Válka na Ukrajině je vyvrcholením třicetiletého projektu amerického neokonzervativního hnutí.
V článku pro Other News se ekonom Jeffrey Sachs přehledně vrací do historie politických výkonů neokonzervativců a vysvětluje jejich současné působení.
Připomíná jejich soustavný boj za americké zájmy: v Srbsku (1999), Afghánistánu (2001), Iráku (2003), Sýrii (2011), Libyi (2011) i dlouhodobou snahu vyprovokovat Rusko k útoku na Ukrajinu. Přehled jejich aktivit je souvislý proud katastrof, píše Sachs, přesto jsou jejich strůjci opět členy současné administrativy v Bílém domě, a směrují Ukrajinu, Spojené státy i Evropskou unii k dalšímu geopolitickému debaklu. Pokud EU dokáže této situaci rozumět správně, měla by se od jejich politiky co nejrychleji distancovat.
Dále Sachs zmiňuje osobnosti, které stály u vzniku hnutí ovlivněného politologem Leo Straussem (University of Chicago) a Donaldem Kaganem (profesor klasických studií, Yale University) v sedmdesátých letech: Paul Wolfowitz (bývalý prezident Světové banky, Bushův náměstek ministra obrany), Norman Podhoretz (politický komentátor a spisovatel), Irving Kristol („kmotr neokonzervativismu“), Elliott Cohen (politolog), Elliott Abrams (politik, diplomat), a ze současných aktérů zejména klan Kaganů (synové Robert, historik a politolog, zakladatel Project for the New American Century, a Frederick, člen American Enterprise Institute, vojenský historik, a jejich manželky Victoria Nulandová, státní podtajemnice pro politické záležitosti, a Kimberley Allen Kaganová, zakladatelka a prezidentka Institute for the Study of War).
Sachs připomíná deklarované cíle neokonzervativců: USA musejí mít vojenskou moc v každém regionu světa, aby mohly čelit sílícím regionálním mocnostem (hlavně Rusku a Číně), pokud by se odhodlaly zpochybnit globální či regionální dominanci USA. Americká vojenská síla by proto měla být rozmístěna na stovkách základen po celém světě, aby USA mohly dle vlastního uvážení vojensky zasáhnout. Svolení Rady bezpečnosti OSN není bezpodmínečně nutné, někdy ale může být užitečné.
V roce 2002 sepsal Paul Wolfowitz pro ministerstvo obrany návrh Směrnice obranné politiky, v němž požadoval rozšíření bezpečnostní sítě pod vedením USA do střední a východní Evropy navzdory výslovnému německému příslibu nerozšiřovat NATO na východ. Hájil v něm též právo USA jednat nezávisle v reakci na krize týkající se Spojených států (podle generála Wesleyho Clarka již v květnu 1991 jasně řekl, že USA povedou operace vedoucí ke změně režimu v Iráku, Sýrii a dalších bývalých spojeneckých zemích Sovětského svazu). Sachs také připomíná, že neokoni prosazovali rozšíření NATO o Ukrajinu ještě předtím, než se stalo oficiální politikou USA za George W. Bushe mladšího v roce 2008, a počítali i s případnými válečnými důsledky. Členství Ukrajiny v NATO považovali za klíč k regionální a globální dominanci USA a nic nedbali na oprávněné zájmy ostatních (zejména Ruska), jejich chápání “barevných revolucí” jakožto převratů podporovaných Západem k prosazování svého vlivu ve strategicky důležitých oblastech světa odbývali ironií. Na rozšíření těchto myšlenek do politické praxe posléze pracovala Victoria Nulandová, Bushova velvyslankyně při NATO, Obamova náměstkyně ministerstva zahraničí pro evropské a eurasijské záležitosti (podílela se na svržení ukrajinského proruského prezidenta Viktora Janukovyče) a Bidenova náměstkyně ministra zahraničí, která řídí politiku USA ve vztahu k válce na Ukrajině.
Neokonzervativní pohled je ovšem podle Sachse založen na falešném předpokladu, že vojenská, finanční, technologická a ekonomická převaha umožňuje Spojeným státům diktovat podmínky ve všech oblastech světa. Je dokladem pozoruhodné arogance i pohrdání fakty, neboť od 50. let 20. století byly USA poraženy téměř ve všech regionálních konfliktech, kterých se účastnily. Přesto jsou v dnešní „bitvě o Ukrajinu“ neokoni připraveni požadovat (přes vehementní námitky Ruska) rozšíření NATO i vyvolat vojenskou konfrontaci. Pevně totiž věří, že Rusko bude americkými finančními sankcemi poraženo ekonomicky a výzbrojí NATO vojensky.
I když skutečnost naznačuje opak, neokonzervativní politici a think-tanky stále slibují vítězství Ukrajiny. Nijak nereflektují již se projevující nepříznivé dopady konfliktu na celý svět ani reálné možnosti zásobovat Ukrajinu zbraněmi a municí, které jsou omezené výrobní kapacitou amerických zbrojovek a přerušenými dodavatelskými řetězci.
Nejpravděpodobnějším výsledkem současných bojů je, že Rusko obsadí východní část Ukrajiny a v Evropě a USA poroste frustrace z vojenských ztrát a stagflačních důsledků války a sankcí. Následky by mohly být zničující, pokud se v USA dostane k moci pravicový demagog (nebo se k moci vrátí D. Trump) slibující obnovit zašlou vojenskou slávu Ameriky prostřednictvím nebezpečné eskalace.
Racionálním řešením současné katastrofální situace by bylo utnout neokonzervativní fantazie posledních 30 let a posadit Ukrajinu a Rusko k jednacímu stolu. NATO by se mělo vzdát záměru rozšíření o Ukrajinu a Gruzii výměnou za životaschopný mír, který bude respektovat a chránit suverenitu a územní celistvost Ukrajiny.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.