Ladislav Zelinka píše o výhodách průběžného systému penzí ve srovnání s tím fondovým a financializovaným, který je zvláště v českém prostředí náchylný k dobývání renty.
Diskuse kolem tzv. penzijní reformy (jak mi připadá) více méně spěje k závěru, že stávající průběžný systém financování (ačkoli má své slabiny) je za současných podmínek pro naši zemi stále tím nejpoužitelnějším modelem – toliko je třeba jej parametricky upravovat podle aktuálních podmínek. A tyto úpravy vznešeně nenazývat „reformou“. S těmito závěry souhlasím a toliko přičiňuji dvě skromné poznámky na podporu tohoto závěru:
Makroekonomické odůvodnění – ve stávajících globálních financích vrcholí hra v tzv. „letadlo“. Jedná se o nadměrnou emisi peněz a jejich pouštění do oběhu. Tento proces (o němž se zpočátku věřilo – nebo alespoň říkalo – že je uříditelný) se patrně již definitivně vymkl z kontroly. Protože postupně nabíhá zhruba od ekonomické krize v letech 2007-2009, jsou k dispozici dostatečné řady statistických ukazatelů, dokumentující rozevírání nůžek mezi reálnou ekonomikou a mezi objemem tzv. „fiat money“, jež se nad ní vznášejí jak hejno kobylek.
Varující nejsou jen kvantitativní ukazatele, prokazující existenci nezvládnutelného objemu „nekrytých peněz“, ale hlavně ukazatele dynamiky tohoto jevu. Pokud by totiž mělo jít o řízený proces (v krizi emitovat, za konjunktury stahovat z oběhu), musela by se kvantitativní mezera (v absolutních ukazatelích) začít zmenšovat a dynamika růstu (v poměrových ukazatelích) by se nejprve musela zpomalit, pak zastavit a následovat by měl pokles.
Realita je ovšem taková, že „letadlo“ stále letí a jeho nevyhnutelné zřícení se v důsledku toho blíží. Podotýkám, že je v zásadě jedno, zda půjde o „leteckou katastrofu“ v podobě řítivé inflace, jež spodní křivku (objem „reálných „statků vyjádřený v penězích) „zdvihne“ vzhůru na úroveň horní (objemu peněz), nebo o zhroucení a následnou mnoho-řádovou devalvaci měn, jež horní křivku „sníží“ na úroveň té dolní, či (asi nejpravděpodobněji) o kombinaci obojího.
Z letícího „letadla“ se prakticky nedá vystoupit a nenasedat do něj vede ke katastrofě také, jen dříve. Aby si to každý dokázal představit, doporučuji vzpomenout si na osud N. Ceaușesca (a jeho ženy) v přelomovém roce 1989, byť se tenkrát jednalo o trochu jiný typ makroekonomické situace. Tehdejší Rumunsko se několik let před tím rozhodlo „jít proti proudu“ a na rozdíl od ostatních států/ekonomik nedotovat životní úroveň obyvatel na dluh – ale naopak, na úkor této životní úrovně oddlužit rumunskou ekonomiku. Důsledkem bylo komparativní zchudnutí populace a zaostávání ekonomiky státu, jež se přetavilo v tak silný výbuch nenávisti, který vedl k nekompromisní popravě obou manželů v nějakém venkovském stavení.
Takže, když se hraje „letadlo“, nelze do něj (pod hrozbou zastřelení) jen tak nenastoupit. Ten, kdo se neúčastní (tj. nejede na dříve nepředstavitelné schodky státního rozpočtu), vypadá jako blbec. Protože ostatní si vesele hodují a rostou na dluh. Samozřejmě – dokud to nepraskne. Ale pak v tom budou všichni naráz, takže to „se nepočítá“ (to projde).
Také náš stát (ať již máme vládu slovenského či fialového typu) v tom letadle jede a z jeho pádu se nevykecá. Předpokládám, že je zcela zřejmé, jaký by tento pád měl důsledky na eventuální fondový důchodový model. Tudíž stejný jako na všechny modely se stavovými veličinami – úspory obyvatelstva, vázané rezervy finančních institucí atd. Tedy naprosto devastační. Takže uvažovat o fondovém financování za těchto podmínek je programovat hromadnou sebevraždu v přímém přenosu.
