Nad chybnými předpoklady a dalšími problémy multikulturalismu se v obsáhlém článku zamýšlí historik Adam Votruba.
Migrační krize let 2015 a 2016 vyostřila také ideologickou debatu kolem multikulturalismu. Multikulturalismus znamená pro liberální levici především představu, že po přistěhovalcích nemáme požadovat, aby přijali naši kulturu, ale toliko, aby dodržovali platné zákony. Často se v tomto kontextu používá slogan „integrace bez asimilace“.
Multikulturalismus je zdánlivě odpovědí na morální výzvy dneška. Na druhou stranu ve spojení s extrémními levicovými požadavky (např. na otevření hranic pro veškerou ekonomickou migraci) představuje multikulturalismus třaskavou směs. Ve jménu liberalismu a politické korektnosti jsou dnes mimoto popírány problémy s integrací přistěhovalců. Pouhé konstatování, že určitá etnická skupina má s integrací do západních společností problém, zavání podle oponentů rasismem.
Slovo „rasismus“ je zde ovšem užíváno čistě účelově, neboť ve svém původním významu je spojeno s představou hierarchie lidských skupin podle biologického původu. Zdá se, že důvodem, proč ho používat v otázkách řešících soužití různých kultur se až moc často skrývá to, že s ním jde poměrně dobře bít po hlavě lidi jiného názoru.
Rozpory multikulturalismu
Petr Uhl se v souvislosti s integrací migrantů podivuje nad tím, jak je „vůbec možné, že ve státě, který chce být demokratický a právní, někdo vysloví požadavek na respektování nejen zákonů, ale i zvyků“. Vyjádření je zajímavé příznačným odmítnutím požadavků, které jdou nad dodržování zákonů. (Ponechme stranou představu demokracie, v níž se nesmí vyslovit požadavek.)
Slovo „zvyky“ je mimořádně široké, takže vnímání citované věty závisí i na tom, co si pod ním čtenář představí. Obecně je však třeba podotknout, že společnost vyžaduje po každém svém členu, aby se přizpůsobil jejím zvyklostem. To je dokonce přímo podstata společnosti – říká se tomu socializace (začlenění jedince do společnosti). Kdo není v socializaci úspěšný, nemůže dosáhnout společenského uznání. Petr Uhl nám tedy jinými slovy říká: Jak můžeme chtít po českých občanech nečeského původu to, co chceme po českých občanech českého původu? Nechtěně tím odhaluje antiliberální rozměr multikulturalismu. Ten totiž jedním dechem odmítá rozlišování lidí podle etnického původu, zároveň ho však požaduje. (Pro přesnost dodejme, že Petr Uhl sám se k pojmu multikulturalismus nehlásí a v citovaném textu ho označuje za nálepku vynalezenou odpůrci multikulturní společnosti.)
To, že multikulturalismus, vycházeje z vcelku liberálních předpokladů, dospívá k antiliberálním a diskriminačním závěrům, je dáno jedním ústředním problémem. Skutečností, že neexistuje soudce nad kulturami. Neřešitelné rozpory, kdy zákaz jedné věci je diskriminací jedné kultury, zatímco její povolení je diskriminací kultury jiné, tak vznikají zákonitě.
Nikdo si například nemyslí, že dlouhá řada zákonů, které od 17. do 20. století zakazovaly potulný způsob života, diskriminovala Němce či Čechy, přestože se části jejich populace tyto zákony nemile dotýkaly. Mnoho lidí však bude ochotno věřit, že zákaz kočování z 50. let byl diskriminační vůči Romům, byť i ten se dotýkal jen malé části naší romské populace a vycházel z dlouhodobých trendů v evropských společnostech, které už několik set let požadovaly po svých obyvatelích usedlý způsob života.
Multikulturalisté se chovají, jako by znali nějaký univerzální metr na všechny kultury. Ten ale neexistuje. Přes svůj deklarovaný univerzalismus odmítají vidět, že postavení jich samotných je kulturně podmíněno, a to i tehdy, pokud se obrací proti vlastní kultuře.
