Dialog Napříč: Dvanáct osobností z různých názorových směrů dnes odpovídá na otázku o poskytování azylu Rusům, kteří odmítají jít do války. Dialog připravuje politolog a publicista Petr Drulák.
Česká republika na rozdíl od Německa a některých dalších států NATO nepovažuje útěk mladých Rusů před mobilizací za dostatečný důvod k poskytnutí azylu. Na jednu stranu se tím dostává do rozporu se svojí politikou oslabování Ruska i se svým proklamovaným lidskoprávním přístupem k zahraniční politice. Na druhou stranu potom, co v důsledku předchozích rozhodnutí hostíme v přepočtu na obyvatele více Ukrajinců než kdokoliv jiný, čímž nejspíše oslabujeme ukrajinskou armádu, je možné, že nám docházejí kapacity přijímat kohokoliv. Co bychom měli dělat? I když se účastníci dialogu ve svých pohledech podstatně liší, téměř všichni se shodují, že vláda měří dvojím metrem a pokrytecky maskuje rusofobii, kterou svými výroky pomáhá rozněcovat.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Jsem proti válce, proto z principu podporuji přijímání ruských i ukrajinských mužů, kteří nechtějí bojovat, ale žít své životy, jaké žili před ozbrojeným konfliktem. Samozřejmě záleží na kapacitách, jaké možnosti Česká republika má. Některé výroky vůči Rusům utíkajícím před válkou mi ovšem zavání jen špatně skrývanou rusofobií a uplatňováním kolektivní viny. Také mě dráždí bohorovné rady některých chytráků od počítačových klávesnic, kteří hodnotí, jak se tito muži měli zachovat předtím, a vyčítají jim, že se ozvali až nyní. Nesoudím nikoho, v jehož botách jsem nechodila. A chápu naprosto, že tito muži, stejně jako někteří ukrajinští, nechtějí bojovat. Politici by vzhledem k životům lidí, kteří ve válce umírají, traumatům a sociálním dopadům, měli mít na prvním místě to, jak diplomaticky vyjednat mír, ne jak pokračovat ve válce a nutit do ní jít mladé muže, kterým tím naprosto zhatí jejich životní sny a plány.
Dominik Forman, výtvarník
Odmítání poskytovat azyl ruským uprchlíkům, jež reprezentuje pirátský ministr Lipavský, ukazuje obrovské pokrytectví ze strany liberálních elit. Ony se vždy tvářily multikulturně a tvrdily, že nechtějí „třídit“ lidi a priori, nyní však nedokáží být tomuto proponovanému principu věrny. Vyjevuje se zde klasické povýšenectví liberálů z vyšších tříd a mocenských kruhů. Najednou neprosazují v migrační otázce univerzální etiku lidských práv, nýbrž vlastní libovůli, do které se propisují jejich osobní mindráky vůči Rusku – a hle, kdo je skutečnou obětí, určuje liberál! Opírání se o formální „nesplnění podmínek pro udělení humanitárního víza“ je v tomto případě trapnou demagogií, která liberály vyjevuje v pravém světle – pamatujeme si ještě, kdo říkával, že muži nemají prchat z válek, ale naopak bojovat „za svou zemi“, a proto bychom je neměli přijímat? Možná proto je pirátské logo černobílé, jednou platí černá, jednou bílá, a kolo dialektiky se točí rychleji, než vůbec člověk dokáže vstřebávat…
Petr Hampl, sociolog
Především bychom si měli rozmyslet, o co nám jde. Jestli jde o čistě humanitární záležitost nebo podporu války, pak se mají uprchlíci zastavit v první bezpečné zemi, nikoliv u nás. Jestli chceme Rusku krást obyvatele v produktivním věku, pak je přijměme, ale nechť je také řečeno, jak budou asimilováni. Obávám se ale, že panuje ještě další nejasnost. Je naším nepřítelem Putinův režim se svou ideou Ruska nezávislého na západním světě? Nebo pokládáme za hlavní problém ruské etnikum, což mají být jakési méněcenné bytosti, které ohrožují svět už jen svými výpary, a které jsou z principu nepřevychovatelné? Vyjádření českých politiků a intelektuálů jsou nejasná a obávám se, že ani oni sami nemají jasno. Tím spíše, že naprostá většina politických rozhodnutí posledních měsíců je činěna čistě emotivně, a není podložena žádnou strategií ani žádnou logickou úvahou. Nicméně pokud budeme mít v této věci jasno, bude také jasno ohledně přijímání Rusů odmítajících účast ve válce.