Průběžný model (jakkoli všichni víme, co má za nedostatky) se naproti tomu pro podobné situace jeví jako obdivuhodně „blbuvzdorný“. Každý měsíc se vybere to, co se zrovna používá k placení a hned se to ono vybrané vyplatí adresátům. Jeden měsíc to bude důchod kupř. kolem dvou tří miliard CZK na osobu (před „měnovou reformou“), další měsíc pak deset dvacet „NCZK na osobu (neboli „nových korun“ po „měnové reformě“). Jediné, co je třeba udělat u vědomí takovéto budoucnosti, je zpružnit systém tak, aby byl schopen (jak na vstupu, tak na výstupu) reagovat ze dne na den.
Zájemcům o tuto problematiku doporučuji přečíst si Černý obelisk od E. M. Remarquea, kde je čtenářsky velmi srozumitelně vylíčeno, kterak se v době hospodářské krize (jenom sto let zpátky, takže z historického pohledu se to stalo „včera“) musely vyplácet mzdy dvakrát denně, aby je příjemci měli šanci za něco směnit – při výplatě jen jednou za den by už totiž ty papírky ztratily hodnotu.
Mikroekonomické zdůvodnění – v české kotlině se o reformách všeho druhu diskutuje často a rádo. Ale šanci na tzv. „politickou průchodnost“ (bohužel) pravidelně získávají hlavně ty z nich, v rámci kterých se dá něco rozkrást nebo si jinak „nahrabat“. Těm, kteří mají krátkou paměť, doporučuji vzpomenout si na začátek devadesátých let, kdy se (ještě před nástupem brutální „klausovské“ privatizace) diskutovalo o tom, zda náš stát má být (celý, ne jenom ta penzijní část) financován na systému „nalej-vylej“ (žít jen z toho, co se vybere na daních) anebo na principu fondovém (fundamentálně se financovat z výnosů ze státního majetku, umístěného v něčem jako jsou investiční fondy), a daněmi jen doplňovat eventuální „nad-potřeby“. Kolik nenávisti a nejrůznějších negativních nálepek si tehdy vysloužili ti, kteří o tom chtěli, byť jen uvažovat, si dnes už jen málokdo umí představit. A tak prošla varianta průběžného financování státu.
Je úsměvné slyšet dnes ze stejných názorových líhní (a mnohdy i z týchž úst) argumenty, jež posílají zastánce průběžného penzijního systému do pekel, a naopak vynášejí do nebe systém fondový. „Nevěřte jim, ani když přinášejí dary“ chtělo by se člověku zvolat spolu s Láokoónem, od kterého jsem si tu myšlenku vypůjčil. Má-li takovýto model šanci na „politickou průchodnost“, opět za tím cítím stejnou motivaci, jako když titíž lidé před lety prosazovali model přesně opačný.
Předem se omlouvám těm, kteří si s fondovými modely hrají a v počítačových simulacích jim vycházejí pozitivně. A v dobré víře se domnívají, že jejich podpora z politických kruhů je důsledkem kvality a sofistikovanosti těch modelů.
Z průběžného modelu se totiž dá obtížně něco ukrást. Peníze jen protečou, ani se neohřejí. Ano, dá se na něj přisát a trochu si „při-parazitovat“. Ale jen málo – oproti fondovému modelu ten průběžný nepotřebuje armády správců fondů, investičních poradců, auditorů, regulátorů a vůbec všech, kteří pod záminkou ochrany klientů sají svěřené prostředky, až se tají dech. Právě proto je pro ně fondový model lákavější – samozřejmě se dá i tupě ukrást, ale spíše z něj lze vytvořit další hojný zdroj renty. Tedy renty pro ty, kteří si ho vezmou na starost, ne ty tzv. klienty. Ti od něj budou dostávat nanejvýše novoročenky nebo něco podobného.
Možná, že na světě existují země, kde se takovéto prostředky hned neukradnou. Rád bych tomu věřil. Ale u nás?