Existují v zásadě dvě kategorie lidí, po kterých v běžném životě nevyžadujeme dodržování domácích společenských pravidel. Jsou to děti a cizinci-hosté. Těmto lidem promíjíme neznalost bontonu, ale také je nebereme jako plnoprávně členy společenství. Děti a hosté mají určitá privilegia spočívající v tom, že se o ně pán domu postará, aniž by si svůj chléb museli zasloužit. Na druhou stranu se neočekává, že budou rozhodovat o tom, jak to má v domě fungovat. Paradox liberálního multikulturalismu spočívá v tom, že požaduje pro cizince stejné společenské uznání jako pro domácí, aniž by si ho tito (na rozdíl od domácích) museli zasloužit úspěšnou socializací. Obrazně řečeno požaduje pro cizince privilegia hostů ve spojení s pravomocemi pána domu.
Obvyklým způsobem, jak multikulturalisté zlehčují námitky svých oponentů, jsou tvrzení typu: Vždyť spousta Čechů nejí na Vánoce kapra, proč bychom to měli chtít po imigrantech. Jenomže podstatou kultury nejsou stravovací zvyky. Kultura je předivem různých společenských pravidel, zvykových norem, které regulují naše vztahy, naši komunikaci, a které jí dávají smysl. Psané zákony jsou jen špičkou ledovce, většina platných pravidel nemá písemně uzákoněná vyjádření. Samotné zákony by mimoto bez neformálních pravidel mnohdy vůbec nemohly fungovat.
Máme-li tedy pojmenovat jeden z podstatných omylů multikulturalistické ideologie, pak je jím zamlčený předpoklad: Normativita není kulturně podmíněna. Bez této premisy totiž není možná představa, že jakákoliv kultura je slučitelná s jakýmikoliv zákony. Tento nevyřčený předpoklad vede k tomu, že multikulturalismus je ve svém důsledku vysloveně etatistický. Přenáší na stát veškerou zodpovědnost za regulaci lidského chování. Zákony mají být jediným všeobecně platným zdrojem normativity, což je v rozporu s výše zmíněnou právní zkušeností, že fungování zákonů je podmíněno nepsanou morálkou.
Odhaluje se zde, že multikulturalismus stojí na fikci člověka prekulturního a presociálního, tj. člověka existujícího jako plnohodnotná lidská bytost již před vznikem společnosti a kultury. Odpovídá to teorii vzniku státu u Johna Locka. Podle Lockovy teze původně svobodní a nezávislí lidé si ustanovili nad sebou vládu k ochraně svých přirozených práv. Jakkoliv lockovský mýtus přirozeného stavu sehrál pozitivní úlohu ve společenských podmínkách, pro něž byl formulován (přelom 17. a 18. století), a přispěl k postupné liberalizaci západní společnosti, dnes se může stát bez odpovídajících korektivů nebezpečný.
Levicové uchopení liberalizačního trendu se od pravicového poněkud liší. Zjednodušeně lze říci, že zatímco současný pravicový liberalismus se soustředí na demontáž státu, dnešní levicový liberalismus upřednostňuje demontáž společnosti a kultury. Zatímco klasická levice spatřovala nástroj zotročení lidstva v hospodářských vztazích, novější levice ho nachází ve vztazích kulturních. (Někteří odpůrci levice označují tento přístup jako neomarxismus, avšak označení levicový liberalismus je vzhledem k sebepojetí této části levice i vzhledem k její argumentaci patrně vhodnější.)
U nás je představitelem takového chápání liberálního multikulturalismu např. Pavel Barša. Barša v návaznosti na francouzského postmoderního filosofa Michela Foucaulta považuje každou kulturní identitu za nástroj moci sloužící k ovládání lidí. Osvobození člověka je proto třeba hledat v tzv. dekonstrukci. Dekonstrukce národa (nebo též dekonstrukce socio-kulturního pojetí pohlaví) má být osvobozujícím aktem, návratem do jakéhosi přirozeného stavu, přičemž následně si plně svobodný člověk navolí směs svých identit.
Vzdáleně to připomíná psychiatrické pokusy z 50. let 20. století, kdy se lékaři pokoušeli vyléčit své pacienty úplným vymazáním dospělé mysli, návratem do infantilního stádia a následným novým přepsáním celé osobnosti. Důsledkem bylo zpravidla ještě závažnější a nevratné poškození pacientovy psychiky.
Identita není jen kategorií subjektivní, ale v nemenší míře i sociální. Nestačí to, jak vnímám já sám sebe, důležité je, aby mě také tak vnímali ostatní. Požadavek na svobodnou volbu identit v sobě obsahuje předpoklad, že máme nárok, aby to, co si usmyslíme, se stalo zároveň realitou. Může to být možná lákavé pro někoho, kdo má se svou identitou problém. Celkově však takové uvažování odpovídá psychice zhruba čtyřletého dítěte, které ještě nedokáže mezi svou fantazií a realitou spolehlivě rozlišovat.
