Historik Jiří Malínský se dnes vrací k osobnosti československého prezidenta a armádního generála Ludvíka Svobody.

Sedmý prezident Československa, armádní generál Ludvík Svoboda (1895–1979), je a zůstává osobností ne rozpornou, ale nesnadno vyložitelnou. Tato skutečnost plyne z celého jeho života, žitého v jednom z nejexplozivnějších období našich národních a státních dějin i z původu ze proletarizované rolnické rodiny. Obdobně přijímán je i polistopadovým Českem. Podobně jako jeho předchůdce Edvard Beneš (1884–1948) byl v protiřečících si interpretacích jednou zaprodancem prvorepublikových tradic anebo naopak trapnou, prý zbabělou a Moskvě nekriticky oddanou figurou. Společným jmenovatelem těchto pochybných zobecnění je jejich obtížná udržitelnost a jen velmi tápavá znalost novodobých dějin našeho koutu Střední Evropy.

Základní životopisné údaje

Nebude chybou vykládat základní životopisné údaje LS jako cestu třetího legionářského prezidenta (po TGM a EB). Tomu odpovídá i Svobodův původ: narodil se v malé západomoravské vesnici Hroznatín na půli cesty mezi městy Třebíč a Velké Meziříčí.  Ještě jako batole osiřel a rodina, zbavená živitele, se měla co ohánět. Měl štěstí na otčíma Nejedlého a vyrůstal tak s nevlastními sourozenci v posléze harmonizované rodině. Jako druhorozený syn nemohl počítat s převzetím usedlosti, proto vystudoval zemskou (střední?) zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí a následně ji doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. První světová válka mu však změnila podstatně život; předurčený agronom jako devatenáctiletý byl zajat ruskou armádou a ve 20 letech se přihlásil do legií. Účastník legendárních bitev u Zborova a Bachmače (bojoval v 1. divizi ruských legií jako voják jejího 3. pluku Jana Žižky z Trocnova)  byl také delegátem legionářského sjezdu (1918) a po návratu do vlasti vojákem z povolání; na konci První republiky byl podplukovníkem, který procestoval doslova celou republiku. Služebně působil na Podkarpatské Rusi, kde se z vlastní iniciativy naučil maďarsky, z maďarštiny posléze složil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy státní závěrečnou zkoušku. Nějaký čas byl také profesorem právě tohoto jazyka na vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Konec třicátých let ho zastihl v Kroměříži, kde si také postavil rodinný dům.

Vojensky myslícímu a cítícímu mladému Svobodovi bylo vlastní romantické vlastenectví, vyrůstající z husovské tradice, národního obrození, ale zjevně také z románů Aloise Jiráska. Mnichov byl pro něj jako pro celou prvolegionářskou generaci životní tragédií a myšlenka na obnovu československé státnosti zásadním životním cílem. Činnost v prohradní ilegální odbojové organizaci Obrana národa ho ještě v létě 1939 přivedla do Polska a na počátku druhé světové války do Sovětského svazu. V zralém věku se vracel na osudová bojiště svého mládí. A po svém – v informačním chaosu prvních válečných měsíců s odpovědností za Východní skupinu existující-neexistující československé armády se pohyboval v krajně nejistém terénu sovětského Ruska po podpisu obou smluv, které uzavřelo s hitlerovským Německem: té první, známé jako pakt Molotov–Ribbentrop (23. srpna 1918), i té druhé, o měsíc mladší, charakterizovatelné jako pakt Stalin–Hitler (28. září 1939). Dobová situace byla neskonale komplikovanější, protože současně podle možnosti – i to bylo krajně obtížné – se snažil zachovávat kontakt na londýnské ústředí druhého odboje kolem prezidenta Edvarda Beneše. A to i tehdy, když Kominterna líčila z měsíce na měsíc vůdce našeho druhého odboje jako agenta imperialismu a oddávala se blouznivému chiliastickému snu o německých dělnících-proletářích-virtuálních revolucionářích v uniformách wehrmacht. A na druhé straně do června 1940 probíhal mocenský boj mezi Benešem a Osuským o vedení zahraničního československého odboje.

