Matěj Stropnický píše o možnostech a potřebě vytvoření levo-levého spojenectví v českém kontextu: co mu brání a co s tím?
Stará známá pravda, omšelá tak, že bystřejší mysl vlastně uráží ji vyslovovat, natož číst, zní: pravici spojují peníze, zatímco levici rozdělují ideje. Těžko však mohl někdejší politický stratég premiéra Bohuslava Sobotky a pravidelný přispěvatel Deníku Referendum Oto Novotný ilustrovat její platnost lépe než svým nedávným textem v tomto listu: ve snášení důvodů, proč se levice spojit v jakoukoli alianci, kterou by obsahovalo nebo dokonce zastřešovalo hnutí Stačilo! prostě nemůže, byl pečlivý až k jalovosti. Všechny jeho důvody lze ale shrnout pod dva.
Zaprvé stanovil, že socioekonomický průnik k vytváření spojenectví nestačí, neboť je třeba mít shodu i v kulturních otázkách. Bylo-li snad dříve možné se shodovat jen na pravolevé ekonomické ose, dnes už to podle Novotného prostě nejde, protože nejde pominout kulturní války.
Načež, zadruhé, provedl výčet nesouladu stanovisek evropské frakce Levice s postoji a hesly Kateřiny Konečné a Stačilo!, aby tím dokázal to, co předseda Mladých sociálních demokratů Lukáš Ulrych zvládl před pár týdny vyjádřit na transparentu jednou větou, totiž, že „KSČM není levice“.
Novotný požaduje pro spojenectví na levici axiomaticky „absolutní průnik“ v ekonomických i kulturních otázkách, aniž si uvědomuje, že ze stavění celospolečensky třeba naprosto centrální otázky zdanění kapitálu, velkých příjmů a nekonečného majetku naroveň celospolečensky v zásadě okrajové otázky manželství stejnopohlavních párů nemůže žádné šířeji rozkročené uskupení vzejít. Není na něj lid. V jeho pojetí vlastně ani nejde o alianci různých ideových proudů, neřkuli společenských zájmů, ale jen o dohodu několika jednotlivců s různými obsahovými akcenty – tak maličcí, jakkoli milí, jsou partneři, které pro ono spojenectví navrhuje.
Konsensus levého a pravého středu na globálním řádu kapitalismu doplněném o vždy větší identitární práva jednotlivců se nejpozději ve finanční krizi roku 2008 začal rozpadat. O tom, proč jej radikalizující se pravice začala opouštět a opustila dřív než radikální levice, je možné spekulovat, ale nejspíš v tom opět hrály roli peníze: pravice ztratila trpělivost s oligopolizovaným trhem opentleným svobodami jednotlivců dřív, protože snáz našla movité podporovatele, jejichž globální zájmy na deregulaci i toho malého mála, co z aliance umírněné levice s liberály vzešlo, se jala hájit pod konzervativním praporem.
Totiž to, co Otovi Novotnému a mnohým dalším připadá jako nový a nepominutelný střet mezi progresivismem a konzervatismem, je viděno tradičníma očima levice spíše jen nadstavba na stálé téže materiální základně. Progresivismus je tak nejen velkodušnou obhajobou universalismu, ale zároveň ideologií nových průmyslů; třídní vztahy v tomto krásném, novém, mladém světě mají zůstat nezměněny a samozřejmě se o nich nemá ani mluvit: kdo je mocný, dělá si, co může, a slabí ustoupí, praví Thukydides, po němž to Varufakis kdysi vtělil do názvu jedné své knihy. Konzervatismus je naproti tomu nadstavbovou ideologií průmyslů fosilních, opět bez porušení základu vztahů mezi vlastníky a zaměstnanci, mezi ovládajícími a ovládanými a mezi kapitálem a prací. Skrze konzervatismus hájí starý byznys „to staré a tradiční“ proto, aby uhájil své dosavadní výsady a z nich plynoucí zisk. Jeho kapitáni ani manažeři nijak postaru nežijí.
Nový digitální byznys, který o výsady teprve bojuje, hájí pokrok, k němuž je progresivismus optimálním ideovým rámcem. Oba kapitalismy soutěží o privilegia, jeden je chce zachovat, druhý získat, a tak za ně jeden nabízí jistotu „tradičních hodnot“ a druhý pokrok „nových práv“. S dovolením si myslím, že leckterá tradiční hodnota – třeba stará krajina – může mít své oprávnění, a zároveň i že mnohé nové právo – a třeba zrovna možnost gay párů adoptovat děti, co je nikdo jiný nechtěl – mnoha jednotlivcům uleví od dílčího útlaku nebo pomůže k lepšímu životu. Jenomže to ani ono nic nemění na podstatě: vykořisťování čili okrádání o férový podíl na výsledcích práce, hlavně z něho plynoucí nesouměřitelnost bohatství ovládajících a z té zase plynoucí fikce demokracie jako politického zřízení – zůstávají neměnné, pokud se dokonce neprohlubují. A na tom stojí a padá systém, v němž žijeme, nikoli na staré krajině nebo na adopcích. Takže kdo chce změnit systém, a levice mívala takové smělé cíle, musí se zaměřit na podstatu.
