Jiří Málek se zamyslel nad současnými perspektivami levicově se definujících subjektů v českém a evropském kontextu.
Zamyšlení nad směřováním levice u nás a v evropském prostoru vedl autor před nějakým časem formou kavárenské diskuse. Tento dobrý úmysl ale prakticky nedošel svého naplnění, protože se zadrhl na otázce od jednoho spolubesedujícího – co je to levice. A bylo hotovo, protože se na odpovědi ti tři diskutující nebyli schopni shodnout. Aby se tento text této slepé uličce vyhnul, v dalším je za levici považováno to, co je sice nevědecké, politicky možná nekorektní a vůbec definičně nepřesné – za levici je považováno to, co se samo za levici prohlašuje a/nebo je okolní veřejností za levici považováno. Takto chápaná levice má jednu výhodu, většina občanů běžně takto levici pojímá a nejspíše to ovlivňuje jejich politické chování, například ve volbách. Z politologického hlediska je to přístup nevědecký. Jenže na to, co je nebo není vědecké se ve volbách nehraje.
Česká levice může být po evropských volbách relativně spokojená. To platí obecně. Lze ale najít články, které píší o tom, jak nelevicové bylo například konání a programová orientace některých politických hráčů. Problém je ale, že tyto „zásadové“ pozice přicházejí například od těch, u kterých voliči nedocenili progresivní levicový koncept, zatímco kritizovaná koncepce šahala po 10 % výsledku. Zdá se, že s těmi levicovými voliči je velká potíž. Ve volbách do EP nedošlo k propadu levice v zapomnění. Naopak se ukázalo (a autor musí sebekriticky přiznat, že dlouhou dobu byl k nově formované cestě skeptický), že rázné překročení dlouhodobě zaběhnutých mechanismů přineslo potřebné hlasy a především, že se to jeví jako otevřené nové možnosti spolupráce různých politických sil. V evropských volbách STAČILO! uspělo, nyní v krajských volbách by se alespoň v některých regionech mělo ukázat, zda toto může fungovat i místních volebních kláních.
Další levicové subjekty (s výše uvedenou definicí) dopadly různě, některé neztratily a zůstaly na svém, i když velmi daleko od onoho vytouženého prahu; jiné se přepočítaly a místo dodatečného zisku spíše ztratily. Celkově ale blok, který je považován za různě intenzivní levici v české politice opět mírně oslabil. Před volbami se sice hovořilo o „potřebě jednoty levice“, ale ti, co po ní volali, to sami pak svoji rigidní pozicí neumožnili. Jen si vezměte, jak nakonec strana Levice „musela“ postavit vlastní kandidátku, která kromě možnosti prezentace strany v rámci PR, ale také nákladů, žádnou změnu trendů, jak je tento subjekt i levicovou částí společnosti chápán, nepřinesla. V procentním vyjádření zůstala na svém, bohužel pod 0,1 %. Budoucnost je mimo Prahu neviditelná a na kandidátce SOCDEM její čtyři kandidáti z hlediska preferencí zůstali v šedém (pod)průměru a byli na míle vzdáleni „starým“ sociálně demokratickým matadorům, jako byli třeba Lubomír Zaorálek, Daniela Ostrá, Jiří Dienstbier či Vladimír Špidla. Je také signifikantní, že ani bojovník za „novou moderní tvář“ sociální demokracie a představitel mladých sociálních demokratů, tvrdý odpůrce jakéhokoliv „kamarádění“ s čímkoli, co jen vzdáleně zavání „komunismem“, preferencemi dokonce zaostal i za nejúspěšnější kandidátkou za Budoucnost a byl desetkrát níže než sociální demokraté s nejvyššími preferencemi.
