Prezidentské volby 2023: Adam Votruba míní, že české volby prezidenta doprovází hysterie a emoce, které spíš škodí.
Zvolení Miloše Zemana prezidentem změnilo u nás jednu zdánlivě nepodstatnou věc. Ze školních učeben zmizely portréty prezidenta republiky. Bylo to gesto, které prosadili odpůrci Miloše Zemana, nespokojení s tím, že nevyhrál Karel Schwarzenberg.
Co takové gesto znamená? Je ve skutečnosti projevem toho, že nenávist vůči Zemanovi byla u podstatné části české společnosti větší než jejich úcta k tradicím spojeným s prezidentským úřadem. Je to gesto nejen destruktivní, ale i sebedestruktivní, neboť obsahuje ochotu zničit státotvorné instituce kvůli nevraživosti vůči jedné osobě. Lidi, kteří tento krok propagovali a schvalovali, nelze při nejlepší vůli považovat za demokraty. Má-li demokratický stát fungovat, pak je třeba stavět respekt k institucím nad momentální politický účel. Nic na tom nemění racionalizace překrývající nižší pohnutky tvrzením, že portréty hlavy státu ve školách jsou monarchistický přežitek. Pokud by to byl hlavní důvod pro sundání portrétů, pak by to zastánce argumentu musel prohlašovat dlouhodobě.
Prezidentské volby u nás skoro vždy provází hysterie. Část společnosti vnímá některého kandidáta jako ztělesněné zlo a jeho zvolení považuje za osudovou tragédii národa. Jako zlo byl vnímán Václav Klaus, Miloš Zeman, z nynějších kandidátů je to Andrej Babiš. Právě tato „teorie“ čirého zla je projevem monarchistického myšlení, resp. jeho odvrácenou stranou. Tou pozitivnější stranou téže mince je představa, že na Hradě má sedět prezident, který je morálně čistý. V předmoderní společnosti bylo důležité vnímat hlavu státu – panovníka – jako garanta společenského řádu a záštitu spravedlnosti. Byla to symbolická archetypální představa projevující se v pohádkách, pověstech nebo v naivní důvěře mnoha selských vzbouřenců v královskou spravedlnost. Takový pohled ovšem vyplýval z nedostatečnosti dobových institucí.
Zmíním zde jednu osobní zkušenost. Nedávno jsem mluvil s kamarádkou o prezidentských volbách. Snažila se mě přesvědčit, že nesmím volit Babiše. Řekl jsem, že v prvním kole ho volit nebudu, ale že ho nepovažuji za čiré zlo. Na to mě zahrnula mnoha důvody, na něž jsem nejprve neodpovídal. Když pak poznamenala, že mi došly argumenty, odpověděl jsem, že jich mám hodně, ale byla by to dlouhá diskuze. Nakonec jsem začal na ukázku argumentovat, ale než jsem svůj první argument vůbec dokončil, tak prohlásila: „Tohle já nebudu poslouchat.“ A okamžitě odešla z mého bytu, kde byla zrovna na návštěvě.
Tato historka je v zásadě esencí toho, s čím jsem se setkal opakovaně (a nejen já), zpravidla ze strany lidí tzv. liberálně a demokraticky smýšlejících – takových, kteří jsou ochotni na obranu demokracie třeba demonstrovat. Nejsou však ochotni vyslechnout argumenty druhé strany ani ve chvíli, kdy bylo před tím jejich argumentům nasloucháno. Kuriózní zdůvodnění tohoto přístupu mi poskytl jeden můj kamarád. Nejprve jsem si já přečetl na jeho doporučení články, které mi poslal na podporu své argumentace. Když jsem mu však nabídl článek o Viktoru Orbánovi z Lidových novin, tak prohlásil: „Tohle já číst nebudu, Lidovky patří Babišovi a ten je s Orbánem kamarád.“ Přišlo mi to zvláštní (Pozor Babišovo, nebezpečí intoxikace?). Občas si říkám: Co je tohle za demokraty?
To, že jsou internetové diskuze plné sprostoty a hulvátství, už nikoho nepřekvapí. Pozoruhodné ale je, kolik hrubosti se valí ze strany lidí, kteří svůj vlastní názorový tábor považují za ten liberální, demokratický, slušnější, tolerantnější, kultivovanější a kteří si o lidech opačného názoru myslí, že jsou to nevzdělaní burani, sociálně slabí frustrovaní chudáci apod. Když jsem si před posledními parlamentními volbami udělal statistiku nadávek v internetové diskuzi na Novinkách, zjistil jsem, že nadávky proti lidem opačného názoru častěji používají Babišovi odpůrci než jeho stoupenci. Rozdíl nebyl velký (obě strany si nemají co vyčítat), ale přesto… Voliči Andreje Babiše o sobě nikde nerozhlašují, že oni jsou ti slušnější, morálnější a kultivovanější.
Domnívám, že tzv. morální přístup k politice v sobě skrývá čertovo kopýtko: nebezpečně se podobá totalitarismu. Bylo by to téma na jiný článek. Zmíním tedy aspoň, že dobře k této věci argumentoval Václav Bělohradský ve své polemice s Havlovou antipolitickou politikou ještě v devadesátých letech.
Možná je to tak, že ve společnosti je vždy určité procento lidí, u nichž převáží sklon k totalitnímu myšlení a je pouze otázkou historických okolností, ke kterému táboru se tito lidé připojí. Něco podobného tvrdí můj oblíbený polský dramatik Sławomir Mrożek v textu, v němž se vyrovnává se svým komunistickým mládím. V retrospektivě označuje sám sebe za „komunizujícího spratka“ a dodává, že kdyby své mládí prožil jako Němec ve 30. letech, pak by patřil k Hitlerjugend a napáchal by nejspíš více zla. Nemohu se bohužel ubránit dojmu, že lidi s rigidní mentalitou už dnes nepřitahuje ani fašismus, ani komunismus, ale liberalismus.
Každopádně hra na morální rozhořčení je kontraproduktivní. Voliči, kteří ji provozují, jsou snadno manipulovatelní, neboť se musí nakonec orientovat podle pomlouvačných kampaní v médiích. Jsou rukojmími těch novinářů, kteří pro dobro naší společnosti plní úlohu pavlačové drbny. Pokud chce volič hájit své zájmy, pak musí být ochoten řešit politický program kandidátů a být ochoten se třeba i „pošpinit“ volbou někoho problematického. Mnoho lidí však podlehne sociálnímu tlaku, nesebere odvahu vzít na sebe zdánlivou špínu; třeba proto, že by „nemohli“ před svými blízkými popravdě říci, koho volili.
Články k volbě prezidenta, obdobně jako všechny názorové komentáře, nemusejí vyjadřovat názor redakce !Argumentu. Redakce poskytuje prostor různým názorům a pohledům našich autorů, aniž by vydání článku bylo vyjádřením naší podpory pro jakéhokoliv kandidáta.