Za Zbigniewem Brzezinským (1928-2017)

Nekrolog amerického zahraničněpolitického experta a stratéga Zbiegniewa Brzezinského od Veroniky Sušové-Salminen.

V pátek 26. května 2017 odešel Zbigniew Brzezinski. Syn polských emigrantů Brzezinski se díky svému talentu stal jedním z nejvlivnějších zahraničněpolitických myslitelů a stratégů USA v době studené války. Patřil také ke kritikům zahraniční politiky George Bushe mladšího a k teoretikům eurasijské politiky USA v tradici geopolitiky Harolda MacKindera a Nicholase J. Spykmana. Jak Brzezinski napsal hned v roce 1992, studená válka byla geopoliticky „zápasem o kontrolu nad eurasijskou pozemní masou a popřípadě o globální převahu“. Patřil i k těm, kdo viděli konec studené války jako vítězství jedné strany se všemi  důsledky.

Spolu s ještě starším Henry Kissingerem patřil k těm z amerických zahraničněpolitických expertů a praktiků s více méně realpolitickou perspektivu. V ní převládají racionální součty, geopolitická východiska, pojem národního zájmu, rovnováhy a určitý pragmatismus.  I když Brzezinski se s Kissingerem v řadě věcí rozcházel a jeho realpolitika vždy více zdůrazňovala filosofický či ideologický obsah.

Brzezinski studoval na kanadské univerzitě v McGill a následně také v USA na Harvardu. Zaměřil svůj zájem především na Sovětský svaz, jehož politika změnila život jeho rodině a trajektorii vývoje jeho vlasti – Polska. V své magisterské tezi se věnoval národnostní politice SSSR a svoje znalosti tématu později aplikoval do předpokladu, že SSSR se rozpadne pod tíhou svojí vlastní národnostní politiky. Rovněž doktorská teze se věnovala sovětské politice. Později spolu s Carlem J. Friedrichem načrtl argument o totalitarismu jako základ kritiky SSSR.

V americké zahraniční politice se Brzezinski začal pohybovat od začátku 60. let 20. století, kdy působil jako poradce JFK a jeho nástupce L. Johnsona. Jeho hvězdná doba ale přišla v 70. letech, kdy se stal poradcem pro národní bezpečnost prezidenta Jimmyho Cartera (1977-1981). Brzezinki patřil ke kritikům détente se SSSR, kterou realizoval Kissinger a republikánští prezidenti Nixon a Ford. Nikoliv v tom smyslu, že by politiku uvolnění zcela odmítal, ale kladl větší důraz na východní Evropu a na otázku lidských práv v rámci helsinského procesu. Brzezinski uvažoval také ve filosofických pojmech a studenou válku chápal rovněž jako spor idejí o společenské uspořádání. V této otázce se neshodl s Carterovým ministrem zahraničí Cyrusem Vancem. Vance dával přednost odzbrojovacímu úsilí (dohody SALT).

Kritický rok 1979

Kritickým se stal rok 1979, kdy došlo k několika zásadním událostem v globálním uspořádání. V Íránu došlo k revoluci, která svrhla proamerického šáha. V jejím důsledku došlo k ropné krizi, která se promítla velmi intenzívně na americký vnitřní trh. A konečně SSSR provedl invazi do Afganistánu a ukončil tak fakticky politiku détente mezi USA a SSSR, kterou začaly předchozí administrativy. Právě Brzezinski se významnou měrou podílel na americké reakci, včetně podpory místních mudžahedínů v boji proti sovětským vojskům. Jak známo, neúspěšná a vyčerpávající válka v Afganistánu (“sovětský Vietnam”) významně přispěla k oslabení SSSR během 80. let 20. století. Což odpovídalo Brzezinského dlouhodobé strategii. Nicméně,  nedomyšlené důsledky tohoto „vymítání čerta ďáblem“ se dostavily o něco později v podobně nestability Afganistánu a nárůstu nábožensky inspirovaného globálního terorismu.

Brzezinski byl spoluautorem tzv. Carterovy doktríny, která definovala americkou politiku vůči oblasti Perského zálivu jako jeden z důsledků sovětské invaze do Afganistánu. Ta prohlásila region za oblast vitálních zájmů USA a dávala najevo, že USA budou na vstup vnějšího hegemona do regionu reagovat, a to i vojensky. Rok 1979 tak rozpoutal další kolo studené války, které fakticky skončilo gorbačovským détente v druhé polovině 80. let a pak zhroucením sovětského bloku. Carterova doktrína už v obměněné a doplněné podobě se stala v roce 1990 podkladem pro operací Pouštní bouře. Nicméně tuto válku Z. Brzezinski otevřeně kritizoval, stejně jako později nazval invazi USA do Iráku katastrofou.

K Brzezinského úspěchům patřilo egyptsko-izraelské mírové jednání v Camp Davidu v roce 1978 a nová normalizace vztahů mezi Čínou (toho času už rozhádanou se Sověty), která byla součástí protisovětské eurasijské iniciativy (ovšem také základem pro vzestup Číny). Nicméně ke stinným stránkám patřila – kromě podpory mudžahedínů v Afghánistánu – dramatická íránská krize amerických rukojmí (1979-1981), kterou doprovázela neúspěšná vojenská operace k osvobození rukojmí. Tu Brzezinski sám podporoval a vedla ke konečnému střetu s Vancem, který na protest rezignoval (a nazval přitom Brzezinského „zlem“).

