Balkánské zápisky píší o politickém dědictví a svědectví Antje Vollmerové, které má mimo jiné vazbu na události v Plitvicích v roce 1991.
Ještě než letos 15. března zemřela německá politička někdejší místopředsedkyně německého Spolkového sněmu Antje Vollmerová, napsala v únoru pro deník Berliner Zeitung Němcům jakýsi politický testament, který vyšel po její smrti. Reaguje na současnou situaci ve světě a vztah Němců k Východu. Píše: „Stála jsem na nádraží, čekala na vlak a hleděla na projíždějící soupravu naloženou tanky – Mardeny, Gepardy nebo Leopardy. Nevyznám se v tom, ale z toho obrázku jsem byla šokována. Transport mířil ze Západu na Východ.“
Vollmerová popisuje současnou situací. Jak souvisí s Balkánem?
Její testament spočívá v tom, že lituje, že „jsme se ocitli opět ve studené válce, ve spirále vzájemných hrozeb a v bezvýchodné situaci“. Ptá se, jak to začalo. Pokračuje analýzou o chybě evropské identity, když mluví o zdánlivě nevykořenitelné potřebě národního šovinismu: „Po staletí utvářely dějiny našeho kontinentu národní excesy. Žádný národ od toho nebyl osvobozen: Ani Francouzi, rozhodně ne Britové, ani Španělé, ani Poláci, ani Ukrajinci, ani Pobaltí, ani Švédové, ani Rusové, dokonce ani Češi – a rozhodně ne Němci.“
Pokračuje povzdechem: „Ach Evropo! Pokaždé, když skončila jedna z velkých krizí a válek na kontinentu… pokaždé, jakoby kletbou, evropské národy podlehly pokušení jít cestou dominance a konfrontace.“ Podle ní za Gorbačova byla ještě naděje v tzv. Pařížské chartě jako „prostoru pro společnou hospodářskou a politickou spolupráci mezi starou západní Evropou a novými východními státy. Byla to také vize Helmuta Kohla a Hanse-Dietricha Genschera. Ale neexistoval žádný plán, žádná koncepce, vize byla prostě příliš vágní.“
Místo toho se Evropa opíjela ve svém „triumfu“. Německá politička dále píše: „Jak se rychle vrátil pocit ‚triumfu‘, na smutném příkladu je to vidět. Jde o jednání s Jugoslávií. Jugoslávie patřila k nezúčastněným státům, včas se osvobodila od stalinismu a do jisté míry uklidnila staleté národnostní soupeření z dob podunajské monarchie. Nebylo by nic jednoduššího, než této zemi jako celku nabídnout v roce 1989 otevření se Evropě a EU. Trvalo by to, ale bylo to jediné, co bylo možné. Jedinou šancí bylo neunáhlit se ustoupit národním tlakům Slovinců a Chorvatů a nevypěstovat nový nepřátelský obraz o agresivních Srbech. Tento nápad však v nabídnuté válce o uznání nových nezávislých národních států na Balkáně naprosto chyběl.“
Krvavé Velikonoce v Plitvicích roku 1991
Pokračujme nyní bez testamentu Vollmerové připomenutím souvislostí a 32. výročím událostí v Chorvatsku v Plitvicích 31. března, které se označují jako „krvavé Velikonoce“ roku 1991. Podle svých rozdílných náboženských kalendářů, zatímco pravoslavní věřící oslavovali teprve „květnou neděli“ (vstup Krista do Jeruzalému), tak katolíci již oslavovali Velikonoce. Tomu předcházela skutečnost, že Chorvatsko na svém území přestalo ctít zákony federace a odloučilo se od Jugoslávie. Dochází také k tomu, že chorvatská autonomní oblast Krajiny, kde žije většina Srbů se odpoutává od Chorvatské republiky. Krajinští Srbové v Plitvicích demonstrují 25. března 1991 za připojení Plitvic ke Krajině. Potom o čtyři dny později srbská krajinská policie z Kninu tzv. Martićevci obsazují objekty národního podniku „Plitvická jezera“. Reagují na to 31. března Chorvaté a posílají do Plitvic čtyři stovky příslušníků speciální jednotky. Mezi šestou a sedmou hodinou ráno dochází k přestřelce. Padli první mrtví ve válce započaté již o půl roku dříve v tzv. Balvanové revoluci v okolí Kninu.
K tomuto dění zpět k Vollmerové, která ve svém testamentu uvádí: „Propuknutí národního šovinismu se dalo všemožně předejít. Souřadnice se ale výrazně posunuly. Až do konce Schröderovy vlády se dalo předpokládat, že zejména Německo mělo privilegovaný přístup, nebo alespoň určitou volnost, k urovnání konfliktů mezi hlavními geopolitickými centry napětí z dob politiky zmírňování napětí.“
Nelze si nevšimnout názoru Vollmerové v tom, že se ukázala platnost jejích slov i 32 let po Plitvicích a bohužel znějí ještě důrazněji: „Kdo brání svou existenci krvavými oběťmi a zbraněmi, je považován za obránce evropských ideálů svobody, ať to stojí cokoliv. Zato ten, kdo hledá konsensus, spolupráci, porozumění a usmíření, je považován za slabocha, irelevantního člověka a dokonce za zavrženíhodného.“