Keller bez cenzury: Jan Keller dnes komentuje lukrativní princip kartelu mezi politickými stranami v EU a v národním kontextu, který stranám umožňuje být stále u moci.
Odsouhlasení druhého funkčního období v čele Evropské komise pro Ursulu von der Leyenovou europarlamentem bylo překvapením snad jen pro ty, kdo neberou vážně koncept kartelových stran. S tímto pojmem přišli už někdy před třiceti lety politologové Peter Mair a Richard Katz. Konstatovali, že strany napravo i nalevo od středu jsou vzorně státotvorné, protože pochopily, že mohou všechny svorně prosperovat na státní útraty. Od 70. let minulého století to tak v některých zemích strany dělají v rámci národních států a brzy se to naučily provozovat i na úrovni celoevropské.
Strany nacházející se v obou směrech nedaleko od středu si uvědomily, že střídat se u moci v rytmu volebního kyvadla není optimální. Čas, který tráví v opozici, pro ně znamená zcela zbytečný půst. Výhodnější je navzájem se domluvit a podílet se na moci společně. Mohou se pak o to lépe integrovat do státního aparátu a tím hojněji a trvaleji obsazovat místa v dozorčích radách nejrůznějších firem a organizací. Mohou bez přestávek pobírat příspěvky na financování své činnosti a kontinuitně zajišťovat pro své věrné členy pracovní příležitosti ve veřejné i soukromé sféře. Navzájem jsou stále více zaměnitelné a společné hlásají, že k současnému stavu neexistuje žádná alternativa. Volby inscenují v úzké spolupráci s mediálním průmyslem, tímto vzorně ochočeným hlídacím psem demokracie.
Přesně to, co v Česku provedlo pět stran vládní koalice, funguje v Bruselu už poměrně dlouho. Kartelový spolek tam vytvořili lidovci, socialisté, liberálové a zelení, občas jsou přizváni konzervativci, ba dokonce i levice. Programy kartelových stran se sbližují, protože ti napravo i nalevo jsou spojeni společným zájmem – být u moci stále. Ať již zvítězí kterákoliv z nich, výsledkem je vždy aliance rádoby levicových progresivistů a rádoby pravicových neoliberálů.
Strany, které z různých důvodů na tuto hru nepřistoupí, jsou onálepkovány coby populisté, či přímo extremisté. S populisty a extremisty se nemluví, nejedná, nehledají se s nimi žádné kompromisy. Jsou trvale drženi v demokratické karanténě, kde si mohou pro sebe říkat, co chtějí. Názory politiků stran odsouzených k věčné opozici jsou prohlášeny za nebezpečné dezinformace, jejich hlasatelé jsou prohlášeni za hrozbu demokracii. Hledají se způsoby, jak jim v šíření dezinformací definitivně zabránit.
Aby kartelové strany zprava i zleva zmátly veřejnost dokonale, s oblibou hovoří o blahodárnosti konkurence pro veškerý náš ekonomický i politický život. Přitom samy konkurenci mezi sebou minimalizují a takzvaným populistům nárok na rovnoprávné soutěžení upírají. Ohrozilo by to systém, jehož jsou jedinými patentovanými garanty. I když všechny státotvorné strany hlásají v podstatě totéž, nikdy nesplynou ve stranu jedinou. Ursule von der Leyenové může být koneckonců jedno, bude-li zvolena členy čtyř různých frakcí, anebo jedinou sloučenou černo-oranžovo-modro-zelenou megastranou. Pro jistotu stejně neměla protikandidáta, takže svobodná volba ani jinak dopadnout nemohla. Někteří z voličů by si ovšem v tom případě mohli všimnout, že na demokracii si tady jenom někdo hraje. Ze stejného důvodu se nikdy nesloučí ani kartelové strany naší pětikoalice. Když budou vždy před volbami chránit naši křehkou demokracii každá zvlášť, vypadá to navenek mnohem lépe.