Popření normativního aspektu kultury spolu s požadavkem na svobodnou volbu kulturních identit má ten důsledek, že kultura ztrácí svůj původní význam jakožto způsob realizace lidství. Václav Bělohradský upozorňuje na paradox, který spočívá v tom, že multikulturalismus je vlastně nárokem na to, aby se všechny kultury podřídily globální ekonomické moci. Bělohradský to formuluje takto: „To, co se jeví jako překonání europocentrismu, jako uznání rovnosti všech kultur, je ve skutečnosti znehodnocením všech kultur globální hyperburžoazií – žádná z nich už nesmí být schopna klást meze ekonomickému růstu, ptát se po ‚jeho smyslu‘.“
Pravda je, že multikulturalismus nebere kultury doopravdy vážně. Není bojem za ochranu kultur, je tažením proti nim. Ačkoliv se multikulturalisté tváří jako ochránci kulturní pestrosti, ve skutečnosti je hlubší rozdíly mezi kulturami nezajímají. Máme-li vedle sebe konzervativce, který dokazuje neslučitelnost islámu se západní civilizací, a liberála, který takový postoj odmítá jako rasismus, jak odpovíme na otázku, kdo z těch dvou bere islám více vážně? Pravděpodobně bychom došli k závěru, že ten první přisuzuje islámské civilizaci větší svébytnou hodnotu. Liberál, který předpokládá, že muslimský přistěhovalec se jednoduše a automaticky zařadí do západní liberální demokracie, svým postojem zároveň nepřímo i arogantně ustanovuje nadřazenost své civilizace.
Vnímáme-li dnešní liberální demokracii jako teleologický cíl dějin, pak nám uniká, že i naše společnost je kulturně a historicky podmíněna. Absence historického vědomí a jeho nahrazení liberálně ideologickým modelem společnosti, je pravděpodobně jedním z nejvážnějších nebezpečí pro dnešní demokracii. Je mimochodem pozoruhodné, jak rychle se přiblížil pohled tzv. liberální levice postulátům neoliberalismu. Společným jmenovatelem je člověk jako před-společenská bytost, jejíž svoboda spočívá v maximálním počtu individuálních voleb.
Mohlo by se zdát, že zmíněné dva kritické pohledy na multikulturalismus si protiřečí. Na jednu stranu je multikulturalismus kritizován jako dekonstrukce kulturních identit, na druhou stranu jako nástroj globalizace a začlenění do globální kapitalistické hyperkultury. Ve skutečnosti se obojí navzájem podmiňuje, dekonstrukce je nezbytnou podmínkou pokračující globalizace.
Povážlivé chyby v ideologii multikulturalismu by nás neměly svádět k domněnce, že je důsledkem intelektuální lenivosti. To by totiž sotva vysvětlovalo jeho popularitu, která je dána především společenskou a politickou poptávkou. Multikulturalismus vyhovuje v mnoha ohledech: Posiluje pozitivní sebeobraz Západu, udržuje pocit nadřazenosti a ospravedlňuje dovoz levné pracovní síly, aniž by se integrace přistěhovalců musela doopravdy řešit. Případné řešení problémů navíc podrývá nepřítomnost klíčové otázky: kolik imigrantů mohou západní kultury v určitém časovém úseku absorbovat.
Ostatně heslo „integrace bez asimilace“ je v zásadě nástrojem, kterým se politické myšlení vyhýbá pohledu na realitu. Předstíráme, že je pro přistěhovalce možné zůstat ve své původní kultuře a využít výhod kultury nové. Zkusme si tento rozpor přiblížit pomocí metafory. Představme si, že by oddávající kněz řekl novomanželům: „Od nynějška můžete užívat všech výhod manželství spolu s výhodami svobodného stavu.“ Patrně bychom takového kněze považovali za blázna. Pokud by zmínění novomanželé knězi uvěřili, pak by ovšem při konfrontaci s realitou nepocítili hněv vůči knězi, který je ošidil, nýbrž vůči svému manželskému partnerovi. Přesně takový přístup se nám dnes snaží vnutit multikulturní ideologové. Není proto divu, že výsledkem je oboustranná frustrace a narůstající hněv přistěhovalců i domácích.
