Ivo Šebestík se zamýšlí nad smyslem a funkcemi určitého a dost rozšířeného typu konferencí k aktuálním tématům politiky, jejichž debaty se vedou co nejdál od skutečných bojišť a řešení.
Je nesporné, že za většinu nespravedlností, konfliktů, válek; za chudobu a nedostatek bezpečí (říká se tomu „náš liberální světový řád“) může nejvíce nezřízená chamtivost a bezohlednost poměrně úzké vrstvy lidí.
Ona vrstva se naučila ovládat demokratické vlády a instituce demokratických zemí, takže pro uskutečnění svých nijak demokratických plánů dokáže využívat i veškerého potenciálu jejich států. Náprava poměrů ve světě – alespoň částečná – vede jedině a pouze přes zákony, které by těmto lidem a jejich prodlouženým rukám maximálně ztížily neomezenou akumulaci prostředků, a tím i přístup k moci. A které by je nadto i vydatně zdanily.
Tam a jedině tam se nachází skutečné bojiště, na které má smysl vstoupit, pokud by si člověk skutečně přál dosáhnout změny. Bohužel, právě na toto bojiště se politické strany, politici, instituce, organizace ani různí jednotlivci neodvažují. Vědí dobře, že na tomto bitevním poli jde o život a teče zde krev. Jde-li o velké peníze a o moc, jde vždy o život!
Opravdové pole válečné je tedy zakázané území. Nicméně, svět přeplněný tíživými problémy je zároveň i nevyčerpatelnou studnicí témat, ze kterých se dá kdykoliv některé vybrat a úplně bez rizika si na něm pochutnat jako na lahodném bonbónku.
Možná denně se na světě konají desítky konferencí
V demokratických zemích světa (o ostatních se v té souvislosti nezmiňuji) působí stovky politických stran a hnutí, možná dokonce tisíce. V nich se angažují statisíce politiků či osob, které – kdoví proč – samy o sobě soudí, že jsou politiky. Vedle nich existuje významné množství organizací, institucí, odborných i neodborných pracovišť a též i horlivých jednotlivců. A toto vše pospolu, obrazně řečeno, sedí na břehu jezera plného světových i lokálních problémů. Každému z těchto subjektů stačí jen hrábnout rukou do jezera a některý z nich vytáhnout.
Dost možná denně probíhá na některém místě planety několik konferencí či veřejných slyšení, jejichž předmětem je téma nejoblíbenější, tedy světová chudoba. Vedle konferencí, jež si stranou bitevního pole vybraly cvičný plácek, aby na něm zatočily s chudobou, se v témže okamžiku, leč na místech jiných, odehrávají konference odhodlaně bojující za rovná práva žen, pochopitelně zejména v muslimských zemích, nebo řešící animozity mezi rasami v epoše velké migrace.
Zároveň jsou zde ovšem četná témata konfliktů, jež se odehrávají v řadě zemí Blízkého východu nebo ke kterým se schyluje v jiných částech světa. Evergreenem nadšeného a nikdy neutuchajícího západního demokratického konferování zůstává středověký Tibet pod modernizační „tržně komunistickou“ čínskou nadvládou a pochopitelně děsivé ničím nezapříčiněné řádění cara Vladimíra I. Putina „Neposlušného“ a jeho bojarů z Kremlu.[1]
Naproti tomu Kuba, která se po odstoupení Fidela Castra tiše, bez jakéhokoliv hluku, navrátila do sféry vlivu USA, již nikoho nevzrušuje, neboť je (spolu s námi) víceméně zpátky v tom správném „chlívečku“. Ovšem, co je dovoleno Jovovi (USA), není dovoleno Putinovi, takže na spřátelenou Ukrajinu, jež by zůstala pro změnu zase v jeho chlívečku, ať zapomene!
Na téma destabilizace světa v důsledku vojenských akcí Spojených států, na paměť „humanitní“ napalmové americké války ve Vietnamu či na „zkoušku účinku atomových bomb na lidský organismus“, uskutečněnou v září 1945 nad Japonskem, se konference pochopitelně nekonají.