V konečném výsledku krize s rukojmími přispěla k tomu, že Carter v roce 1980 post prezidenta neobhájil a volby vyhrál republikán Ronald Reagan. Po odchodu z Bílého domu si Brzezinski zachoval vliv, pokračoval v akademické kariéře, občasně se vracel do poradenské nebo diplomatické role a také vystupoval a psal pro americká média.

Eurasie a Rusko

Jako akademik se Brzezinski v pozdějších letech věnoval především klasickému tématu geopolitiky: Eurasii jako klíči k americké převaze, která měla být podle jeho vidění zárukou globální stability. Patřil k těm, kdo razili názor, že ztráta Ukrajiny znemožní Rusku stát se eurasijskou velmocí. I po roce 1991 totiž Brzezinski vnímal Rusko jako potenciálního protivníka v Eurasii, podporoval rozšiřování NATO na východ a patřil ke kritikům Jelcinova nástupce Vladimira Putina.

Na druhou stranu si už v roce 1992 uvědomoval delikátnost situace Ruska, které vstupovalo do post-imperiální fáze. Psal, že je „zásadní dát Rusku smysluplnou alternativu k jeho dlouhému imperiálnímu statusu“. Navrhoval tak politiku společného zainteresování Evropy a Ruska. Jako jeden z kroků k tomuto cíly viděl „západní podporu pro vznik zóny posílené spolupráce v oblasti Černého a Baltického moře“. Odpovědí měla být regionální zóna volného obchodu v celé oblasti střední a východní Evropy a západní podpora budování národních států v postsovětském prostoru, s důrazem na stabilní a demokratickou Ukrajinu jako klíč k post-imperiálnímu a demokratickému Rusku.

Konečně, Brzezinski na začátku transformace střední a východní Evropy prorocky varoval, že „Jakýkoliv pokus o vytvoření tržní ekonomiky a politické demokracie souběžně, který nebude citlivý k umenšení sociálních bolestí tohoto potřebného přechodu, by mohl vést ke kolizi těchto dvou cílů.“

Širší Západ a globální zmatek

Ještě v roce 2012 Brzezinski navrhoval zformování „širšího Západu“, který by zahrnoval Turecko i Rusko. Nicméně podmínkou pro něj bylo to, že se v případě Ruska Rusko „rozvine“ blíže k Západu a také polsko-ruský proces usmiřování podle německo-polského modelu. Jak předpokládal, přibližování k Západu bude v případě Ruska trvat dekády. Před tím, než k tomu dojde by mělo nicméně docházet k „prohlubování geopolitického společenství zájmu“ mezi Západem a Ruskem (i Tureckem).  Jinak řečeno, Brzezinski zastával koncepci prosazení integrujícího a širšího Západu pod vedením USA v nastávající soutěži o vliv nad eurasijským prostorem s Čínou.

V roce 2017 je celá řada těchto Brzezinského nápadů takříkajíc u ledu. Rusko a EU se pod vedením USA přestaly přibližovat, ale spíše nastoupila divergence, která má jistě dost společného s předpokládanou „kolizí“ tržní ekonomiky a politické demokracie, kterou dnes zažíváme v celém postsocialistickém regionu. Paradoxně jako součást post-neoliberální konvergence a důsledek Velké recese. Ukrajina se stala zdrojem odchodu Ruska od Západu směrem k Číně, která má v Eurasii stále viditelnější ambice. Podobný problém vzniká také s Tureckem, takže o „prohlubování geopolitického společenství zájmu“ se dá dnes jenom stěží mluvit.

Ještě v únoru 2017 Brzezinski pro New York Times psal spolu s Paulem Wassermannem o tom, že cestou ke globální stabilitě je to ideální řešení, „ve kterém tři především vojenské velmoci – USA, Rusko a Čína společně spolupracují“. Brzezinski neopustil ani tehdy svojí tvrdou linii vůči Rusku vojensky, a obnovení vztahů mezi USA a Ruska na základě oboustranného respektu k mezinárodnímu právu. Což ovšem je samo o sobě a bohužel protiřeč. Zároveň kritizoval Trumpovu zahraniční politiku jako nekoherentní a nejasnou v době, kdy se svět ocitá ve zmatku a požadoval po novém prezidentovi jasnou „doktrínu“.

Zbigniew Brzezinski patřil k poválečné intelektuální kohortě, která přinesla Spojeným státům významný intelektuální kapitál. I jako Američan nikdy nepřestal být Polákem a Středoevropanem. Jako zahraničněpolitický expert a stratég patřil mezi ty nejbystřejší mozky, i když to nutně neznamenalo, že se mu vyhnuly chyby a špatné předpoklady či omyly v úsudku. Brzezinského životní snaha o to najít rovnováhu mezi filosofii a geopolitikou, byť byla zastíněna eurocentrismem a subtilním americkým triumfalismem 20. století, je a bude inspirující i v 21. století. Inspirace nevyžaduje nutně souhlas.

Ilustrační obrázek: Autor: Kleinschmidt / MSC, CC BY 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=30975862

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.