Další strana, která je považována za umírněnou levici, Zelení, opět prokázala, že touto stranou propagovaný boj proti klimatickým výzvám nenachází odrazy v rozhodování voličů. Přitom klimatické neradostné perspektivy považuje většina českých voličů za důležitý evropský problém, jen má jinou představu, kdo by to na úrovni EU měl řešit. To vše se promítá do českých volebních výsledů a odpovídá klesajícímu trendu v sebeidentifikaci občanů na pravolevé škále. I zde došlo k poklesu, jen příklad: v roce velmi časti 2016 se za levici (nejvíce nalevo) hlásilo 14,8 % populace, loni již jen 10,3 %. Naopak „střed“ zůstal skoro na svém – 2016 to bylo 61,4 %, loni 59,5 %. Narostla sebeidentifikace jako pravice – 2016 to bylo 14,2 % v roce 2023 již 22,6 %. To se nemohlo neprojevit v evropských volbách a právě STAČILO! našlo cestu, jak se pasti vzrůstající pravicovosti vyhnout. Přitom nejde o „oslabení“ pravicovosti ve společnosti, spíše jde o vytváření relevantního bloku, který svojí politickou vahou má reálnější šanci alespoň brzdit prosazování pravicového narativu v následujícím období.
A jaké politické počasí je v Evropě? Velmi proměnlivé, takže si lze vybrat, co chce autor prezentovat. Tak podle současného stavu, který se ale mění téměř každý moment a dosud se neustálil, levicová frakce nyní nazývané ne moc tvůrčím způsobem The Left (Levice – ještě po minulých volbách GUE/NGL) zůstává víceméně na svém, co se počtu členů, poslanců EP týče. Není to ale proto, že by tuto v podstatě málo vnitřně spřízněnou a dosti nesourodou v názorech zástupců stran a hnutí hlásících se k levici vedlo ideové přesvědčení, ale spíše pragmatické uvažování, že zůstat mimo je docela citelně administrativně trestáno a ve svých důsledcích pak v malé možnosti čerpání finančních prostředků, které EU dává na „rozvoj demokracie“. Teprve, když se člověk hlouběji ponoří do záludností „demokratických principů“ Evropského parlamentu, vidí, jak se manipulativně utužuje žádoucí jednota a jak se komplikuje politický bruselský život těm, kdo se nechtějí konformně zařazovat do jednoho šiku. To je vidět na čísle kolik poslanců EP do poslední chvíle zůstává mimo existující frakce a jak je tvrdě postupováno naproti těm, kdo by případně chtěl vytvořit novou frakci. Připomeňme si jen uštěpačné komentáře, když vznikala nová patriotická frakce Patriots for Europe v čele s naším ANO, Fidesz a FPÖ. A po týdnu je to třetí největší poslanecké uskupení v EP. Naproti tomu v levé části spektra se zatím zdá, že některé síly, které na národní úrovni „přerostly“ již existující levicová uskupení, jako je na příklad v Německu Aliance Sahry Wagenknechtové, či europoslanci za Řeckou komunistickou stranu zůstávají v tzv. „nezařazených“, tedy s reálně daleko menší možností ovlivňovat evropské rozhodování. To se týká i dvou poslanců EP zvolených za STAČILO!.
Na levici je možné očekávat i velmi turbulentní vývoj ve straně Evropská levice (SEL), kde již některé členské strany ze strany vystoupily, jiné mají velmi rozdílné pohledy na její fungování a některé jsou ve svých zemích tak marginální, že jejich členství v této, již dvacet let existující struktuře, je jejich největší nebo jediný politický úspěch, zatímco ne moc reálně očekávají, že právě tato evropská strana jim pomůže hlavně v materiální a finanční oblasti. Samostatnou kapitolou jsou strany ze zemí bývalého socialistického tábora. Ve svých zemích až na zanedbatelné výjimky trvale bojují o svoji existenci, musí prokazovat jak doma, tak i v rámci evropských levicových struktur dostatečnou vděčnost, že jsou přijaty do „Evropy“, ale že ještě nedorostly plnohodnotnému postavení. Občas je jim poskytnuta nějaká spíše morální než materiální podpora, ale rozhodnutí se přijímají na Západě. Takže již dvacet let má tato „východní“ část Evropy, která má čtvrtinu jejího obyvatelstva, jen jednotky levicových europoslanců (tradičně již z ČR, někdy ze Slovinska, s přivřením obou očí nyní i z Polska), a to se jen část z nich hlásí k levicové frakci. Je otázkou, jak to dopadne s europoslanci slovenského SMERu.