Žádného pořadatele demokratických, vysoce humánních konferencí nezajímá krajně obskurní původ albánské nezávislosti v srbském Kosovu ani vskutku urážlivý nápad integrovat snad tuto státoprávní kuriozitu do EU. Netouží zabývat se skutečnými příčinami vedoucími k rozpadu Jugoslávie v devadesátých letech minulého století, a už vůbec ne zájmem Německa na ostrakizaci Srbů. Vybudování amerických vojenských základen na území „osvobozeného a nezávislého“ Kosova a další posouvání hranic NATO co nejblíže k Rusku je už pro upovídané konferenční demokraty úplná nuda.
Zcela bez zajímavosti pro velká auditoria, zdá se, zůstává též prodej orgánů vyřezaných z těl ještě živých Srbů kosovskými Albánci, popsaný v několika publikacích vydaných s odstupem let ve Francii. Proč se tímto tématem zásadně nezabývá a důkazy tohoto druhu vždy odkládá takzvaný Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Den Haagu (ICTY) patří rovněž k tématům, jichž by se angažovaný horlivý válečník, jenž si pomaloval tvář válečnými barvami a vyrazil do boje co nejdále od bitevního pole, nedotkl ani hrotem svého kopí z plastelíny.
I tato brutalita zůstává zcela mimo oblast konferenčního zájmu horlivých demokratů. Stejně tak jsou politicky, stranicky, konferenčně, přednáškově, manifestačně, happeningově, filmově, fotograficky, plakátově a hearingově zcela zapomenuty tragické důsledky embarga uvaleného Spojenými státy na Husajnův Irák, jež se týkalo i potravin a léků, dílo mimo jiné i paní Albrightové. A úplné zívání nudou vyvolává u týchž horlivých konferenčních demokratů téma nedodržování občanských práv ruské národnostní menšiny v některých zemích Pobaltí.
Inu, konferenční humanita, konferenční dodržování či nedodržování lidských práv jsou oblastmi s nejvyšší mírou politické „korektnosti“, což je ovšem jen jiné slovo pro selekci témat, humanity i pociťovaného dojetí, jimiž jsou jako zhoubnou nemocí postiženi jednotlivci, politické strany i četné instituce, jež samy sebe prohlašují za svobodné, demokratické a stojící na správné straně, odkud čelí ZLU, jež je dílem těch druhých.
Akce ve prospěch a na podporu statutu quo
Zkrátka konferenční nadšení si jedna témata horlivě vybírá a druhým se stejně urputně vyhýbá. Významná část konferencí, veřejných slyšení, přednášek, filmových promítání a fotografických vernisáží je pořádána výhradně za účelem naprostého zamlžení faktů, s cílem zakrýt skutečné příčiny konfliktů a jiných neštěstí, odvést pozornost od viníků směrem k někomu, kdo za celou situaci vůbec nemůže. Nejoblíbenější součástí těchto svatých koncilů je pak přetížit všechny účastníky obrovskou spoustou marginálií a nepodstatných informací.
Takovéto akce organizují nejčastěji lidé, strany, hnutí a organizace přímo se angažující v udržování žalostného statutu quo ve světě nebo lidé, strany, hnutí a organizace, které nemají vlastní názor na věc a lapají své vědomosti o světě, jako lodě lapají vanoucí vítr do svých plachet. Další skupinou angažující se horlivě ve prospěch zmatení faktů a souvislostí jsou ovšem lidé a organizace, které cítí nesmírnou potřebu angažovat se. Ovšem angažovat se bez rizika, ba dokonce i s nadějí, že se jim za to dostane pohlazení či dokonce kornoutku zmrzliny. Jen se neubryndat!
Toto jméno budiž pochváleno!
Ne všechny konference, veřejná slyšení, přednášky, předváděčky a promítačky organizují pouze tito vědomí či nevědomí a jen poslušní udržovatelé a podporovatelé současného pořádku, aby se na nich dobrali veskrze chybných výkladů a schválili výhradně jen zcestná řešení.
