Jiří Málek se zamyslel nad tím, jak moc kyperský příklad může nebo nemůže inspirovat budoucnost Ukrajiny.
Týdenní dovolenkový pobyt mne inspiroval k úvaze, jak bude vypadat Ukrajina za několik let. Byl jsem na Kypru a pobyt jsme strávili v jeho severní části, ve formálně nezávislém a téměř nikým neuznaném státě. Tam, kde se pomalu a málo viditelně otvírají dlouho zavřené dveře k jeho jižnímu, plně eurounijnímu sousedu.
Strategická poloha ostrova předurčila jeho celou historii. Vždy to bylo místo v pozornosti všemožných států a zájmů. Je o tom celá literatura. Zastavme se ale jen u posledního období. To předurčilo jeho současnost. Po postupně upadající Osmanské říši, které ostrov patřil 300 let, začal boj o „uvolněný“ prostor. A jak už to bývá, narůstající řecký nacionalismus v devatenáctém století vedl k snahám mezi řeckými Kypřany o připojení ostrova k Řecku, což nezůstalo bez odvety od vládnoucí Osmanské říše. Když se dva perou třetí se směje. Tím byla Velká Británie, která získala ostrov v roce 1878 do své správy a svojí vojenskou mocí a diplomacií tajně Osmanům poskytla záruky, že budou chránit jejich říši z ostrovní základny před ruskou agresí. V roce 1915, rok po oficiálním připojení Kypru k Velké Británii, tato nabídla tentokrát řeckému králi, že ostrov předá Řecku, pokud se zapojí do 1. světové války na straně Britů. Řecko to odmítlo, a tak se celý ostrov stal následně britskou kolonií. Po 2. světové válce se zase v Turecku začaly objevovat požadavky, aby byl ostrov připojen k Turecku. Odpověď řeckých Kypřanů byla v rozhodnutí jejich referenda, které odsouhlasilo připojení k Řecku. A tak se to začalo vzájemně mlátit po hlavě, v podstatě všichni proti všem. Vše bylo završeno dohodou Řecka, Turecka a Velké Británie o vyhlášení samostatnosti ostrova v roce 1960. Británie se z této nepříjemné politické situace vyvlékla, ale zachovala si dostatečný strategický vliv v oblasti až do současnosti. Na ostrově působí dvě vojenské báze patřící pod Britská zámořská teritoria a spadající pod svrchovanost britské koruny. Strategická poloha Kypru s dosahem na střední Východ, blízko Izraele, kousek od severní Afriky, téměř na dohled Suezského průplavu, a ne tak daleko od Bosporu a Dardanel prostě nedovoluje Velké Británii a ani NATO cokoliv na této situaci změnit. Je pravda, že v jednu dobu se Británii zdálo toto finanční břemeno příliš velké, ale USA nesouhlasily se zrušením těchto základen a zavázaly se přispívat na jejich chod. Britská koruna k těmto územím přistupuje „velkoryse“, neplatí tam plně britské zákony, například toleruje, že jejich měnou je euro a všechny tam získané archeologické nálezy patří Kypru (to jsou příklady z Wikipedie, ta ale také uvádí, že území je spravováno správcem jmenovaným britským panovníkem a je to velitel britských sil na Kypru).
Kyperská republika sice vznikla, ale nepřekonatelné problémy zůstaly a ty vyústily různé krvavé střety obou etnik a v pokus řecké vojenské junty připojit Kypr k Řecku, na což odpovědělo vojenskou akcí Turecko a od roku 1974 byl ostrov neprodyšně rozdělen, kdy nárazníkem byly síly OSN. Jak řecká, tak turecká strana ukazovaly, jak protistrana podle a surově nakládala s obyvateli, kteří se s ní neztotožňovali. Na vlastní oči jsem viděl u pomníku tureckého vylodění v městě Girne jmenovitý přehled padlých tureckých vojáků i knihu o zločinech protistrany. To samé můžete ale najít v opačné části rozděleného ostrova, jen v převrácených barvách.
Po několik desetiletí bylo jednodušší z jedné nebo druhé části ostrova odcestovat do Ameriky než do vesnice vzdálené jen pár kilometrů na druhé straně dělící linie. Ale jako v životě i zde čas vyléčil některé animozity a ekonomika, turistický ruch si prosadil, že už jde překračovat hranice, třebaže jen na několika přechodech, ale s velmi malou, spíše formální administrativou. Takže dnes pro zahraniční turisty je Kypr jedním, možná trochu politicky exotickým územím, který jim neklade žádné překážky užívat si a utrácet peníze.
