Politolog Petr Drulák píše o současné situaci v alternativní části německého politického spektra. Co brání spolupráci AfD a BSW?
Zářijové zemské volby v Durynsku otevřely teoretickou možnost koalice dvou stran, které nepatří do liberálně-progresivistického kartelu. Ve volbách zvítězila národně konzervativní Alternativa pro Německo (AfD) s 32 křesly. Spolu s konzervativně levicovým Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW) dosáhly většiny 47 křesel z 88. O koalici však ani nejednali. AfD zůstane v opozici, BSW jedná s křesťanskými demokraty CDU a sociálními demokraty SPD. Jejich vládu nejspíše podpoří i krajně levicová, leč bezpečně progresivistická, Die Linke, která dosud durynské politice dominovala a od níž se Wagenknechtová letos odtrhla.
To, že obě alternativní strany zatím o spolupráci neuvažují je částečně dáno postojem stranického kartelu a názorového mainstreamu. Zatímco AfD je oficiálním vyvrhelem, s nímž se nikdo neodvažuje jednat, o podporu BSW leckde stojí. Krajní levice vadí oficiálním kruhům méně než krajní pravice a Wagenknechtová toho využívá. Nedávný duel jejich předsedkyň Alice Weidelové a Sahry Wagenknechtové ukázal, kde si strany programově rozumějí a kde to skřípe.
Stoprocentní shodu mají ve válce na Ukrajině. Shodují se jak v geopolitické analýze přičítající velký díl odpovědnosti americké východní expanzi, tak i v přesvědčení o nesmyslnosti a škodlivosti evropské politiky sankcí. Výrazně se překrývají i v otázkách migrace. Obě předsedkyně chtějí zastavit masovou migraci a důsledně odsouvat migranty, kteří se s Německem nesžili a páchají trestnou činnost. AfD navíc otevírá otázku odsunu osob s německým občanstvím, byť v samotné straně se o to hádá relativně umírněné vedení Alice Weidelové s radikály kolem durynského lídra Björna Höckeho. V migrační debatě se Wagenknechtová nevymezovala ani tak k Weidelové, s níž se v této otázce více méně překrývá, jako spíše k názorům nepřítomného Höckeho, jehož se sama Weidelová před lety pokoušela zbavit.
Neshody převažovaly v postoji k Izraeli. Weidelová zastává pozici oficiálního německého mainstreamu, že Izrael bojuje o přežití a má právo na sebeobranu; výročí říjnového útoku Hamásu strávila „s židovskými přáteli“. Wagenknechtová odsuzuje izraelské akce proti Palestincům i sousedním státům a mluví o izraelských válečných zločinech. Obě strany si rovněž nerozumí v ekonomických otázkách. Shodují se sice v tom, že klíčem k obnovení prosperity jsou náprava energetiky a reformy školství. Nicméně BSW v souladu se svými socialistickými kořeny vidí prioritu v navyšování daní a veřejných investic do infrastruktury, zatímco neoliberální AfD chce daně snižovat a odbourávat sociální dávky.
Do debaty se promítal i politický kontext. Z hlediska demokratické legitimity zastupovala Weidelová stranu silnější a názorově bohatší. AfD je celoněmeckou stranou, která má ambice zvítězit v parlamentních volbách a v níž existují různá názorová křídla. Ani ne rok stará BSW se omezuje na východní Německo a zatím se spíše podobá politickému fanklubu své zakladatelky. Ale z hlediska nastavení německé „demokracie“ tahala Weidelová za kratší konec provazu. Po vlnách démonizace a ostouzení, které se přes AfD pravidelně valí, se spíše snažila hledat možnosti spolupráce, zatímco Wagenknechtová vysvětlovala, proč s AfD nepůjde. Jejím hlavním argumentem byli právě lidé jako Björn Höcke. Tito radikálové se jí hodí. Když na ně zaútočí, odvrací obvinění z migračního extrémismu, jimž sama od progresivistů čelí. Dávala však také najevo, že s někým jako Weidelová by se dohodnout dokázala.
Spolupráce obou stran se zatím nerýsuje. Ale je nutno ocenit, že jejich nejvyšší představitelky mohly se vzájemným respektem vést více méně kultivovanou veřejnou debatu, která ukázala i podstatné překryvy. V takové Francii by debata mezi Mélenchonem a Le Penovou byla nepředstavitelná. Pokud však neliberální levice odmítá neliberální pravici jako fašisty a neliberální pravice neliberální levici jako komunisty, liberální progresivisté si mohou mnout ruce, neboť jejich vládu nic neohrozí. Překážky dnes bývají spíše na levici poznamenané vzájemnými sektářskými rozpory, které dokáže překonat jen společný strašák domnělých fašistů. Francouzská levice na to letos v létě opět doplatila. Pomohla Macronovi oslabit Le Penovou, což umožnilo Barnierovu vládu, která bude pokračovat v Macronově kurzu.
Uvidíme, jak moc se Wagenknechtové vyplatí spolupráce se středovými stranami. Vynutí si politické změny, jak slibuje? Nebo po vzoru Mélenchona poslouží liberálům jako užitečný idiot, jak ji předhazují v AfD? Do budoucna by si obě síly měly zvykat na to, že pokud nedokáží kartel samozvaných demokratů obejít či vyjednávat z pozice síly, nic podstatného ze svých programů neuskuteční.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!