Politolog Petr Drulák míní, že izraelská politika vůči Palestině se stala prubířským kamenem progresivistů, kteří nyní sami čelí démonizaci a pronásledování.
Progresivisté byly v posledních desetiletích architekty a strážci západní politické korektnosti. Progresivistická média, nevládky, politici, státní zástupci a soudci vytvořili orwellovský systém zastrašování a eliminace všech názorů, které rozporovaly dogmata antirasismu, antinacionalismu, genderismu, boje s klimatem, vítání migrace či povinného experimentálního očkování. Obětí jejich útoků byly většinou národní konzervativci, běžně označovaní jako krajní pravice či fašisté. S izraelskou válkou proti Palestincům se úlohy mění. Samotní progresivisté, kteří se zastávají Palestinců, se stávají obětí démonizace a pronásledování, jsou označováni za antisemity a stoupence terorismu.
Progresivisté jsou dnes podrobeni týmž nevybíravým metodám, kterým až dosud tleskali či které dokonce vytvářeli. Například šéfka Mélenchonova levicového poslaneckého klubu ve francouzském parlamentu je vyšetřována pro podezření z obhajoby terorismu. Důvodem je stanovisko jejího klubu k říjnovému útoku na Izrael. Útok sice odsoudili a Hamás označili jako „ozbrojenou skupinu páchající válečné zločiny“, ale odmítli mluvit o skupině „teroristické“. To v dnešní Francii vede k policejnímu vyšetřování. Konzervativci kritizující migraci si už zvykli, že sebemenší odchylka od stanovené terminologie může vést k policejnímu vyšetřování a soudním jednáním, progresivisté to teď objevují.
Podobnou lekci dostávají studenti a profesoři elitní pařížské Sciences Po. Zatímco jejich předchozí demonstrace a stávky za práva migrantů a proti klimatické změně, byly přijímány se shovívavostí a porozuměním vládních kruhů, za své současné akce namířené za okamžité příměří, práva Palestinců a proti izraelské vládě, si vysloužili hněv a nálepkování vládních představitelů včetně premiéra Attala. Vedení této státní instituce se dokonce vůči premiérovi ohradilo, což je ve francouzských poměrech nezvyklé.
Samostatnou kapitolu představují kampusy amerických univerzit. Aktivisté si zvykli, že státní moc nečinně přihlíží, když na kampusech pod záminkou antirasismu prosazují protibílý rasismus nebo když vnucují ostatním genderové inženýrství. Když Ameriku před lety zachvátila vlna BLM (Na černých životech záleží), setkávala se u držitelů moci s jednoznačnou podporou. Ale dnes jsou univerzitní kampusy policejně vyklízeny s tím, že je třeba čelit antisemitismu.
Mezi demonstrujícími se jistě antisemité najdou, nicméně studentské masy mobilizují desítky tisíc mrtvých palestinských civilistů, nikoliv nenávist k Židům. Řada židovských aktivistů je na straně protestujících. Aktivisté jsou také konfrontováni s tím, že obvinění z antisemitismu se snášejí po každé zmínce o vlivu židovských organizací a jednotlivců na americká média, univerzity a politiku. Navíc mohou čelit operacím pod falešnou vlajkou. Caithlin Johnstone a Max Blumenthal upozorňují na případ Northeastern University, kde policie zadržela stovku demonstrantů poté, co ze strany zastánců Izraele padaly výkřiky „zabíjejte Židy“.
Studenti asi také těžko chápou, když konzervativní média jako FOX News pasují do role morálního soudce harvardského profesora Alana Dershowitze. Tento advokát a účastník orgií Jeffreyho Epsteina se dnes za potlesku evangelických fundamentalistů rozhořčuje nad zkažeností mladé generace. Studenty také musí naštvat, když se od podobných mediálních autorit dovídají, že jsou užitečnými idioty, pokud ne přímo agenty, Íránu, Hamásu, Hizballáhu či Hussíjů.
Studenti tím však také získávají cennou životní lekci. Řada z nich si pak může položit otázku, jak opodstatněné byly morální soudy, které sami tak snadno vyslovovali nad svými odpůrci v otázkách migrace, rasy, genderu či klimatu. Možná si uvědomí, že nálepky rasistů, fašistů, homofobů, popíračů vědy či ruských agentů, jimiž častovali své odpůrce, jsou stejně falešné jako nálepka antisemitismu, kterou na ně dnes lepí různí Dershowitzové.
Ti přemýšlivější z nich si třeba uvědomí, že je to poprvé, co se střetli s oligarchií. Dosud se domnívali, že oligarchii tlačí do kouta progresivistickými kampaněmi. Dnes už třeba lépe chápou, že minimální odpor, s nímž se střetávali, nebyl výsledkem slabosti oligarchie, nýbrž toho, že propagováním migrace, genderových experimentů a řízení klimatu šli oligarchii na ruku.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!