Proč se vlastně strana Evropská levice štěpí? Jako i v jiných oblastech, stále méně jsou dělící linie definovány „třídními vztahy“, jak to bylo v minulosti. Teď levici v Evropě trhá rozdílný postoj k válce na Ukrajině, otázky, jak řešit klimatickou krizi a vztah k New Green Dealu, již dlouhodobě protikladné názory na migraci, její příčiny a hlavně východiska. Ano, ideově různé názory jsou velmi vidět a slyšet. Ale co není vidět, avšak to má velký a možná rozhodující vliv na definitivní rozhodnutí jednotlivých stran a hnutí je to, že tyto tzv. evropské strany (obdobnou celoevropskou stranu mají všechny relevantní politické směry) jsou významně financovány z rozpočtu EU. Zdá se, že nakonec peníze budou tím nejefektivnějším tmelem „jednoty“ levice. V posledním půl roce se formovala uvnitř levice skupina „Now the People“, která je nazývána podle místa ustavení jako Kodaňská skupina. To dalo dohromady patnáct stran, ze severu Evropy, z Francie Mélenchonovo hnutí, německá Die Linke, španělské Podemos, portugalské Bloco a některé marginální další. Ustavení skupiny se účastnily i subjekty mimo evropské struktury, z Polska Razem a od nás malé hnutí Budoucnost (následně jejich dva zástupci byli na kandidátce do EP za SOCDEM). Tato skupina kriticky vystupovala proti dosavadní politice strany Evropská levice. Přitom vezmeme-li programové dokumenty, jak SEL, tak Kodaňské skupiny, je dost obtížné najít zásadní programové rozdíly. Neoficiálně zaznívají například názory (z Kodaňské skupiny), že by tyto strany neměly spolupracovat s levicovými strukturami, které jsou přímo chápány jako komunistické nebo k marxistickým uskupením mají blízko, ale může to být jen názor jednotlivce. Zatím formálně relativně silnou pozici v levicových strukturách mají i výrazně oslabení zástupci Die Linke. Je ale otázka, jak to bude dál, zvláště dojde-li k další porážce Die Linke v nadcházejících zemských volbách, které v příštích několika měsících proběhnou ve východní části Německa a pro ČR bude důležitý výsledek hlavně v přeshraničním Sasku. U nás ne moc publikované výsledky v komunálních volbách v tomto spolkovém státě (proběhlé souběžně s evropskými volbami) ukazují, že až na výjimky Die Linke zůstávala za uskupením Sahry Wagenknechtové /BSW/ (pokud to v daném místě kandidovalo) a je velmi ohrožen i vstup Die Linke do saského parlamentu (a bude zaměněna BSW) tím, že nepřekročí 5% limit.
Levicový blok v EP zatím vypadá docela oslabeně, i když početně ve srovnání s minulým obdobím se zvětšil, a lze očekávat spíše další kontroverze uvnitř mezi jeho členy než ideovou spřízněnost. Je také otázkou, jak bude kooperovat uskupení, které je levicové, ale z různých důvodů zůstane ve skupině „nezařazených“ europoslanců. Všechny indicie ukazují na to, že klíčové dělící linie mezi členy frakce The Left (Levice) nebudou tradiční levicové, to je více nebo méně solidarity, revoluční a evoluční řešení problémů a tak podobně. Přinejmenším v nejbližší době půjde o hledání cest řešení války na Ukrajině, postoj a podpora/nepodpora válečného úsilí EU a NATO, militarizace evropských struktur, oprava či redefinování New Green Dealu a pravděpodobně i konkrétní postoje k (anti)migračním opatřením. Do pozadí tak budou potlačena tzv. kulturní témata. Podle toho, jak vypadají postoje k výše uvedeným konfliktním tématům u levicových struktur v jednotlivých státech, pak „jeden stejný hlas“ se bude formovat jen velmi obtížně a možná, že přijdou do praxe i metody, kdy bude rozhodovat „stranická disciplína“. A k tomu celý nově formovaný blok nemá dominantní sílu, která vyplývá z její nezpochybnitelné autority získané dobrými politickými výsledky z národní úrovně. Uvidíme, jak složí politickou maturitu francouzská levice, ale i zde jsou nyní indicie spíše k pesimistickým závěrům. O řecké Syrize a německé Die Linke nemá smyslu nyní ani mluvit. A pak už zbývají jen nepodstatné politické subjekty ve státech evropské druhé ligy.
