Veronika Sušová-Salminen komentuje nominaci ministra Jozefa Síkely do nové Evropské komise.
Těsně před krajskými a senátními volbami se v českých médiích bombasticky hlásalo, že v nové komisi ministr Jozef Síkela vážně aspiruje na post eurokomisaře pro obchod. Znělo to dobře, jenže pro všechny, kteří sledují diplomacii předních českých politiků současné vlády, to znělo až příliš dobře. Záhy se ukázalo, že aspirace se nenaplnily, signály premiéra Petra Fialy neměly efekt a současná předsedkyně Evropské komise Síkelu navrhla na poněkud méně prestižní post eurokomisaře pro mezinárodní partnerství. Vláda a provládní média hlásají, že jde o úspěch, protože Síkela bude mít „největší aparát“ a na starosti „7,5 miliard korun“. To má asi samo o sobě stačit. Ale jsou tu ještě další nuance a okolnosti.
Na prvním místě se ukazuje, že česká vyjednávací pozice v Evropské unii, přes všechny snahy českého předsednictví Evropské rady, horlivou a finančně náročnou politiku vůči Ukrajině či politiku vůči Rusku, neposílila ani trochu. Způsob Síkelovy nominace to naznačuje velmi jasně. Kromě toho to není jediný neúspěch české vlády, protože nominace odpůrkyně jaderné energetiky (na které je naše země energeticky závislejší než kdy jindy) je špatná zpráva. Pokud se paní Riberová v Bruselu nakazí nemocí „jedna velikost pro všechny“ (což je nemoc všech byrokracií a nadnárodních celků, na kterou nakonec zahynou), můžeme se těšit na další velké problémy. Nemyslím tím, že by vláda mohla přímo ovlivnit, koho Španělsko nominuje, ale je dost jasné, že naši současní politici neoplývají schopnostmi vyjednat nějaké výjimky nebo podmínky pro Česko. Pro budoucnost to může znamenat obrovské problémy.
Česko investovalo do podpory Ukrajiny hodně, velkou část nákladů přitom nesou čeští daňoví poplatníci a nejspíš i česká budoucnost. Proto je portfolio, na něž byl Síkela navržen, prohrou. Ukazuje se, že agilnost až do roztrhání těla a morální kýč nevedou v politice k úspěchům, protože nebudí respekt. Vyvolávají dojem, že český partner sklapne podpatky a spokojí se s „drobečkovou politikou“ (pozn. autorky: neúspěšná politika staročechů vůči Vídni od konce 70. let a v 80. letech 19.století, která chtěla českých zájmů docílit pomocí malých ústupků v kontextu rakousko-uherského vyrovnání, které odsunulo české zájmy na druhou kolej) v nové verzi. Paradoxem je, že silnější portfolio obchodu připadlo „vzpurnému“ Slovensku, které je v Bruselu v současnosti v nemilosti. To nelze vidět jinak než jako sůl do české rány.
Je tu ale ještě třetí problém. Tím je samotné portfolio. Výběr Síkely ukazuje, jak moc je sama šéfka Evropské komise mimo reálie současného světa. Jmenovat představitele země, ve které se zahraniční politika v současnosti formuluje na politické úrovni úzce eurocentricky a prozápadně, černobíle a s nulovou schopností porozumět perspektivám a aktuálním problémům nezápadních zemí, je přinejmenším zvláštní. Jistě, pokud má být cílem Síkelovy práce nová misionářská činnost ve stylu „Čína a Rusko jsou falešní bohové, spásu nabízí EU. Buďte jako my, a my vám pošleme pár miliard na rozvoj“, tak bude pravověrným mužem na správném místě. Opakování koloniálních klišé všeho druhu je ostatně v českém kontextu periferie norma. Je ale otázkou, zda tento postoj bude ve světě velkých strukturálních změn atraktivní pro partnery v nezápadním a postkoloniálním světě? Už nyní je jasné, že například evropská Global Gateway, jež má konkurovat čínské Jedné stezce a jednomu pásmu, je nedostatečná (1 bilion dolarů versus evropských 300 miliard eur) a nenabízí nic nového. Za poznámku také stojí, že zatímco Československo se v nezápadním světě významně hospodářsky a jinak angažovalo, Česká republika po roce 1991 do značné míry na tzv. třetí svět rezignovala a svoje pozice zde opustila. Dnes navíc Česko od zemí třetího světa odcizuje morálně naprosto neudržitelná a jednostranná podpora Izraele.
Podobně jako v době, kdy Česko podpořilo nelegální americkou invazi do Iráku, která se stala jedním z řady precedentů pro porušování mezinárodního práva velmocemi jako je Rusko, je možné slyšet, jak se Síkelovo portfolio může stát příležitostí pro české firmy. Těžko se tomu věří. Obchod a diplomacie českým politikům nikdy nešly, „drobečková politika“ odsouzená k nárazu do zdi ano.