Po seberealizaci formou horlivého boje za nápravu světa touží také další veliká skupina osob a uskupení. Zatímco první skupina organizuje své akce se záměrem potvrzovat oprávněnost, opodstatněnost a jedinou správnost současného krajně nespravedlivě uspořádaného světa, plného krizí a nebezpečí, skupina druhá nemá při svých aktivitách jiný důvod než pouze a jedině činnost jako takovou a s ní spojenou seberealizaci. Činnost pro činnost! Činnost pro sebe a pro potvrzení vlastní touhy účastnit se! Činnost pro zviditelnění, tedy činnost zcela bez nejmenší potřeby dosáhnout cíle. Pravý to pahorek z písku.
Je asi skutečné blaho vylovit z jezera vděčné téma, například světové chudoby, ženských práv v muslimských zemích či ochrany některých menšin, vyšít si toto téma na prapor a s ním vytáhnout do konferenčních sálů. Takové téma je něco k nezaplacení. Politik či jiná angažující se osoba se totiž, jak jinak, postaví na stranu humanity. Jeho (její) jméno se objeví na plakátech a na letácích, které se pomocí elektronické pošty rozletí do světa. „Hájíme práva utiskovaných!“, „Vzdálenost mezi bohatými a chudými se zvětšuje“, „Přijímejte uprchlíky!“, „Pryč se světovou chudobou!“ „I muslimky jsou především ženy!“ a jiné titulky zdobí tyto plakáty a pozvánky. A u každé z nich jsou jména přednášejících a hlavně jméno a fotografie organizátora akce. Právě a jen toto jméno budiž pochváleno!
Lov na bobříka angažovanosti, soucitu a humanity začíná. Mnozí organizátoři těchto aktivit jsou schopni zajistit na akci slušnou finanční podporu. Některý podnikatel zamilovaný do světové nespravedlnosti poskytne politickému hnutí profilujícímu se levicově vydatný sponzorský dar za účelem budoucí dobré spolupráce. A hnutí má tak prostředky na krytí konference, jež by měla tohoto štědrého donátora potrápit. Ale nepotrápí…
Některé konference a jim podobné akce zaměřené na boj se světovou chudobou vypadají vskutku báječně. To se vybere atraktivní město, třeba Amsterdam nebo Řím a v něm neméně atraktivní hotel. Pořadatelé účastníkům konference proplatí letenky. Ostatním hostům je proplatí jejich strany, hnutí či organizace, které na to mají. Někdy jen díky sponzorům, kteří rovněž milují současné sociálně nespravedlivé uspořádání planety, ale nebojí se zaplatit si tu a tam i trošičku platonické, impotentní, zcela neškodné propagace „nápravy světa“. Jejich jména se někdy objeví i na propagačních materiálech, takže najímatel levné pracovní síly v některé rozvojové zemi drcené diktátem Mezinárodního měnového fondu může na chvíli vyhlížet jako podporovatel práv zaměstnanců. Nemá to prostě chybu!
Na své si zejména během velkých mezinárodních konferencí přijdou nejenom letecké společnosti a hoteliéři, ale také taxikáři, tlumočníci a tlumočnice, hostesky a další personál nezbytný pro zajištění tak důležité akce. Také restaurace a bary v blízkosti konferenčního sálu zaznamenají menší bonus.
Nejvíce je ovšem potěšeno libido přednášejících. Žádného z nich se projednávaná otázka osobně netýká, leč každý nebo skoro každý účastník o ní nejméně jednou týdně usilovně přemýšlí. Mnozí napsali i nějakou brožuru a teď vystoupí a plameně o tématu pohovoří. A když dohovoří, tu se ozve potlesk a libido vyskočí vzhůru jako sloupec rtuti v teploměru při zápalu plic. Načež přijde coffee-break, při kterém se účastníci konference sejdou k neformální debatě v kavárně vedle konferenčního sálu. A tu nastává příležitost, aby jeden účastník pochválil druhého za vynikající příspěvek a řekl mu, že ve svém příspěvku skutečně uhodil hřebíček na hlavičku.