Eduard Chmelár, politický analytik
Nobelov výbor odôvodnil tohtoročné udelenie Nobelových cien za mier bieloruským, ruským a ukrajinským mierovým aktivistom tým, že si želá oceniť troch vynikajúcich zástancov mierového spolužitia v troch susedských krajinách a že títo laureáti „vďaka svojmu vytrvalému úsiliu v prospech humanistických hodnôt, antimilitarizmu a princípov práva oživili víziu mieru a bratstva medzi národmi Alfreda Nobela – víziu, ktorá je v dnešnom svete potrebná najviac. Všetci traja autokratickí lídri spomínaných krajín reagovali rozzúrene a ani jeden z nich – Alexandr Lukašenko, Vladimír Putin, ani Volodymyr Zelenskyj – laureátom nezablahoželali. Neviem, či si tí, ktorí odmietajú vpustiť utekajúcich Rusov na svoje územie uvedomujú, že preberajú mentalitu uvedených autokratických režimov a že trestajú práve tých, ktorých demokratický svet oceňuje. Argumentácia, ktorú používajú naše rezorty diplomacií, nie je argumentáciou právnou, ale šovinistickou. Tým skôr, že všetci vieme, že v prípade amerických či britských vojnových zločinov tento princíp kolektívnej viny neuplatňovali.
Jan Keller, sociolog
Pro vedení ČR není relevantní otázka, co by snad mohlo či mělo dělat.
Bude dělat vše, co dělat musí, nechce-li ztratit přízeň těch, kteří do něj investovali. Na rusko-ukrajinský konflikt musí aplikovat binární logiku progresivistického myšlení. Vše ruské je špatné, i kdyby to horovalo pro mír, vše ukrajinské je správné, i kdyby to provádělo etnické čistky. Kdyby měla Matka Tereza ruské občanství, taky bychom ji k nám nepustili. Druhou zásadou, kterou musí momentální vláda respektovat, je pravidlo dvojího metru. Jelikož jsou lidská práva univerzální, je naše vláda přesvědčena že nárok na ně má ten, koho určí ona. Pokud by se dožadoval lidských práv někdo, komu se je česká vláda rozhodla upřít, prozrazuje na sebe, že jejímu pojetí univerzálnosti ještě nedorostl. Jestliže by tuto praxi plynoucí z vládního pojetí pravdy a lásky zpochybnil třeba ombudsman, jen by tím přidělal práci ministru vnitra. Vše do sebe zapadá. Odmítání víz těm, kdo prchají před Putinem, je naprosto logickým projevem chování vlády, která považuje zdravý rozum za součást podvratné diverze prováděné ze strany osy zla.
Michal Semín, publicista
Fialova vláda, verbálně odmítající princip kolektivní viny (jde-li například o poválečný odsun Němců), nyní tentýž princip uplatňuje ve vztahu k Rusům. A tak liberální a prozápadně smýšlející Rusové nyní s překvapením zjišťují, že se k nim staví zády nejen Putinův režim či ruští národovci, ale i údajní zahraniční spojenci v zemi, jejíž vláda se pasuje do role principiálních obránců lidskosti. Třeba jim tato zkušenost s pokrytectvím salónních humanistů otevře oči a pochopí, že svět geopolitického soupeření nebývá vždy hodnotově černobílý. Ruský historik a politolog Andrej Borisovič Zubov, mířící do Brna, aby studentům Masarykovy univerzity přednášel o zločinnosti země, z níž svobodně, bez překonávání ostnatých drátů, přichází, má kliku, že se ho mobilizace netýká. Jinak by i on zůstal stát před branami „svobodného světa“, který svojí dlouhodobou konfrontační politikou vůči Rusku velkou měrou přispěl k tomu, že tu takovéto otázky vůbec řešíme.
Matěj Stropnický, novinář a politik
Faktem je, že zatímco z Ukrajiny k nám utíkají především ženy s dětmi (u nás doma se jich postupně vystřídalo přes dvacet), z Ruska lze očekávat zejména imigraci mužů. Jako hlavní důvod, proč česká vláda uprchlíky z Ukrajiny vítá a zajišťuje lépe než vlastní obyvatele, kdežto Rusy odmítá, je uváděno, že ti druzí představují bezpečnostní riziko. Myslím ale, že vláda prostě nechce, aby odpůrci války a, jak nejspíš správně předpokládá, i režimu Vladimíra Putina, odcházeli z Ruska – ona chce, aby proti němu povstali. Naše vláda je totiž (krom polské) vůbec nejuštěkanějším ratlíkem v celé této válce. Paradoxně se tak nicméně chová stejně, jako ti, kdo v době syrské imigrační vlny tvrdili, že nemáme tamní uprchlíky přijímat, aby mohli doma bojovat. Dezerce je ale také boj proti válce, mnozí legionáři byli přece dezertéry, a je-li to dezerce ruská, je bojem proti Putinovi, mohl by někdo vládě říct. Ti, kdo si tedy přejí Putinův pád a deportaci do gulagu, měli by pro dezertéry ruské mobilizace naopak chystat pokojíky ve vládních vilách.