Vzpoura xenofobů
Migrační krize vyvolala v řadě zemí výrazný odpor proti dalšímu přijímání přistěhovalců, přičemž západní média se snažila informace o tomto odporu nejprve zamlčet. Objevilo se zde něco, co bychom v souladu s jazykem mainstreamu mohli nazvat vzpoura xenofobů. Poučné je sledovat, jak s fenoménem této vzpoury naložila liberální média. Zavládlo zde nefalšované zděšení nad fašismem a rasismem v společnosti, mluvilo se o tzv. hnědnutí společnosti. Nesprávné názory lidu byly vykládány jako důsledek působení manipulátorů, kteří záměrně vyvolávají strach. Do této role se dostávali buď údajní populisté jako Zeman a Fico, nebo ruská propaganda.
Co si to ale prostý lid ve skutečnosti dovolil? Odmítl imigraci a ideologii, která ji ospravedlňovala. Za to si vysloužil obvinění z toho, že holduje zapovězenému ďábelskému kultu zavržených ideologií. Lid se však dovolával tradičního vlastenectví a křesťanských hodnot – tedy pouze něčeho, co vyšlo v prostředí intelektuální elity z módy.
Psalo se o tom, že lid nenávidí cizince, což ale ve svém důsledku zakrývalo podstatnější část pravdy, že hněv lidu je namířen podstatnou měrou proti elitám. Pro mocné je ale pohodlnější i strategičtější prohlašovat za cíl hněvu někoho jiného než sami sebe. Hněvá-li se lid na své politiky za to, že nezabránili migrační krizi, je lépe tvrdit, že lid se iracionálně hněvá na bezbranné uprchlíky. To je důvod, proč se levicovým liberálům jeví odchod Británie z EU jako důsledek xenofobie, a nikoliv jako důsledek hlubších problémů, jako například dlouhodobé nespokojenosti s politikou evropských špiček či britských proevropských politiků.
Takřka všechny lidové vzpoury v dějinách opakují jeden model: Lid se dovolává tradic, moc se dovolává ideologie. Argument tradicí je jeden z mála argumentů, který je lidu dostupný, jsou-li konfrontováni s novými vynálezy mocných. Nové „robotní povinnosti“ bývají odmítány spíše s poukazem na to, jak to bylo dřív, než s tím, jak by to „být mělo“. Lid se může mnohdy odvolávat i na zastaralý kult, který mu byl dříve vnucen, v němž se ale už dokázal zabydlet: Vzpoury proti raně středověké křesťanské moci byly pohanské, vzpoury proti sekulárním diktaturám 20. století braly na sebe mnohdy křesťanské atributy. Lakonicky řečeno: Lid hledá svobodu v tradici. Pokud už je spor zideologizován, pak může být reakce moci mimořádně ostrá. Za všechny příklady uveďme povstání „reakčních“ rolníků ve Vendée z Velké francouzské revoluce, jež armády republiky rozdrtily ve jménu svobody.
Nahlédneme-li vzpouru xenofobů pod tímto zorným úhlem, pak se dostaneme k dalšímu skrytému a zároveň důležitému paradoxu multikulturalismu. Sociální dekonstrukce, která má být podle Foucaulta a jeho následovníků aktem osvobození, je ve skutečnosti nástrojem disciplinace. Liberální multikulturalismus je pokusem, jak změnit smýšlení a cítění většiny populace k takovým hodnotám, které budou vyhovovat pokračující centralizaci moci. Tento aspekt je pro pochopení multikulturalismu mimořádně významný. Paradoxní je, že Michel Foucault, který analyzoval disciplinaci možná lépe než kdo jiný, se stává sám jejím protagonistou.
V tuto chvíli nemá smysl hovořit o jednom mocenském centru, které je nositelem zmíněného trendu. Můžeme ve foucaultovském duchu konstatovat, že směřování k další centralizaci moci stojí mimo konkrétní instituce. Hráčů, kteří jsou na tomto procesu zainteresováni, je vícero – nadnárodní korporace, centrální instituce EU apod. Je to zkrátka moc, pro niž se stal národní stát příliš úzkým herním polem.