V Sovětském svazu

Postupně se sbližoval se sovětskou předválečnou i válečnou realitou a blížil se ke svému cíli – boji s nacismem. I tady se opíral o významné legionáře – Heliodora Píku, Zdeňka Fierlingera, Sergěje Ingra. Z Buzuluku opravdu vyrazil do Prahy. Trnitá cesta, lemovaná stovkami a tisíci hrobů československých vojáků, však nebyla to nejbolestnější, co ho potkalo. Daleko palčivější byly ztráty, které ho postihly doma. Manželka Irena (1901–1980) a dcera prof. Zoe Klusáková-Svobodová (Zoja, 1925–2022) prožily větší část války v ilegalitě neustále na pokraji prozrazení a v nebezpečí života; syn Miroslav (1924–1942) zahynul v Mauthausenu a spolu s ním podstatná část prezidentova užšího příbuzenstva včetně řady sourozenců. Sovětský svaz se stal pro romantického vlastence zárukou obnovy Československa i nemožnosti německé revanše (ještě r. 2004 hlasovala podstatná část poslanců německé státnosti proti přijetí Česka a trvala na peněžní úhradě nákladů-reparací, které musela německá společnost nahradit za válečné škody, jež způsobila nejen Československu).

Další bolestnou zkušeností bylo pro Ludvíka Svobodu bližší seznámení s povahou stalinské sovětizace a následně i její československou zplodinou. V jeho případě to také znamenalo propojení a scelení s legionářskou i prvorepublikovou zkušeností už proto, že v žádném případě nemohl připustit spornost svého chování během první poloviny života. Nebyl sám, kdo byl v této bouřlivé době (1914 –1948/53–1968/69) vystaven rozpornému působení hned několika historických epoch. To, co nebylo známo současníkům těchto dějinných zvratů, jen zdánlivě ulehčovalo posuzování Svobodova chování a jednání během prvních dnů srpnové okupace i následně v Moskvě kolem sjednávání (násilného vnucování) Moskevských protokolů; přesnější úsudek nebyl možný bez bližších znalostí a okolností jeho pohnutého života. Stejně tak jako dosahy a skutečná síla salámové (postupné) taktiky nastupující pozdně stalinistické normalizace.

Prezidentův autentický hlas

Proto při dobovém posuzování prezidentovy osobnosti, jak jsem již uvedl, chyběla možnost přímé personální prezentace tohoto vysočinského rodáka. A už vůbec nebylo známo, že i prezident se – naštěstí čas od času – stával sám obětí komunistické perzekuce. V případě člena předsednictva ÚV KSČ to zní jako věc naprosto mimořádná, ale jak víme, dějiny KSČ lemuje řada takových ponuře smutných případů. I případů vysloveně tragických. Vydání druhého dokončeného dílu skutečných Svobodových pamětí r. 1991 prokázalo existenci jeho autorského záměru na zpracování pětidílných vzpomínek realizovaných s pomocí tří historiků, kteří s ním spolupracovali již po jeho nástupu do náčelnické funkce ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda a později ve Vojenském historickém ústavu; měly podle dostupných informací končit rokem 1948. Tito muži bez ohledu na konjukturální výkyvy společenského vývoje prezidentovi zachovali věrnost. A následně se – v polistopadovém Československu a zbytkovém (bazálním) Česku stali významnými specialisty na historickou sovětizaci československé společnosti.

Ze stránek knihy Cestami života II tak nám mluví přes propast desetiletí, jež uplynula od jeho skonu, prezident armádní generál Ludvík Svoboda. Poprvé se s ostřím stalinistického teroru seznámil blíže během zajetí nezajetí Východní skupiny československé armády; poznatek, že ideologie je v praxi jedno a její ztělesnitelé často to druhé, se mu vryl do paměti. Pověst nekritického komunistického příznivce, kterou ho častoval zejména západní exil, vyvažovaly stížnosti některých komunistů u východní jednotky. Dlouhodobě existovalo jimi přiživované tvrzení o jeho antikomunismu a závislosti na londýnském ústředním exilu. V lednu 1951 byl „odhalen“ československým Berijou, jak byl také Rudolf Slánský (1901–1952) v dobových stranických kruzích nazýván, „vskutku pádně“: „… obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně … Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.“  