Vraťme se k nám domů. Formování, a hlavně velmi slušný výsledek, uskupení STAČILO! lze sice vnášet do diskuse různé kritické názory a pohledy, ale realita je taková, že za několik měsíců se zformovala nová politická konstrukce, která se zdá, že má přesah přes pouhé evropské volby. Teď na podzim bude druhý test tohoto uskupení, krajské volby. Nyní, tj. v první dekádě července, se ukazuje, že přinejmenším v mnoha krajích se bude pokračovat po této koleji. Bude to takový „poloprovozní pokus“, který by měl ukázat cesty ke klíčovému volebnímu klání v příštím roce – k parlamentním volbám. Dobrý výsledek bude určitě podrobně analyzován jak těmi, kterým je tento výsledek velmi nepříjemný, tak také těmi, kteří vidí v tomto postupu příslib do budoucna. Určitě k hlasům přispěla neúnavná a určitě vysilující práce vedoucí kandidátky, předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné, které se podařilo zajistit základní jednotu vzniklé koalice, ve které se sešli představitelé různých sil a představ. Koalice a jednotliví kandidáti vystupovali jako vcelku homogenní blok. Ani zevnitř KSČM nedošlo k viditelnému torpédování této koncepce, i když se vnitrostranicky vyskytovaly kritické hlasy, ale do kampaně negativně nezasahovaly. Jestliže někde byla v médiích publikována již klasická kritika „stalinisty“ J. Skály, pak v předvolebním období jeho vystupování nesměřovalo proti předvolebnímu úsilí, spíše naopak. KSČM si ale bude muset zvyknout, že nadále bude jen jednou, i když minimálně ve střednědobém horizontu, ze součástí takového bloku. Na druhou stranu by neměla rezignovat na nezastupitelnou roli toho, kdo do diskuse zanáší marxistický pohled, kdo bude připomínat komunistický narativ v tom nejlepším slova smyslu – překonání základního rozporu společnosti, společenská dělby práce a soukromého vlastnictví výrobních prostředků a z toho vyplývající trvalou a nezrušitelnou honbu za „ziskem“ ve současném kapitalismu. Ale tento postoj bude pouze součást širší platformy, která bude společností brána jako levicová. A KSČM bude přijatelná tím, že bude v sobě zahrnovat rozrůzněné názory, od „tradičního“ marxismu (leninismu) k pozici, kterou je možno charakterizovat třeba postojem Jiřího Dolejše. V rámci tohoto levicového bloku musí být prostor i pro témata, která jsou vlastní tzv. „moderní progresivistické levici“, ale tyto pozice nesmí vést k vnitřní destrukci. Představa jakéhosi „sjednocení“ do různých koaličních úvah o KSČM a SOCDEM je nejspíše mimo realitu. Ale co by nemělo být mimo realitu je, že by tyto odlišné levicové bloky neměly mít za prioritní cíl likvidovat se a volebně porážet, ale jejich oponent by měl být někde jinde. K tomu by pro začátek mělo stačit, kdyby rozhodující levicové subjekty postupovaly „paralelně“ a vzájemně si neškodily. Ty malé a marginální se čas od času snaží do politické diskuse také vstupovat například různými články, ale nepřinášejí, kromě kritiky nic nového a spíše opakují floskule o aktivitách „zdola“, potřebě účasti na demonstracích, podpoře „lidí práce“ a podobně, které však v minulých pěti letech nijak posílení levice nenapomohly. Rozumné politické jednání hlavních levicových struktur by i veřejnosti mělo signalizovat, že o levicové politice nerozhodují (nejen v českých podmínkách) osobní animozity funkcionářů nebo marginálních jejich skupin, ale celkový „levicový zájem“ a jeho společné prosazování.
Jedna poznámka na závěr, autor přemýšlel o titulku, zda použít latinské znění nebo jeho český překlad (Kam kráčíš, levice?). Nakonec použil latinskou verzi, ne proto, že je „vznešenější“, ale protože spontánní odpověď na českou verzi, která se sama nabízí, on nesdílí. A v latinské verzi člověka jadrná odpověď automaticky nenapadne. Stále si totiž myslí, že i optimističtější budoucnost je možná jak pro českou, tak evropskou levici a že cesty je potřeba intenzivně hledat a ne lamentovat.