Účastníci konferencí jsou též vybaveni spoustou písemných materiálů i reklamních předmětů. Je-li konference na úrovni, pak toto vše dostávají od půvabných hostesek, jež úsměvy nešetří tak úzkostlivě jako množstvím látky na délku sukní. Hosté dostávají tyto milé pozornosti již při vchodu do konferenčního sálu, a to v plastových taškách nebo dokonce i v pouzdrech z kvalitnějšího materiálu. Co host, to taška, úsměv, drobná úklona, bonmot. Když mají účastníci štěstí, mohou z tašek vylovit i flešku solidní kapacity, na kterou si potom mohou nahrát třeba fotky z dovolené.
Tím ovšem péče pořadatelů o diskutující i jiné účastníky setkání ani zdaleka nekončí. Všechny pronesené projevy jsou od diskutujících pečlivě vybrány a po skončení konference je z nich sestaven sborník. Každý diskutující si pak v tomto sborníku vyhledá svůj vlastní příspěvek, který si se zalíbením dvakrát i třikrát po sobě přečte. Příspěvky ostatních diskutujících bez čtení komentuje jako kecy a plané žvásty. Neboť politik politiku, odborník odborníku, žvanil ku žvanilovi mají se jako vlk k vlku.
Někdy konference zaměřené na práva pracujících organizují jejich organizátoři tak, aby ve městě, ve kterém se konference koná, probíhala zároveň třeba i odborářská demonstrace. Takováto demonstrace odborů za práva pracujících je skutečným požehnáním pro účastníky konference. Součástí programu jejich konference může být totiž účast na této manifestaci. Při ní se mohou konferenční hosté nechat vyfotografovat s lidmi, jichž se problém, na jehož počest byla konference svolána, skutečně týká a kteří by si přáli – kdo by to řekl?! – nápravu. Tyto fotografie se vzápětí objeví na internetových portálech příležitostných zastánců práva a spravedlnosti, čímž se celý svět může – bude-li chtít – dozvědět, že ten či onen, ta či ona, mají srdce na správném místě. Opravdovou manou padající z nebe je samozřejmě účast médií, nejlépe televizních štábů.
Výlov jezera světových neštěstí
Není třeba zdůrazňovat, že tisíce a tisíce takovýchto konferencí, veřejných slyšení, přednášek, filmových festivalů ad hoc, vernisáží fotografií a jiných akcí, též ad hoc, nemá ani ten nejmenší vliv na vyřešení problémů, o kterých se na nich hovoří. Pořadatelé a účastníci na nich deklarují, že jsou osoby povolané, angažované, kterým není osud světa lhostejný. Pracují tedy na svém sebeuspokojení, na tom, aby si dodali důležitosti a stoupli sami ve svých vlastních očích. V očích dalších osob samozřejmě také. Lidé, kteří se živí politikou, obvykle nemají dost příležitostí k tomu, aby udělali něco užitečného, čím by se mohli pochlubit sami sobě a ostatním. Právě pro ně je periodicky se opakující výlov jezera světových neštěstí životně důležitý, neboť jinak by se jejich život mohl jevit marným.
Je dost pravděpodobné, že kdyby se prostředky, které se docela snadno nacházejí na pořádání konferencí a jim podobných akcí, ukládaly na nějaké konto, že by z toho konta bylo možno skutečně někomu potřebnému pomoci. Jenže, v našem světě plném přetvářky jsou věci tím, čím se zdají a mají zdát, ne tím, čím jsou ve skutečnosti. Je skoro nesporné, že primárním a možná i jediným důvodem pořádání těchto akcí je uspokojit pořadatele, přednášející a hosty, a nikoliv pomoci při řešení problému.
Proto jsou peníze na konference a ne pro chudé. A už vůbec nejsou na skutečný boj na skutečném bojišti proti skutečnému hlavnímu viníku světových neštěstí, nespravedlností a katastrof. Ostatně, vždyť by to dost možná byly jeho vlastní peníze. Že by si právě velký kapitál chtěl kupovat revoltu proti sobě? Tu skutečnou nikoliv. Revoltu zdánlivou, uskutečňovanou formou platonické bezzubé kritiky, tu si zaplatí rád, neboť je to reklama systému, který on ovládnul. Systému založenému na zdánlivé suverenitě lidu. A je-li lid tak suverénní, tak vlastně je to on, kdo může za to, že svět vypadá tak, jak vypadá.