Tento konsensus levého a pravého středu – jakkoli se v jeho teplém smrádku zejména svobodomyslným intelektuálům žije polehoučku, protože pokud nevybočují z řady příliš, mohou plácat, co je napadne, a nic a nikoho to neohrožuje – tedy padl právem. V alianci, pro niž pléduje Oto Novotný, a která je nutně vždy obrácena do politického středu, nikdy nelze provést skutečně spravedlivou daňovou reformu založenou na mohutné progresi, ačkoli ta je přece hlavou i tělem demokratického socialismu a oligopol současného kapitalismu by pomohla aspoň v duchu Pikettyho návrhů pozvolna odstraňovat. Ne náhodou v knize Time for socialism (2021) tento francouzský ekonom a jistě hlavní teoretik reformismu daňovou cestou opouští zklamán levicově liberální alianci: pochopil, že s liberálním středem levice nic takového nikdy neprosadí, ačkoli shoda na kulturních otázkách byla v tom prostředí více než dokonalá. Macron a Trump jsou v daňových otázkách v naprosté shodě, píše Thomas Piketty liberálům na rozloučenou.
Zkušenost české sociální demokracie je ostatně právě taková, ať ve vládách s unionisty nebo s oligarchou, pominu-li tedy nepominutelné, že to byla dokonce sama sociální demokracie, která za Zemanovy vlády daňovou progresi ostudně, a ještě k tomu opakovaně snižovala, fyzickým i právnickým osobám. Nic na tom nemění fakt, že je Miloš Zeman jejím o to hlasitějším slovním zastáncem. Tudy však cesta nevede a nikdy nevedla.
Bez spojenectví se nicméně levice dnes neobejde. Tvrdím, že v tom základním, ekonomickém je shoda podmínkou, v tom nadstavbovém, kulturním výhodou. To základní vyžaduje jednotu, protože jiní spojenci nejsou. To nadstavbové musí umožňovat rozmanitost, protože jinak spojenectví na základním vůbec nevznikne.
Kateřina Konečná se pokusila zkraje loňského roku vybudovat levo-levou alianci se sociální demokracií. Byla ale odmítnuta na základě vetchého antikomunismu. Ano, v nouzi bývá dobrý i levici, bohužel. Obrátila se proto na ulici a vydupala pro svůj projekt Stačilo! její podporu téměř z nuly. Ano, ztratila tím leccos ze své levicovosti, protože šla hájit přesně a pouze to, co po ní lidé na ulici požadovali. Je-li prosazování toho, co lidé chtějí, spíše než toho, co nechtějí, populismem, přál bych si v politice populismu více a nikoli méně. Je pro mne totiž tak jako třeba pro Václava Bělohradského nebo Chantal Mouffe (v ústech liberálních elit hanlivým) synonymem pro demokracii. Jejich důvěru si ale Konečná získala nekompromisním postojem vůči Fialově vládě ve všech ekonomických otázkách, jednoznačnou obhajobou míru a diplomacie a pak, ovšem též kritikou projektů, které vzešly z aliance levého a pravého středu v Evropské unii: tedy Green Dealu a migračního paktu.
Ani jedna z těchto společných politik není ideologicky neutrální, vždyť EU řídí dvě dekády v jádru tatáž politická aliance lidovců a sociálních demokratů. Odmítnout jejich kompromisy, přičemž zvlášť do toho greendealového, navíc pilně zasahovaly nadnárodní i národní korporace a ovlivnily jej zásadně ve svůj prospěch, je naprosto legitimní politikou opoziční europoslankyně, ba dokonce její povinností. Pokud si chceme Evropu popisovat jako demokratickou, tak v ní musí existovat legitimní opozice a třeba i taková, která chce Evropu hodně nebo úplně jinou. Nebo v Evropě nesmí existovat opozice? Opozice proti konkrétní evropské politice se teprve soustavným negováním vůbec její samotné možnosti stává opozicí proti Evropě. Nemohu nevidět, že se tímto směrem Konečná občas nechává strhnout a vnímám to kriticky. Vidím ale i příčiny a vidím je v tom, že opozice v Evropě není uznávána jako legitimní politický postoj.
SOCDEM v evropských volbách nevytvořila ani alianci s radikálnějším Stačilo!, ale ani se středolevými subjekty, protože se s nimi vyjma jediného nedokázala dohodnout. V tom však podstata jejího propastného neúspěchu netkví (propastného zejména ve srovnání právě s Konečné hnutím Stačilo!). Ten tkví v tom, že ambiciózní politickou strategii „ani Fiala, ani Babiš“, není možné uvěřitelně uskutečňovat s okresním přeborem. Jeden Zaorálek volby nedělá.
