Společnost tolerantní hojnosti? Problém skutečných přínosů „roku zázraků“ (2. díl)

Historik Jiří Malínský se pokouší podívat na nedávný historický vývoj a vlastně i naši současnost prizmatem polsko-amerického politologa Zbigniewa Brzezinského v jeho knize  Bez kontroly.

Brzezinski proto zobecňuje: „Dalo by se jistě argumentovat, že pádem nacismu a komunismu nastala etapa globálního osvojení politických idejí zrozených před více než dvěma sty lety Americkou a Francouzskou revolucí. Jejich slibné předpoklady o lidské podstatě a politické organizaci společnosti nebyly vyvráceny totalitární deformací ve 20. století. Příklad současné demokratické Ameriky, Evropy a Japonska mluví sám za sebe.“ (s. 55) Vypovídací schopnost této generalizace je dnes ještě pádnější, než byla před třiceti lety. Ještě jasnozřivěji zní tato Brzezinského myšlenka: „Francouzský historik Jean-Marie Domenach správně poznamenal, že když na Západě tleskali krachu marxismu, neuvědomili si plně skutečnost, že možná oslavují poslední pokus Západu o zdůvodnění a univerzalizaci dějin. Existuje oprávněná domněnka, že odchod komunismu ze scény by mohl vést k úplně jiným důsledkům například v severní Africe, jižní Asii nebo v Latinské Americe.“ (s. 56). Vzestup zemí Třetího světa v posledních 150 letech je i podle ZB strmý a nepopiratelný. Platí to ale také pro dříve zvlášť fatálně zaostalé a časově opožděné části Evropy (jih, jihovýchod, východ tohoto především kulturně definovaného kontinentu).

Průvodní jevy tohoto procesu – odstraňování analfabetismu, ustavení a rychle rostoucí vliv masmédií, dopravní revoluce, telegraf, telefon, radiofonie kabelová i bezdrátová, film ve všech svých formách, dálnopisy (telexy), urbanizace – urychlila druhá světová válka. Svět se zrychleně (exponenciálně) globalizoval. Nebyl a není to bezkonfliktní proces: „Nebezpečí stojící na prahu jednadvacátého století není jen v tom, že těchto několik vývojových etap politického uvědomování koexistuje a dostává se do konfliktu na globální úrovni. Spočívá i v tom, že politicky aktivizované masy (mimo bohatých, především západních demokracií) se nacházejí převážně v první etapě tohoto uvědomování a probuzení.“ (s. 59). Nejstinnější stránkou vývoje západních demokracií a postkomunistického světa je podle ZB jejich programově jednostranná orientace na sociální hédonismus a sebestředné opojení hmotným majetkem (mluví se i o úpadku a degeneraci a jsou formulovány paralely se stavem společnosti pozdní římské antiky na prahu tzv. temných století).

Dalším konfliktním místem vývoje lidstva na konci 20. století je také to, že „Úbytek duchovních hodnot ve vyspělých zemích znamená, že vysílají chudším a teprve nedávno politicky probuzeným masám poselství, které stimuluje jejich touhu po soutěživosti a materiálním vyrovnání. To je ovšem z praktického hlediska i při nejrozumnější sociálně ekonomické politice pro většinu strádajícího světa prostě nedosažitelné. Poselství materiálního vyrovnání a soutěživosti se tak neúmyslně stává katalyzátorem frustrované, ale neorganizované závisti, kterou by mohli demagogičtí extremisté snadno zneužít.“ (s. 61). Tato globální krize ducha podle ZB otevírá vedle optimistické i pesimistické trajektorie budoucího vývoje.

Brzezinského zamyšlení nad skutečnými důvody pádu někdejší „světové socialistické soustavy“ dospívá k závěru, že „Porážka komunismu tak byla částečně – ale opravdu jen částečně – vítězstvím demokratických myšlenek, tržního systému, náboženství a nacionalismu. Každý tento prvek sehrál svou nezanedbatelnou roli, ale ani jeden z nich sám o sobě nebyl tím rozhodujícím, jednotícím a mobilizujícím faktorem. Byly to spíše instinktivní reakce tajně sdílené šeptandou, náboženské cítění a uražené náboženské cítění, které se spojily do všeobecného odmítnutí donucovací utopie.“ (s.67). A ZB dodává, že integrující struktury mohou malé ideje degenerovat do malých neřestí. Nerespektování složitostí a citlivosti demokratizace je významným znakem postkomunistického světa. Totéž platí i pro vzývání trhu bez porozumění podnikavosti, finančních složitostí bankovního systému a citlivého rozdílu mezi podnikavostí a chamtivostí jedince. Nepochopení těchto nuancí může podle Brzezinského vést – a často vedlo a vede – k proměně frustrací v nové nenávistné doktríny.

