Politolog Petr Drulák si všímá otazníků kolem civilních obětí současného konfliktu mezi Izraelem a Gazou.
Zatímco v rusko-ukrajinském konfliktu patří počet obětí na ruské i ukrajinské straně k nejstřeženějším tajemstvím, v druhém vážném konfliktu současnosti mezi Izraelem a Palestinou se zdá vše jasné, alespoň co do počtu mrtvých. Říjnovému útoku Hamásu je připisováno něco přes 1100 obětí na izraelské straně, izraelská vojenská odpověď od té doby přinesla kolem 40.000 obětí na palestinské straně. Už i média hlavní proudu si odvykla vysoké číslo palestinských obětí zpochybňovat tím, že jde o čísla Hamásu, neboť žádná ze západních zpravodajských služeb nepřichází se zásadně odlišnými počty a tato data všichni přejímají. Přesto dvě věrohodné zprávy zpočátku července čísla obětí na obou stranách korigují, izraelská směrem dolů, palestinské směrem nahoru.
Nejprve k obětem říjnového teroristického útoku. Celkový počet obětí oné události zpochybněn není. Ukazuje se však, že není úplně zřejmé, kolik zabili teroristé a kolik sami Izraelci při odvracení útoku. Izraelský deník Haaretz potvrdil podezření řady analytiků, že izraelská armáda se v říjnu řídila podle takzvané Hannibalovy doktríny. Jde o pravidlo, které vojákům ukládá za každou cenu nepříteli zabránit v získání zajatců či rukojmích. V krajním případě je pak s nepřítelem likvidován i rukojmí. Například když Izraelci zjistili, že bojovníci Hamásu vezou v autě do Gazy zajaté Izraelce, ať už vojáky nebo civilisty, auto i posádku zničili dronem.
Smysl Hannibalovy doktríny je praktický. Izraelci vědí, že vysvobození živého rukojmí z Gazy je mimořádně nákladné. Buď vyžaduje riskantní vojenské operace ohrožující další životy nebo výměnu za Palestince vězněné v Izraeli, přičemž se nikdy nemění v poměru jedna ku jedné. Když v roce 2011 Mossad vyjednal s Hamásem výměnu zajatého vojáka Gilada Shalita, který byl pět let držen v zajetí v Gaze, musel Izrael propustit více než tisíc palestinských vězňů, kteří byli odpovědní za stovky izraelských životů. Izrael nikdy předtím nezískal zpátky živého zajatce, ale také nikdy předtím neplatil tak vysokou cenu. Premiér Netanjahu tehdy neměl žádnou dobrou volbu. Na jedné straně stál pod veřejným tlakem udělat vše proto, aby dostal zajatého vojáka zpět. Na druhé straně se velká část veřejnosti odmítala smířit s masivním propouštěním lidí, které považovali za zločince.
I když se doktrína může za určitých okolností jevit jako menší zlo, z právního i etického hlediska se těžko obhajuje. Ozbrojené síly její používání tají a propagandisté obviňují z konspirací každého, kdo ji zmíní. Zprávu Haaretzu však nikdo nezpochybnil, opírá se o solidní zdroje. Nijak zásadně nemění počet obětí, ale ukazuje, že malou část z nich zabili sami Izraelci. Aplikace Hannibalovy doktríny nám také připomíná, že Izrael je především blízkovýchodním státem. To znamená dvojí. Nelze jeho jednání posuzovat měřítky evropských demokracií, jak často činí jeho kritici, ani nemá smysl ho prohlašovat za jakýsi výsadek evropské demokracie či „judeo-křesťanské“ civilizace v naprosto odlišném prostředí, jak tvrdí jeho zastánci.
Znepokojivější jsou údaje o palestinských obětech, které přinesl britský lékařský časopis Lancet. Upozorňuje, že oficiální palestinská čísla podhodnocují reálný počet obětí tím, že nezapočítávají tisíce těl pohřbených v troskách rozbombardovaných budov. Především však připomíná nepřímé oběti konfliktu. Neumírají v důsledku vojenských akcí, nýbrž v důsledku nedostatku vody, potravin či lékařské péče. V aktuálních konfliktech je počet nepřímých obětí trojnásobně až patnáctinásobně vyšší než přímých. Autoři proto nevylučují, že i při konzervativním odhadu čtyřnásobku už zemřelo kolem 180.000 Palestinců tedy necelých osm procent obyvatel Gazy. Tato čísla se neobjevují na prvních stránkách novin, ale vysvětlují, proč řada států apeluje na příměří a proč se v kritice izraelských akcí tak často objevuje slovo genocida.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!