A pak: v demokratických zemích má každý občan právo vyjádřit svůj názor. Za předpokladu, že nesáhne k nějaké akci, která by například formou uplatnění jistých zákonů hrozila změnou nespravedlivého světa ve svět alespoň o něco málo spravedlivější, pak je občan skutečným suverénem. Ano, všechna impotentní moc patří lidu!
Existuje ovšem ještě jedna skupina, která by chtěla skutečně jednat
Abychom byli spravedliví, musíme zmínit ještě jednu skupinu organizátorů, většinou jen malých konferencí, happeningů, manifestací a podobných akcí, které pořádají lidé, jež nechceme a nemůžeme zařadit do prvních dvou kategorií. Tito lidé nechtějí podporovat a chránit stávající nespravedlivý systém, a dokonce jim většinou ani nejde o vlastní zviditelnění. Oni by chtěli dosáhnout skutečné nápravy věcí. Nemají ale na ni prostředky, nestojí za nimi nikdo vlivný, a tak spoléhají na to, co je ve skutečnosti stejně slabé jako oni sami. Tedy spoléhají na možnost oslovit veřejnost a pohnout ji k uvědomění si skutečné situace doma i ve světě. Doufají, že svými výklady i protesty strhnou lid nebo jej alespoň poctivě informují o tom, jak se věci mají.
Tato jejich činnost není zbytečná, je dokonce chvályhodná. Tedy za předpokladu, že organizátorům jde skutečně o změnu stavu věcí a že je nevede dětinské nadšení z hraní si na dospělé, vážené a respektované. Právě toto hraní si na demokracii a na respektované občany v systému, který je vůči dětem shovívavý, je u některých organizátorů zejména manifestací a happeningů docela evidentní.
Jenže, aktivisté v demokratických zemích Západu, kteří chtějí více než si jen hrát, usilují o to pohnout veřejností slovy a výklady v době, ve které slova a výklady velmi ztrácejí na vlivu. Zde je ostatně ukryto sladké tajemství svobody slova v tržním kapitalistickém systému se zavedenou zastupitelskou demokracií. Slovo může být v systému, ve kterém si moc hlídá své pozice (což je každý společenský systém), svobodné jen tehdy, pokud nemá sílu k tomu, aby poškodilo skutečné nositele a vykonavatele moci.
Dokud obyvatelstvo žije v materiálně snesitelných podmínkách, do té doby kritické slovo sice pohladí na duši stejně smýšlející, ale nepohne je k činu. Tohle kapitál ví velmi dobře, a proto uplatňuje své zájmy ve světě bezohledně jen vůči lidem, kteří jsou tak slabí, že se nemohou bránit a kteří jej nemohou v žádném případě ohrozit. Obyvatelstvu demokratických zemí, jejichž předkové si v době, kdy byl velký kapitál jaksi menší a tudíž i zranitelný zdola, vybojovali jisté sociální ohledy, nadnárodní korporace život pouze postupně ztěžují způsobem, který nevede k otevřené revoltě.
Ostatně, politické strany střídající se u vlády, mají právě tuto křehkou rovnováhu mezi sobectvím kapitálu a udržováním národů v pocitu, že záleží na vůli lidu, na starosti jako svůj hlavní úkol. Dělají tak trochu práci, jakou ve středověku mistrným způsobem odváděla římská církev. Namísto hesla „modli se a pracuj“ (ora et labora) vedou lid k tomu, aby se bavil a pracoval (gaude et labora). Přemýšlení o věcech a hledání souvislostí mezi nimi lidem neradí žádný společenský systém. Když politické strany sedí na dvou židlích zároveň a počínají si vyváženě, pak je občané volí. Když se příliš vrtí a z jedné židle (té občanské, pochopitelně) spadnou na zem, kapitál nabídne voličům jinou politickou stranu.
Vysvětlivky:
[1] Vladimír, jehož omrzel harém se stovkami žen, a proto již bez osobního rizika přijal na Rusi, v Kyjevě, křest, byl „jenom“ veliký kníže, takže do výčtu carů se nepočítá. Stejně tak byl velkoknížetem i Vladimír druhý téhož jména zvaný Monomach, vládnoucí v letech 1113 až 1125.