A nyní se konečně dostávám k Ukrajině. V severokyperské části jsou vidět mnohé nové domy a vily, hotové i ve výstavbě. Na dotaz, kdo si může dovolit v době ne příliš radostné ekonomické situace tyto relativně drahé objekty koupit. Odpověď byla, že je kupují především Britové, Izraelci a „Rusové“. Při bližším zkoumání je potřeba pod „Rusy“ vidět, ty, kdo mluví rusky, tedy skutečné Rusy, ale i Bělorusy, Ukrajince, Kazachy a další z bývalého SSSR. Na dotaz, zda se v této komunitě projevuje ukrajinská válka a její vzájemná vzniklá nacionální nenávist, bylo řečeno, že nic takového není vidět mezi těmi, kdo se na Kypru se svými penězi usadili a vlastně také se to neprojevuje ani mezi turisty přijíždějícími z Ruska. EU sice v roce 2019 varovala před prodejem EU pasů ruským oligarchům, což údajně umožnilo vstup „ruských mafií“ do EU. V roce 2020 uniklé dokumenty odhalily širší škálu bývalých i současných představitelů z Afghánistánu, Číny, Dubaje, Libanonu, Ruské federace, Saúdské Arábie, Ukrajiny a Vietnamu, kteří si koupili kyperské občanství a získali právo se na ostrově i usadit a zároveň si otevřít eurodveře. Časopis americké levice Jacobin to komentoval poněkud sarkasticky: „Cyprus Papers televize Al-Džazíra odhalily zkorumpovaný obchod, který prodává občanství na středomořském ostrově. Kypr však není žádný darebácký stát: jeho systém „zlatých pasů“ je pevně zakořeněn v logice globálního kapitalismu, který ze všeho – včetně občanství – dělá komoditu.“ To není moc uctivé k naší skvělé EU, že ano. Ale teze – bohatí všech zemí spojte se, zde funguje daleko lépe než jeho obdoba u proletářů. Koncem minulého desetiletí jedním z největších zahraničních investorů v Rusku byl Kypr, ale byl také jedním z největších i na „prozápadní“ Ukrajině. Po únoru 2022, se vztahy Ruska s Kyprem jako členem EU logicky zhoršily, ale zase se vylepšily s Tureckem, tedy i se Severokyperskou republikou. Takže není důvod se z Kypru stěhovat.
Představme si, že ukrajinská válka skončila nějakou plichtou (přehlédněme variantu, že s jejím koncem skončí i náš svět v nukleárním ohni). Nejspíše Ukrajina bude neprodyšně rozdělená země s nemožností tuto hranici překročit a s možnou dislokací nějakých nárazníkových mezinárodních sil. Ale ti na obou stranách této hranice, kdo na to budou mít, začnou setkání rodin a přátel z rozpolcené země organizovat nejprve možná v Gruzii, na Kavkaze, na plážích v Turecku či na Kypru nebo v Dubaji. Ale prostému lidu to nebude stačit nebo na to nebudou mít a tak, dříve nebo později, budou otevřeny alespoň nějaké, třeba i jen pěší přechody, jak to bylo zpočátku v Nikósii a lidé zase začnou žít blíže k sobě. Válečné jizvy se postupně zacelí, na mrtvé se bude vzpomínat s ustupující záští a mnozí, hlavně ti mladší, budou hledět do budoucnosti. Pak i čeští Ukrajinci budou jezdit na dovolenou na Kypr nejen pro jeho moře a památky, ale i pro setkání se svými blízkými. Nemylme se, netýká se to jen Ukrajinců v západní Evropě, podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je v Rusku evidováno 1 227 500 ukrajinských uprchlíků, tedy stejně jako v Německu. I ti budou mít zájem na setkání.
Příklad historického vývoje Kypru ukazuje, že vše nemusí skončit jen úplně špatně, ale i ne úplně dobrý konec neznamená konec jako takový a jsou možnosti, jak to vše přivést k přijatelnému výsledku. Někdy to trvá desetiletí, ale historie, i ta kyperská, ukazuje, že to jde.