Spojenectví SOCDEM a Stačilo!, pro něž má druhý jmenovaný subjekt aktuálně, ale historicky výjimečně méně důvodů než prvý, je podle mne možné jako akční blok proti vládě. Není třeba předstírat všeobecný konsensus na všem. Jde o dohodu na nutnosti jednoznačné a pokud možno úplné porážky oligarchického kapitalismu ztělesněného celou Fialovou vládou (pro přátele PIRSTANu zdůrazňuji: nejen její částí!) a provedení základních reforem zcela měnících trajektorii vývoje. Od rozevírání nůžek k jejich zavírání. Od přerozdělování zezdola nahoru k přerozdělování seshora dolů. Od socializace ztrát a privatizace zisků k socializaci zisků a privatizaci ztrát. Uvidíte, že pokud pro jednou začnete od začátku namísto od konce a nejdřív prosadíte lidem férovější mzdy, pracovní podmínky, zubaře znovu na pojišťovnu a nebudete jim zvyšovat věk odchodu do důchodu, že vám za pár let budou tleskat i za manželství pro všechny. Do teď jste se svou strategií všechno nebo nic neprosadili jedno, ani druhé.
Proč si má navíc levice zakazovat ústy Oty Novotného (a již se přidávají další) alianci, která by se svým průnikem ani svými odlišnostmi nelišila od koalice SPOLU? SPOLU sdružuje strany kulturně konzervativní i progresivistické. Vadí jim to v hlavním cíli, jímž je oškubávat lidi a pomoct velkému byznysu? No nevadí! A proč jim to nevadí? Protože ty věci ve skutečném politickém provozu nejsou souměřitelné: o kulturních otázkách poslanci reálně hlasují dvakrát, třikrát za volební období, kdežto o těch s dopadem na peněženky, zdraví nebo veřejné služby obyvatel každý týden a celkem je takových hlasování za čtyři roky trvání mandátu několik tisíc. Cíl spojené levice je opačný, ale náš průnik není menší, než jaký stačil k vládnutí koalici SPOLU, a možnost našeho spojenectví tak není odsouzeníhodnější. A cílem politiky je společenská změna, nikoli výměna názorů, čili vláda, nikoli diskuse. Lidé volí ty, kdo jejich zájmy reálně a efektivně hájí a mají v tom výsledky.
Také ve Francii zvítězila na mandáty široká aliance, která se samozřejmě neshodne na všem. Neshoduje se dokonce ani na zásadní otázce války na Ukrajině, neboť Nepoddajná Francie je od začátku pro diplomatické řešení v podobném duchu jako naše mírová iniciativa například, ustoupila ale tamním sociálním demokratům (jimž se zdráhám říkat socialisté, ačkoli oni se tak pyšně nazývají) a podřídila dokonce i tuto otázku ekonomické shodě. Možná se ze společné volební aliance – a už se to děje – rozpadne zpět na samostatné subjekty, které vytvoří ideově slabší vazbu, než je předvolební aliance – tedy povolební koalici, u níž jsou názorové rozdíly samozřejmé, a která bude muset programový průnik narýsovat nově. I to je lepší než nic. Možná tato koalice bude pokračovat ve vojenské podpoře Ukrajiny, ale přidá k ní dosud naprosto absentující aktivitu diplomatickou. Opět: i to je lepší než nic za předpokladu, že provede zásadní daňové reformy a oslabí liberální oligarchii vládnoucí doposud.
Každý jiným způsobem, ale všechny výše uvedené argumenty ukazují, že Oto Novotný nemá ve své analýze pravdu a že je-li na levici shoda na tom základním, jímž vždy bylo posilování strany práce proti straně kapitálu, je dohoda nejen možná, ale nutná. Dvojnásob to platí po Babišově ostrém úkroku ke konzervativní pravici. Nemalou výhodou pro hledání takové dohody a vzniku spojenectví z ní vzešlého je fakt, že Stačilo! není zatím subjekt s dlouhodobým programem. Není vlastně ani subjektem v pravém slova smyslu. Obsah, a tedy program této levo-levé aliance pro sněmovní volby tak mají v rukou ti, kdo o ní případně budou vyjednávat. Co zvládli svou Nouveau Front Populaire Francouzi, zvládneme také.
Ještě P.S.: Pavel Barša se před časem v dojemně naivním rozhovoru pro VOXPOT zpovídá z omylů své generace a setrvačnosti její víry v Západ jako tu správnou stranu světa, stranu lidských práv, liberální demokracie a konec konců stranu schopnosti sebereflexe a změny bez použití (většího) násilí. Při poslechu tohoto vyznání jsem měl pocit, že snad pan profesor nečetl Chomského, Wallersteina, Kleinovou a dobrý tucet aspoň těch hlavních západních kritiků globalizace a role Západu v ní v posledních pěti dekádách – ale tomu se zdráhám uvěřit. Četl je. Ale z četby nic nevyvodil. Ještě v padesáti se nadchnul opravdovostí Arabských jar a nyní po šedesátce samozřejmě fandí dodávkám zbraní na Ukrajinu, protože byla napadena a hodný Západ jí musí pomáhat proti zlému ruskému agresorovi, protože takhle je to tam jednoduché. Teď už ale není liberálem, teď je prý radikálem. Nechávám pana profesora při dobrém spaní, ale protože Oto Novotný není ještě ve svém kritickém chápání světa zdaleka ani tam co Barša, odkazuji jej pro počáteční inspiraci na tento rozhovor.