Tolerantní hojnost

Specifický je hlavní problém soudobé západní společnosti: schopnost uspokojit většinu konzumních potřeb užívaných většinou téměř vylučuje dřívější donucení (tzv. tolerantní hojnost). ZB výstižně podotýká: „Náboženství jako vnitřní návod jednání jednotlivce je nahrazeno právním systémem, který vymezuje vnější hranice nedovoleného, nikoli však nemorálního. Dalo by se to nazvat ´procedurální morálkou´ založenou na vnějších pravidlech chování a sociální interakce. Procedurální morálka se podstatně liší od morálky, která je vnitřně (niterně) osvojená, osobní a která rozlišuje mezi ´dobrým´ a ´zlým´.“ (s. 73). Církevní mrav, odstranitelný soudobou formou svobody (fakticky neoliberalistickou) vytváří moderní vyprazdňování. Svoboda se přitom jednostranně definuje jako souhrn práv a oprávnění k libovolné formě sebevyjádření a materiálního uspokojování, nikoliv však z toho vyplývajících a s nimi souvisejících povinností. Chybí tedy benešovský modernizovaný mravní imperativ (viz s. 1 tohoto zamyšlení) nadto podepřený všeobecně respektovanou autoritou. Podle ZB tak vzniká morální vakuum.

Brzezinski se obsáhle obírá novodobou náhradou těchto obtížně nahraditelných potřeb a jevů – televizí (streamy na počátku devadesátých let neexistovaly). Televize byla tehdejší americkou společností sledována kolem 30 hodin týdně; situace u nás je s tímto údajem plně srovnatelná a v něčem ještě horší: médiem je dnes vedle osobních počítačů a laptopů i tzv. chytrý mobil. ZB podotýká: „Je smutné, že ti televizní producenti, kteří jsou ´kulturními pornografy´, mají faktickou konkurenční výhodu před těmi, kteří jimi nejsou. Konečným výsledkem je, že televize na Západě stále více a více inklinuje k smyslnosti, sexualitě a senzacím. Dokonce i obsah situačních komedií, které jsou nejsledovanější a které tvoří velkou část večerní zábavy (pomineme-li samy reklamy), silně ovlivňuje vědomí diváků.“ (s. 76). Lze mluvit o erozi (erodování) hodnotových orientací. Kriticky se v této souvislosti vyjadřuje o i u nás v devadesátých letech uváděných amerických seriálech DallasDynastie. A konstatuje, že „V posledních letech převládlo v amerických filmech i brutální násilí, fyzická a sexuální krutost, přičemž každá silnější dávka hnusu byla odměněna kasovním úspěchem.“ (s. 76). Tzv. high society (tzv. vyšší společnost) v tomto ohledu – ve vytváření virtuální reality neohraničované svobody a bezuzdného hedonismu (požitkářství) – rozhodně za televizí v ničem podstatnějším nezaostává. A to i dnes.

Neoliberalismus: Práva bez povinností

Ne příliš zmiňovaný je i další rys soudobé americké společnosti: „Přes diskreditaci komunistického utopismu hájí někteří lidé na Západě vlastní utopie v podobě procedurálního utopismu, který prosazuje určitý ekonomický postup bez ohledu na morální důsledky. Ve své nejextrémnější podobě se to projevilo v bezhraničném a nekvalifikovaném prosazování mechanismu volného trhu, který se vydával za téměř automatický zdroj záchrany od zhoubného dědictví komunismu.“ (s. 78). Nevzpomenout si za těchto okolností na devadesátkové oslnění podstatné části české společnosti (trh bez přívlastků, DIKové a neblaze proslulá kupónová privatizace bez majetků) by bylo informačním ochuzením tohoto volného přehledu. ZB tuší alternativu ve znění téměř husovského úryvku ze sociální encykliky Centesimus annus papeže sv. Jana Pavla II. (1920–2005): „Není zlem, když chce člověk žít lépe; špatností je životní styl, který směřuje k ´míti´ místo k ´býti´ a který chce mít více ne proto, aby byl více, ale proto, aby strávil život v radovánkách, což je jeho cíl sám o sobě.“  (zvýrazněno ZB, s. 78). Nikoliv náhodou tato myšlenka připomíná Héraklovo dilema mezi cestou slasti a ctnosti či obdobný titul pozdní knihy levicového psychologa a filozofa Ericha Fromma (1900–1980) Mít nebo být z r. 1976.

Brzezinski dále uvádí: „Výše vyslovená obava – že totiž smysluplný sociální model pro politicky probuzenou část lidstva nemůže vyplynout z tolerantního rohu hojnosti – je dále zdůrazněna různorodým vlivem současné vědy na globální podmínky života … Výsledkem je, že propast mezi vyššími nadějemi a skutečnými možnostmi lidstva nebyla zřejmě nikdy tak velká jako dnes.“ (zvýraznil ZB, ss. 80 a 81). A dále dodal: „Kromě toho je věda ve vyspělé části světa stále více poháněna motivy orientovanými na inženýrství člověka samého, které se mohou brzy vymknout kontrole, stejně jak se to stalo s motivy materiálního sebeuspokojování. Při absenci jakýchkoli cílevědomě definovaných kritérií volby může sebepřeměna člověka nabýt stejně velkých rozměrů jako vědeckotechnický pokrok na životní prostředí a přírodu, který už probíhá.“ (s. 81). V této souvislosti se autor dotýká i umělé inteligence (lidově nazývané umělka) a genetického inženýrství. A vyslovuje naději v obnovu úcty k duchovnímu blahu člověka. Rovněž varuje: „V postkomunistickém světě mohou bolesti přechodu ke kapitalismu snadno podkopat přitažlivost demokratické etiky.“ (s. 86). Jako pragmatický politolog konstatuje pro současnost i dohlédnutelnou budoucnost nebezpečnou fatální absenci globálního politického konsensu.

Pokračování příště.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.