji? Využít kontaktů ke zmírnění konfliktu, obroušení hran, argumentaci, diskuzi a poznání? Proč nerozumně, vztekle roztrhat na kusy všechno, co může být užitečné a funkční? A neobrátí se ty sankce proti nám jako bumerang?
Vést politiky k odvaze, postavit se nesnášenlivosti, k rozumu a odpovědnosti je úkol, který Evropa (Rusko nevyjímaje) zanedbala. Je to však současně jediná cesta, na jejímž konci se zubožené zemi může ukázat světlo na konci tunelu. Přispět k tomu může každý z nás. Bez emocí a s rozumem, který nám snad ještě v nějaké míře zbývá.