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Udělit azyl někomu, kdo je v ohrožení života, a co víc, nechce jít zabíjet další lidské bytosti na Ukrajině, odpovídá koncepci lidských práv. Pokud je Česko zastáncem politiky lidských práv, neměly by ohledně toho vznikat pochybnosti. Argument o počtu ukrajinských uprchlíků v Česku a limitů zvládání by měl váhu, kdyby se český liberální establishment nevyznačoval dlouhodobým dvojím metrem vůči Rusku a Rusům. Bohužel o zvládání nejde a o lidská práva taky ne. Rusko se stalo testovacím polem toho, jak moc to čeští a středoevropští liberálové míní opravdu vážně s lidskými právy, s kolektivní vinou nebo s kulturním rasismem, ale i se svobodou slova, cenzurou, zavíráním hranic, stavěním nových železných opon a vůbec s „otevřenou společností“. Ve všem se už opakovaně usvědčili z naprosté licoměrnosti a z dvojích metrů, což je obojí jedním z kořenů současné krize. Pokrytectví a dvojí metry obvykle rozleptají pravidla a autoritu těch, kteří je vyžadují od ostatních.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Počty Rusů prchajících před mobilizací rozhodně nejsou vyšší než počty Ukrajinců v téže situaci. Informace ze západního mainstreamu (včetně českého) prozrazují, že přání je nejenom otcem myšlenky, ale i kmotrem zpravodajství, jež se tak propracovalo k antižurnalistice. Česká zahraniční politika je přeplněná rozpory, neboť je plně odvislá od kopírování amerických strategií směřujících cíleně proti celé Evropě využívajíce každé příležitosti. Čím cyničtější plán, tím američtější! Pokud se ale stane, že Washington chvíli neformuluje své pokyny dostatečně jasně, pak je tato politika produktem individuální „tvořivosti“ jedinců, kteří si americké zájmy vykládají sice snaživě, ale bez kognitivních schopností. Česká politika například vždy odsuzovala princip kolektivní viny u sudetských Němců, u Rusů jí totéž nevadí. A podobných křiklavých rozporů jsou desítky. Rusko není ani z daleka v situaci z Velké vlastenecké války, většina obyvatel této země velikosti Jižní Ameriky žije daleko od fronty a prozatím necítí přímé vojenské ohrožení ze strany NATO (tedy USA a VB). Pokud by ale vpadl zmíněný americký nástroj produkce hrozeb a péče o navyšování zbrojních rozpočtů do Ruska, Rusové by rozhodně neutíkali. Jejich odhodlání roste se stupněm ohrožení.
Michal Ševčík, publicista
Rusofobie se bohužel projevuje i v rozměru národnostní nenávisti, to znamená, že nestačí nesouhlas s Putinem, ale je nejlepší vůbec Rusem nebýt. Kdybychom stejným způsobem přistupovali k ukrajinským hostům, tak by jistě nejvyšší státní zástupce Stříž našel cestu, jak takové chování stíhat a vlastně by k tomu ani nepotřeboval velké ideologické kreativity. Jenže v době takového extrémního přístupu vůči uprchlíkům se začíná zapomínat na druhy jistých sociálních problémů, které se nově objevují v souvislosti s některými našimi hosty; možná divoké jízdy prémiových automobilových značek po naší zemi nebo neúčelné trávení volného času na ulicích našich měst v souvislosti s konzumací alkoholu nejsou nic, co bychom mohli považovat za problémy. Dvojí metr vůči uprchlíkům a uprchlíkům na základě národnosti je sycen zcela nepochopitelnou selektivní bezcitností ministryně Černochové, naivismem ministra Lipavského a neskrývanou servilitou předsedy vlády Fialy vůči všemu na západ od našich hranic bez jakéhokoliv náznaku kritického hodnocení.
Adam Votruba, historik a etnolog
Rusové, kteří nechtějí bojovat, mohou mít naše sympatie, ale poskytovat jim útočiště bychom neměli. Takto extenzivní výklad azylového práva je nepřijatelný a dlouhodobě neudržitelný. Lapidárně řečeno: za pět let můžeme mít v Evropě statisíce mladých mužů z Afriky a Asie požadujících azyl s tím, že jim doma hrozí za odpírání vojenské služby vězení. Domnívám se, že i v případě ukrajinských uprchlíků se zachovala vláda poněkud „hujersky“. Zejména, pokud se tváří nebo koná, jako by tu uprchlíci měli zůstat natrvalo. V zájmu českých občanů i v zájmu utečenců je, aby se mohli brzy vrátit. Dosud patřila ukrajinská komunita k těm nejlépe se integrujícím, ale půl milionu lidí jednoznačně přesahuje absorpční možnosti země. Mimochodem v případě ruských mobilizovaných vojáků by byla naděje na brzký návrat do vlasti dosti malá, nehledě k tomu, že ruský režim využije exodu k vyslání svých agentů do Evropské unie. Nedává moc smysl být s někým v tzv. válce a umožňovat na svém území volný pohyb jejich vojákům.
Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové
Především bychom se měli chovat konzistentně. Měřit všem stejným „metrem“. Předsudečná nenávist k Rusům, která je mnohdy cítit z politických rozhodnutí, je neslučitelná s demokratickými principy. Pokud poskytujeme azyl před válkou Ukrajincům a nechceme poskytnout azyl Rusům, kteří také nechtějí jít bojovat, tak je to nehumánní. Mírová jednání, ke kterým vyzval Ukrajinu prezident Putin se asi bez pomoci ze zahraničí neobejdou. Role prostředníka by se mohla ujmou Česká republika, jako předsedající země EU. Zhostili bychom se pro svět důležité mise, která by mohla konflikt ukončit diplomatickou cestou.