Země je dnes namísto reflexe připravena pokračovat v páchání stejných chyb, které vedly k debaklům v Afghánistánu a v Iráku.
Válka na Ukrajině by mohla být pro USA poslední možností poučit se „ve stylu suezské krize“, píše profesor mezinárodních vztahů Andrew J. Bacevich pro Foreing Affairs. Zdá se, že ji Bidenova administrativa promarní.
Neúspěchy ve válkách v Afghánistánu a v Iráku představovaly podle autora podobný „budíček“ jakým byla v roce 1956 suezská krize pro Velkou Británii a její zahraniční politiku. Jak píše: „Uplynulá dvě desetiletí mohla pro Spojené státy fungovat jako prodloužený ‚suezský okamžik‘. Americký zahraničněpolitický establishment se však odmítl pohnout dál a lpěl na mýtu, že svět potřebuje více americké vojenské síly. Neúspěch v Iráku nezabránil Washingtonu zdvojnásobit svou ‚dobrou válku‘ v Afghánistánu – akt zbrklosti, který vyvrcholil chaotickým a ponižujícím stažením v roce 2021.“ Právě stažení z Afghánistánu mohlo být další příležitostí k reflexi, jenže tato příležitost minula, a to především díky ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Ruská invaze na Ukrajinu oživila poválečnou tradici amerického napínání svalů.
Bacevich míní, že Spojené státy jsou připraveny pokračovat v páchání stejných chyb, které vedly k těmto debaklům, a ospravedlňovat je „povinnostmi globálního vůdce“. Válka na Ukrajině by mohla být pro USA poslední možností poučit se ve stylu suezské krize. Jenže prezident Joe Biden a jeho tým o válce na Ukrajině běžně hovoří způsobem, který naznačuje zastaralou, moralistickou a bezohledně velkolepou vizi americké moci, ačkoliv dosavadní politika USA vůči Ukrajině byla celkově spíše pragmatická. Bacevich se obává, že tato rétorika převálcuje skutečnou politiku, což by podle něj vedlo ke katastrofě.
Operace Irácká svoboda, která byla zahájena s nadějí, že vyvolá přílivovou vlnu osvobození, která změní Blízký východ, místo toho přinesla smrt, destrukci a destabilizaci regionu. Zastánci války se nějakou dobu utěšovali myšlenkou, že odstranění Saddáma Husajna učinilo svět lepším. Dnes už toto tvrzení nelze podpořit žádnou sofistikou.
Projekt Brown University’s Costs of War spočítal, že americké vojenské akce stály od útoků z 11. září 2001 odhadem 8 bilionů dolarů. Je to částka několikanásobně vyšší, než jaká byla schválena na tolik propagovanou iniciativu Bidenovy administrativy „Budování lepší Ameriky“. A je těžké pochopit, jak přínos těchto vojenských operací převážil nad jejich náklady.
Nicméně ani Biden, který se jako viceprezident postavil proti výraznému navýšení počtu amerických vojáků v Afghánistánu a který jako prezident vojska nakonec stáhl, neopustil základní víru v trvalou účinnost americké vojenské síly. Jeho reakcí na porážku v Afghánistánu byl návrh na zvýšení výdajů Pentagonu. Kongres s ním nejen souhlasil, ale přidělil mu i bonus.
Zatímco úvahy establishmentu o roli USA ve světě zůstávají v minulosti, svět sám prochází hlubokými změnami. V polovině Bidenova funkčního období se americká velká strategie zmítá ve spleti nepřiznaných rozporů. Podle Washingtonu musejí Spojené státy udržovat model militarizovaného globálního vůdcovství i přesto, že relevance tohoto modelu klesá, zdroje, které jsou k dispozici pro jeho realizaci, se zmenšují a vyhlídky na zachování výsadního postavení země v mezinárodním řádu se snižují. K militarizovanému vedení USA neexistuje podle zahraničněpolitického establishmentu žádná myslitelná alternativa, a důkazem má být především ruská invaze na Ukrajinu.
Ruská armáda však ani zdaleka není Rudou armádou z minulosti. Pokud se Putin nerozhodne použít jaderné zbraně (a jejich použití je nepravděpodobné), nepředstavuje Rusko pro bezpečnost a blahobyt Spojených států téměř žádnou hrozbu. Ruská armáda, která se nedokáže dostat ani do Kyjeva, nepředstavuje velké nebezpečí ani pro Berlín, Londýn nebo Paříž, natož pro New York, míní dále Bacevich, a dodává, že právě proto měla válka na Ukrajině posílit argumenty Washingtonu pro klasifikaci Ruska jako problému někoho jiného.
Pokud mají Spojené státy v rezervě téměř 50 miliard dolarů (částka, kterou Kongres vyčlenil na pomoc Ukrajině od února 2022 do listopadu 2022), měly by tyto peníze použít na zmírnění klimatických změn, řešení pohraniční krize nebo zmírnění problémů americké dělnické třídy – životně důležité úkoly, které Bidenova administrativa považuje za mnohem méně naléhavé než vyzbrojování Ukrajiny. Těžko si lze představit lepší příležitost, jak překonat samolibé pózy a najít odpovědnější způsob, jak transformovat roli USA ve světě – Biden je však zřejmě odhodlán tuto příležitost promarnit.
Kombinace groteskní sociální nerovnosti v USA a bezmocné rozhazovačnosti do značné míry vysvětluje, proč se tak obrovská a bohatá země ocitá v situaci, kdy není schopna řešit dysfunkci doma a krize v zahraničí.
Vojenská síla nemůže nahradit nedostatek vnitřní soudržnosti a sebekázně vlády, varuje autor s odkazem na myšlenky amerického diplomata George Kennana. Chiméra dalšího spravedlivého vojenského triumfu nemůže napravit to, co trápí Spojené státy. Pokud si Spojené státy neudělají pořádek doma, mají jen malou naději vykonávat vedoucí úlohu ve světě, a tím méně vyhrát pomyslnou soutěž, v níž se demokracie utká s autokracií, píše v závěru Bacevich.
Východiskem by měla být politika, která odmítá tolerovat další zneužívání americké moci a týrání amerických vojáků, jež se stalo charakteristickým znakem naší doby.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.