Ekonomka Ilona Švihlíková míní, že současné kroky centrální banky znovu zapadají do vzorce české hospodářské politiky: reagování na krize prostřednictvím deformací, které pak zůstávají „napořád“.
Spor o inflaci, její kořeny a následně řešení vysoké inflační dynamiky započal již před volbami. Čtenář se nicméně nemusí obávat, žurnalistického primitivismu ve formě „Babišovy drahoty“ (nebo „Putinovy drahoty“) se v tomto článku nedočká.
Je patrné, že vysoká inflační dynamika trápí řadu zemí, vidíme to již v celé EU, ale také ve Spojených státech. Spojovat ji tedy převážně s bývalým českým premiérem je ekonomicky chybné (až trapné). Ještě před konfliktem na Ukrajině rostly dramaticky ceny paliv i dalších primárních komodit. Po vypuknutí konfliktu na Ukrajině se začaly zvyšovat dále ceny pšenice a větší pozornosti se dostává dostupnosti hnojiv a jejich cenám. Jsou to totiž právě hnojiva, která tvoří spojovací článek mezi cenami potravin a energetickým trhem.
ČNB začala jako jedna z prvních centrálních bank reagovat poměrně razantním způsobem a začala zvyšovat úrokové sazby. Platí, že nákladová inflace – a o tu se dominantně jedná – je pro ekonomiku jednou z nejhorších zpráv. Stejně tak platí, že představa, že vyššími úrokovými sazbami „přebijeme“ vývoj cen paliv či pšenice, je absurdní. Vyšší úrokové sazby fungují spíše tak, že ekonomiku „zchladí“ (tj. sníží ekonomický růst se všemi dalšími důsledky, včetně nezaměstnanosti) tak, že se tím omezí agregátní poptávka a s tím i poptávka po palivech a dalších komoditách. Je nesmysl se domnívat, že v takovéto situaci může centrální banka jako ČNB něco zmoci se světovými cenami. V dlouhodobém horizontu je možno reagovat různými způsoby – například posílením potravinové a energetické soběstačnosti (včetně zastavení nesmyslného přenosu německých cen do české ekonomiky), posílení strategických zásobníků, podpora energetických úspor atd.
Ke konci minulého roku se mohlo zdát, že ČNB pomocí zvyšování úrokových sazeb (a tím i úrokového diferenciálu, protože základní úroková sazba ECB je stále na nule) chce posílit kurz koruny vůči euru. K tomu také došlo, i když kvůli relativní blízkosti vůči konfliktu na Ukrajině koruna na chvíli oslabila, přičemž ČNB začala v její prospěch intervenovat.
Nyní máme základní úrokovou sazbu na 5 %. Čeho tím ČNB chce proboha dosáhnout? Zabrzdí tím snad propad kupní síly? Pokud se podíváte na úročení, které nabízejí banky, pak na to můžete zapomenout, nelze hledat v rámci konzervativního bankovnictví něco, co má výnos nad 13-14%, což může být inflace v blízké době (pak už zbývají jen rizikovější produkty, jako třeba komodity, což ale těžko požadovat od běžného střadatele).
Očekávat, že mzdy a platy vzrostou natolik, aby nedošlo k dramatickému (!) a českou vládou tragicky podceňovanému propadu kupní síly, je zcela naivní. Je jasné, že mzdy a platy se reálně propadají a já osobně se velice obávám dopadu na mzdovou konvergenci.
Vyšší úrokové sazby poškozují ekonomický růst, přispívají k prodražování financování státního dluhu a činí hypotéky naprosto nedostupnými i pro střední vrstvy. Doufám, že v ČNB nikoho nenapadne jít na sazby přes 10 %, což by vedlo – i z hlediska zadlužení domácností a státu k ekonomickému zhroucení. Copak dává takováto politika smysl?
Vývoj výnosů na desetileté státní dluhopisy
Pokud se ČNB domnívá, že musí jednat, a že si na rozdíl od ECB nemůže dovolit politiku nulových úrokových sazeb (které v krizové situaci – i energetické – dávají mnohem větší smysl), pak se nabízí využít přímo kurzový kanál. Je mnohem vhodnější snažit se brzdit inflaci (nákladovou) přímo, tedy přes posilování koruny.
ČNB sedí v současné době na rekordně obrovských rezervách, které bohužel nevznikly jako přebytky běžného účtu, ale jsou pozůstatkem politiky tzv. asymetrického kurzového závazku, který po mnoho let držel korunu na úrovni 27 Kč za euro. ČNB nemusí využívat úrokový diferenciál a místo toho může přímo intervenovat na posílení koruny, což inflační tlaky zbrzdí, zároveň to přiblíží korunu více směrem k paritě kupní síly. Jistě, exportéři ležící pod mzdovým stropem, nebudou zrovna nadšení. Spoléhat nicméně na slabou korunu třicet let po transformaci, je politika rozvojové země.
Pro srovnání: vývoj inflace v ČR a na Slovensku. Zopakujme: aktuální základní úroková míra v ČR je 5 %, na Slovensku 0 %. Má snad někdo pocit, že se Slovensko ekonomicky rozkládá, protože má nulovou základní úrokovou sazbu?
Sama jsem dlouhodobou zastánkyní ekonomické suverenity, kam patří i samostatná měna a centrální banka, nicméně vedení ČNB opakovaně ukazuje, že nestačí samostatná měna, ale také nutně národohospodářské myšlení a obecnější strategie rozvoje země, která u nás nicméně absentuje již třicet let.
Vývoj míry inflace v ČR
Vývoj míry inflace v SR
ČR patří mezi země, které v krizích (viz také pandemie) reagují velmi špatně, a často si do ekonomického systému zavádějí „napořád“ neskutečné deformace, stačí připomenout velmi chybná daňová rozhodnutí učiněná v průběhu roku 2021. Ekonomická opatření je možné časově omezit, a v ideálním případě využít krize pro strukturální posun.
„Bič“ silnější koruny je jedním z takových faktorů. Další je možnost využití cenové regulace, včetně tzv. věcného usměrňování cen. Není jasné, zda Ministerstvo financí odmítá tuto možnost ideologicky, nebo protože nemá odborníky, kteří by byli schopni se podívat na to, jak daný trh – ať už čerpacích stanic, nebo také potravinových řetězců funguje. To, že v ČR jsou u řady potravin i předmětů denní spotřeby vyšší ceny než v Německu (což je vzhledem ke mzdovému rozdílu do nebe volající!), přeci není věc, která se objevila v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Je mnoho shnilého v české ekonomice, a krize otevírá možnost podívat se „do střev“ a pokusit se najít řešení, které učiní českou ekonomiku více odolnou vůči krizím a více sociálně stabilní.