V dnešním jazzovém okénku Jana Schneidera najdete skladby Afro Blue, A Tomar Cafe a Kol Nidrej.
McCoy Tyner byl pianista, který své nejvýznamnější období prožil ve spolupráci s Johnem Coltranem. K některým skladbám z té doby se vracel po celý život. Jednou z nich je kompozice Mongo Santamarii Afro Blue. Takto ji zahrál za úžasně zajímavého doprovodu českého kontrabasisty Jiřího Mráze. A když už se zdálo, že by skladba mohla trochu vadnout, protože držet ji ve vzrušené poloze, jak si vyžaduje, je u klavírního tria dost obtížné, tak nastoupil skvostný bubeník Al Foster, a bylo po nudě.
Nikoliv kvůli nějaké nablblé genderové vyváženosti, ale z čisté radosti si dovolím doporučit poslech úchvatné kubánské violoncellistky, která se jmenuje Ana Carla Maza. Skladba má název A Tomar Café a více snad netřeba dodávat: je to prostě takový malý tajfunek!
Blíží se nejdůležitější židovský svátek, Jom Kipur, a ten je neodmyslitelně spojen s modlitbou Kol Nidrej o odpuštění a smíření. Jak to ale spojit s Jazzovým okénkem? Snadno. Podle jedné analytické metody se totiž pro spojení dvou nesouvisejících (dokonce až protikladných, to ale není tento případ) výroků hledá pozice, z níž platí oba. Tímto bodem je v našem případě první zvukový film The Jazz Singer z roku 1927, v němž jazzový zpěvák Al Jonson hraje tak trochu sám sebe v roli syna synagogálního kantora, který k otcově nevýslovnému žalu „zběhne“ k jazzové muzice, avšak při otcově onemocnění se na tento velký svátek vrací do synagogy a odzpívá tu nádhernou melodii Kol Nidrej.
Film byl natočen podle předlohy Samsona Raphaelsona a remake byl pořízen ještě v roce 1952 s Danny Thomasem a v roce 1980 s Neilem Diamondem.
Nicméně pro úplnost je nutno říci, že čím svatější příležitost, tím lepší jsou související židovské vtipy. Například právě na Jom Kipur přijde pan Roubíček k panu Lustigovi: „Je den smíření, a tak co jsme si, to jsme si – a já jim přeju to samé, co oni přejou mně!“ Načež se pan Lustig zapýří: „Cože? Už zase začínaj?!“