Možná se někomu nyní bude zdát, že jsme tím, co bylo řečeno, pasovali příznivce liberální levice na „užitečné idioty“ ve službách globálního kapitalismu. Může zaznít námitka, že levice by přece nic takového nečinila. Tato teze by byla tématem na samostatnou úvahu, zde lze učinit jen stručnou poznámku: Není žádnou novinkou, když intelektuální elity kritizují moc za to, že nebere svou vlastní ideologii dostatečně vážně. Často tak v zájmu spravedlnosti požadují ještě větší sešněrování společnosti podle vládnoucí ideologie. Možná to dnes souvisí také s tím, že levice nedávno ztratila svůj ideologický maják v marxismu a od té doby se stále více přizpůsobuje liberální rétorice. Mnozí se důrazem na liberalismus a liberální (!) demokracii distancují od zastaralé historicky poražené levice, protože chtějí být „trendy“. Žijeme ostatně ve světě, kde levicové strany provádějí neoliberální hospodářské reformy. Těžko tak lze brát vážně logiku, podle níž z toho, že levice by měla hájit zájmy pracujících, nutně vyplývá, že to také dělá.
Dějinná úloha multikulturalismu
Pokud bychom měli shrnout několika větami načrtnutý obraz multikulturalismu, pak se nabízí zhruba následující charakteristika:
Multikulturalismus je ideologií globalizace a korporátního kapitalismu. Nemá nic společného s ochranou národnostních menšin, která je součástí národního diskurzu. Nacionalismus totiž často znamenal obranu nároku autochtonních kultur proti imperiální moci a často také vedl k rozpadu států, které se musely pokoušet o nadnárodní identitu. To, že je dnes nacionalismus směšován s fašistickým imperialismem, je jen dovedným trikem dnešní multikulturní ideologie.
Nacionalismus je ve skutečnosti spíše překážkou imperialismu. Fašismus se od všech ostatních imperialismů liší jen tím, že vzal nacionální ideu vážně do té míry, že ve své krajní podobě považoval likvidaci celých národů za podmínku vybudování impéria. Tím se stal zároveň neefektivní a byl poražen.
Multikulturalismus je imperiální jiným způsobem. S nacionalismem se chce vypořádat tak, že likviduje autochtonnost kultur: Domorodost tu neznamená nárok na vlastní prostor. Zdánlivě tak vystupuje na ochranu menšin, pozoruhodně málo si však všímá menšin starousedlých. V jeho zorném poli jsou především menšiny imigrační – jedná se o obyvatelstvo, které v globálním měřítku často početně převyšuje domácí národy. Imigrační „menšiny“ – skupiny, z nichž některé čítají v globální perspektivě i stamilióny lidí, mají být ochráněny před xenofobií těch evropských národů, které mají kolem nějakých pěti či deseti milionů příslušníků. Co si ostatně myslet o těch německých politicích, kteří otevřeně prohlašují za žádoucí, aby se Němci stali v německých městech menšinou? Z hlediska lidskosti není ušlechtilejší ten, kdo chce zničit vlastní národ, nad toho, kdo chce zničit národy cizí.
Multikulturalismus je z podstaty věci nutně i protidemokratický, což ovšem nemusí být na první pohled zřejmé. Naznačuje to mezi jiným skutečnost, že se snaží postavit důležitou otázku imigrace mimo veřejnou kontrolu. Závažnější však je, že soužití více kultur vyžaduje z logiky věci mocenského arbitra. Údajné multikulturní společnosti známé z historie byly takřka výlučně společnostmi segregovanými, spojenými jen centrální mocí a vládnoucí ideologií. Lze považovat téměř za pravidlo, že demokratizační procesy ve společnosti jdou ruku v ruce s nacionalismem, zatímco proces utváření nadnárodních říší bývá spojen s odstraněním občanské participace. (Lze to sledovat mj. na příkladu antického Říma.) Protidemokratický potenciál multikulturalismu nechtěně pojmenoval i jeho hlasatel Pavel Barša, když napsal, že cílem liberálního multikulturalismu je zrušení jakéhokoliv rozdílu mezi většinou a menšinou. Těžko bychom hledali lepší slova do antidemokratického programu. I zde lze uvést paralelu k neoliberalismu, který se ve své rétorice rovněž často zaměřuje na údajnou tyranii většiny.
Likvidace autochtonního kulturního prostoru, o níž byla řeč, vyhovuje především nárokům korporátní a nadnárodní moci. Ta podkopává stávající mocenský konsenzus, který je od druhé světové války postaven na principu národního státu a neměnných hranic. Destrukce mocenského konsenzu však není aktem osvobození, ale přípravou nového mocenského střetu, jehož aktéři zatím nejsou jednoznačně definováni. Budou to ti, kdo si troufnou obsadit mocenské vakuum vzniklé oslabováním národního státu.