!A o NZP: Pokračování našeho seriálu o nepodmíněném základním příjmu, který připomínáme v souvislosti s vývojem v Německu. Tentokrát kritický hlas Henninga Meyera, který navrhuje odlišné řešení.
V rámci cyklu o nepodmíněném základním příjmu (NZP) pokračujeme s dalším názorem z časopisu Social Europe. Henning Meyer píše o technologické nezaměstnanosti a vazbě k NZP. Pracuje na London School of Economics a je ředitelem konzultační firmy New Global Strategy.
Téma technologické nezaměstnanosti patří dnes k nejdiskutovanějším, píše Meyer. Digitální se jako přídavné jméno vyskytuje téměř u všeho, zasáhlo x politických koncepcí. Nicméně představa celkové politické reakce chybí. Nevíme ani, jestli se předpoklady velké ztráty pracovních míst skutečně budou realizovat, ale víme, že vlády musejí být připraveny.
Myšlenka nepodmíněného základního příjmu je hlavním bodem probíhajících politických diskusí. Tento nápad samozřejmě není nový, ale během desetiletí podstoupil řadu opětovných vzestupů a byl prezentován jako řešení pro velmi odlišné problémy. V tomto článku, jak dále uvádí Meyer, nás zajímá, zda může NZP být řešením velké technologické nezaměstnanosti, která bude mít své kořeny v urychlené technologické změně. Podrobný pohled nám ukáže, že NZP mnoho klíčových otázek neřeší.
Proč ne NZP?
První je, že NZP redukuje hodnotu práce jen na příjem. Vím, píše Meyer, že hodně lidí s tímto argumentem nebude souhlasit, ale já to tak vidím. Samozřejmě, že je nutné se uživit, ale i sociální aspekty jsou zásadní. Sociální hodnota práce je zdrojem sebeúcty a dává lidem strukturu jejich životů a role ve společnosti.
Dále, pokud lidé odejdou z trhu práce a budou žít delší dobu z NZP, pak jejich šance na opětovný vstup na trh práce budou velmi malé. Akcelerující technologická změna učiní současné dovednosti zastaralými ještě rychleji, takže ztratit schopnost pracovat bude snadné a stejně tak snadné zůstat napořád trčet na NZP.
A tím se objevuje otázka nerovnosti. Platit lidem NZP nevyřeší fundamentální problém, že v digitální ekonomice budou lidé, kterým se bude dařit velmi dobře a ti, kteří „budou ze hry.“ Častým argumentem je, že když lidé budou chtít víc peněz než NZP, tak mohou pár dní pracovat. Jenže, pokud je problém technologická nezaměstnanost, tak tenhle výběr neexistuje. Digitální ekonomika by tedy vyrobila další „podtřídu“, která bude závislá na NZP, a ekonomické elity, které by měly ty největší benefity. Elita by navíc neměla za ty ostatní žádnou sociální odpovědnost, jelikož myšlenky NZP obvykle spočívají na jednotné dani a zrušení sociálních dávek.
NZP také přestavuje špatné umístění vzácných zdrojů. Ať už bude vyplácen přímo, nebo ve formě nějaké daňové úlevy, je dosti nepravděpodobné, že mnoho zdrojů, které by se vyplácely lidem, kteří to vlastně nepotřebují, by bylo možno získat zpět nějakou reformou daňového systému. A proč by vlastně měla být univerzální platba řešení specifického problému?
A nakonec je zde otázka toho, kdy by imigranti měli nárok na NZP. A potom v Evropě, jak by takovýto systém byl kompatibilní se svobodou osob a s pravidly nediskriminace. V mnoha zemích by bylo také komplikované zrušit současný penzijní systém – což by byl také vliv NZP – protože obsahuje právní nárok.
Ze všech těchto důvodů, píše Meyer, nepovažuji NZP za vhodnou reakci na technologickou nezaměstnanost. A co tedy místo toho?
Řešení místo NZP
Zaprvé, vzdělávací systém se musí přizpůsobit nové ekonomické realitě, více než je tomu nyní. Vzdělávání by mělo být zaměřeno na změnu informace ve znalost a také výuku kreativních, analytických a sociálních dovedností. Technologické znalosti mohou být rychle zastaralé, ale schopnost být kreativní, přizpůsobit se a neustále se učit bude vždy cenná.
Za druhé, pokud zde bude velká technologická nezaměstnanost, realokace zbývající práce bude prvním krokem. Možná to nebude patnáctihodinový týden, který předvídal J. M. Keynes, ale takováto politika dává smysl.
Zatřetí, je potřeba přemýšlet schémata zajištění práce, která by doplnila normální trh práce. Zaručit placenou aktivitu by pomohlo tam, kde se ztratí tradiční pracovní místa, lidé by byli aktivní a schopni využít své dovednosti. Vlády by tak byly „zaměstnavatelé poslední instance“, což by mohlo povzbudit i lepší kvalifikace, protože základem by byly rekvalifikační programy.
A takto by toto schéma rozpojilo platbu za aktivitu od obsahu k dodatečné veřejné politice, která bude podporovat sociálně užitečné aktivity. Například by se toto schéma dalo využít v oblasti zdravotnictví a péče, které podle současných demografických trendů bude potřeba více lidské práce. Také by mohlo sloužit k podpoře sportu a dalších kulturních aktivit, a tedy posílit sociální kohezi komunit.
Takovýto systém by byl spravován řadou různých institucí. Nejde o plánovanou ekonomiku. Jde o to, že i když tradiční pracovní místa zmizí, my lidé budeme mít vždy dost nápadů, jak provozovat sociálně prospěšnou aktivitu.
Čtvrtá je otázka financování tohoto schématu. Určitě se objeví úvahy o změně daní, například jak rozšířit daňový základ, ale nakonec to nemusí být např. dostatečné. Pokud skutečně budeme žít ve světě, kde většinu práce budou dělat roboti, pak je zásadní otázka: kdo vlastní roboty?
A tím se dostáváme k pátému bodu: demokratizace kapitálového vlastnictví. Pokud vítězové v novém krásném digitálním světě budou majitelé robotů, pak je potřeba, aby maximum lidí v tom mělo svůj podíl. A to platí jak na individuální, tak na makro úrovni. Na mikro úrovni jsou to nástroje jako zaměstnanecké akcie, které mohou rozšířit vlastnictví zaměstnanců, aby byli méně závislí na mzdě. A na makro úrovni to mohou být speciální finanční nástroje, které by „resocializovaly“ výnosy z kapitálu. Mohly by to být suverénní fondy, které by pomohly vytvořit toky veřejných příjmů, které by financovaly záruku práce.
NZP by znamenal individualizování dalších aspektů života
Základní idea NZP je založena na libertariánském pohledu na společnost. Realizovat ji by znamenalo individualizovat mnoho aspektů našich životů, které jsou nyní organizovány kolektivně. Ale výše uvedený mix politik by nejen dodal efektivní ochranu proti rizikům digitální revoluce, ale také by i vytvořil nástroje na posílení komunit a snížení nezaměstnanosti.
Debata o tom, jak reagovat na digitální revoluci politickými nástroji, bude dominantní diskusí příštích let. NZP je jen jednou – a velmi problematikou – reakcí. Jsou zde jiné možnosti, jak se s problémem vypořádat.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.
25.5.2017