20. listopadu 1952 byl zatčen dva dny před svým přítelem armádním generálem Karlem Klapálkem (1893–1984) na základě podkladů, připravovaných sovětizátorem generálem Bedřichem Reicinem (1911–1952) v té době souzeným podobně jako Slánský. Svoboda byl vězněn jako poslanec Národního shromáždění (byl jím v letech 1948–1968) a před Klapálkovým osudem ho zachránila intervence z Moskvy, na jejímž základě byl propuštěn a roku 1954, znovu opět na základě sovětské Chruščovovy intervence, vrácen do veřejného života. Porušování Košického vládního programu, z něhož byl obviněn, bylo neudržitelné už pro svou zřejmou tupou podjatost; postižení jeho rodiny v rodném Hroznatíně, kde v té době žil, bylo jakousi „šlehačkou na dortě“; okresní vedení KSČ v době prezidentova zatčení prohlásilo JZD (jednotné zemědělské družstvo), založené jeho (nevlastním) bratrem, za kulacké, rodinu vysídlilo (právo postrku?) pro neprokázané a navíc polovzdělaně uchopené údajné „kulactví“ do státního statku v Lhotce jižně od Jihlavy; 85letá prezidentova matka zaplatila tuto necitelnou „laskavost“ smrtí. Svoboda, který družstvu po svém propuštění z vězení pomáhal, byl posléze naopak zvolen jeho čestným předsedou.

Během Pražského jara

Třetirepubliková politická krev, jíž byl prezident oddán, ho přivedla v březnu 1968, v roce Pražského jara, na Pražský hrad. Dubčekovo vedení mělo šťastnou ruku, protože Svobodovou volbou získal stát do čela osobnost, ztělesňující nejen oba odboje, ale i historické střední vrstvy venkovské i městské a současně vyjadřující – jako třetí legionářský prezident – i návaznost na Masarykův a Benešův odkaz; zanedbatelné nebyly ani prezidentovy válečné sovětské konotace; rozšiřovala se tak sociální základna pro socialismus s lidskou tváří. Charakteristika mimořádné, v některých ohledech přechodné doby se projevila na prezidentově poinauguračním jednání uctěním památky jak TGM a EB, tak Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Obdobným přístupem se vyznačovaly i jeho vznikající paměti Cestami života, na nichž začínal, pokud mu práce dovolila, pracovat. Podívejme se blíže do jeho myšlenkového světa a způsobů uvažování. Byť s vědomím, že takto podaný obraz je jen mžiknutím do jeho života.

Vůbec to vypadá, že prezident se Lednem 1968 (Pražským jarem) rozžil. Legionářského prezidenta začali vyhledávat jeho generační souvrstevníci – legionáři. Lidé, kteří pro republiku pracovali a dřeli i za cenu obětování vlastních životů. Romantické souřadnice vlastenectví dotvářeli do jejich všednodenní podoby a národ, na tři sta let zakletý, doprovázeli na cestě k jeho zakotvení do evropského souboru moderních národů oddáni ideálům demokracie a rovnosti. A to navzdory svým poúnorovým osudům a nejtěžšímu boji svých životů – boji se sovětizací československé společnosti. 27. června 1968 byly uděleny Řády práce in memoriam sociálním demokratům Dezideru Benauovi (1905–1962), Josefu Fischerovi (1891–1945), Jiřímu Frantovi (1899–1945), Robertu Kleinovi (1885–1941), Jaroslavu Nebesářovi (1882–1958) a Václavu Patzakovi (1891–1954); ve Svobodově prezidentské kanceláři totiž pracoval mj. voják západní druhoodbojové armády plukovník Jaroslav Tomčík (1909–1993), který byl Svobodovým politickým tajemníkem v době jeho působení na ministerstvu národní obrany (byl tu zaměstnán v letech 1945–1948). Politický vězeň (odsouzen v procesu podplukovníka Františka Skokana) na Hrad nastoupil 8. dubna 1968; vypuzen z něj byl 31. března 1970. 23. května 1969 byl udělen Řád republiky ministru školství československých vlád třicátých let minulého století Ivanu Dérerovi (1889–1973) a jeho blízkému spolupracovníku Václavu Příhodovi (1889–1979) za jejich tehdejší reformní školské úsilí. Udělení Zlaté hvězdy Hrdiny ČSSR in memoriam generálu Heliodoru Píkovi už nebylo možné.

Tyto činy prozrazují mnohé o ideovém dosahu Pražského jara a jeho navazování na odkaz benešovské Třetí republiky i východisek lživého obrazu tzv. kontrarevoluce, jak ji pojednalo neblaze proslulé Poučení z krizového vývoje.