Politolog Petr Drulák ve svém komentáři dnes píše o tom, že Západ a USA vstupují s Donaldem Trumpem do doby přechodu. Co to znamená pro Evropu?
Donald Trump v nástupním projevu hájil program selektivního imperialismu a důsledného protekcionismu a také představil řadu odvážných tezí. Přinejmenším o jedné z nich můžeme s velkou pravděpodobností říci, že se nenaplní. Amerika nevstupuje do zlatého věku. USA a s nimi celý politický Západ vstupuje s Trumpem do období přechodu, v němž se bude nově definovat, kdo, s kým, co ve světě rozhoduje. Až z této fáze vyjdeme, a dnes není zřejmé kdy, budou USA ve slabší roli, než mají dnes, a pojem Západ nebude mít žádný politicky relevantní význam.
To však nebude vinou či zásluhou Donalda Trumpa. Plyne to z objektivního globálního trendu mocenského vzestupu nezápadních velmocí, který se nutně uskutečňuje na úkor Evropy a USA. Zatímco v určitých oblastech hospodářství existují možnosti vzájemně výhodné spolupráce všech, ono často opakované „win-win“, mocenské vztahy jsou hrou s nulovým součtem, posílení jednoho je nutně oslabením druhého. Zásluhou Trumpa může být to, že si tuto situaci na rozdíl od svého předchůdce plně uvědomuje.
Ale nemusí tomu tak být. Když počátkem týdne hodnotil vyhlídky na mír na Ukrajině, mluvil o milionových ruských ztrátách na životech převyšujících ztráty ukrajinské. Podle všeho jsou však ruské ztráty násobně menší než ty ukrajinské (viz článek Števkova o odhadech ztrát) a Trump podlehl americko-ukrajinské propagandě. Pokud by však ostatní věci viděl jasněji, mohl by vhodnou politikou tlumit negativní dopady onoho vzestupu druhých na svoji zemi.
Čas ukáže, zda Trump uspěje politikou selektivního, tedy nikoliv globálního, imperialismu (Panama, Grónsko) a důsledného protekcionismu, jak ekonomického (cla), tak i společenského (protiimigrační politika). Američané si pak Trumpa mohou pamatovat jako státníka, který sice nezahájil zlatý věk, ale dokázal je uchránit těžkých pohrom. V opačném případě bude podobně jako řada jiných rychle zapomenut, poněvadž nedokázal najít adekvátní odpověď na hlavní otázku své doby. Ale ať už si Američané budou Trumpa připomínat jakkoliv, jeho imperiálně-protekcionistická politika znamená konec politického Západu.
Opět, není to Trump, kdo Západ rozbíjí, sám se nutně rozpadá. Současný politický Západ, tedy USA a jejich evropští vazalové, v některý pojetích ještě vazalové východoasijští (Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan), je produktem studené války. Pokus zajistit mu po roce 1989 globální převahu na věčné časy vydržel asi dvacet let; za milníky můžeme považovat Putinův mnichovský projev (2008), západní destabilizaci Libye a Sýrie (2011) či nástup Si Ťin-pchinga (2012).
Západ je nyní v situaci, kterou bychom mohli vyjádřit variací na Andersenovu pohádku o císařových nových šatech. V této verzi není nahý pouze císař ale i jeho dvořané, vzájemně se přitom chválí za vznešenost svých šatů; jako za Bidena. Okamžik pravdy nepřichází s nevinným dítětem, nýbrž samotný císař vykřikne: „Jsme nazí!“. A dodá: „Vy, služebníci, se mi složíte na nové šaty!“. To dělá Trump, když Evropě hrozí cly a požaduje 5 % HDP na nákupy předražených a nepotřebných amerických zbraní. Nejspíše ji také bude tlačit do obchodní války s Čínou, aby náhodou Evropané neprofitovali z čínsko-amerických neshod. Nečiní tak z nějakého rozmaru, nýbrž proto, že i Americe docházejí zdroje.
Dodejme, že vazalové vedeni zčásti vlastními iluzemi (Green Deal), zčásti požadavky Washingtonu (sankce na Rusko), si vyprázdnili pokladnice, a ještě k tomu mají na krku ekonomicky zkrachovalou, ale jinak po zuby ozbrojenou Ukrajinu. Buď se vydají vlastní cestou, nebo se promění na americký zadní dvorek vykořisťovaný americkými korporacemi a místními správci. V této roli by Evropa vystřídala Latinskou Ameriku, jejíž velmoci se už nějakou dobu emancipují a ujímají globální role.
Proto do přechodného období vstupuje se Spojenými státy i Evropa, ovšem za mnohem temnějších okolností. Američané si přes odpor vládnoucích kruhů demokraticky zvolili směr, který jim dává určitou naději. Evropané toho zatím nejsou schopni. Loňské volby v Rumunsku a Rakousku ukazují, že na národní úrovni je demokratická změna čím dál obtížnější a druhý mandát Ursuly von der Leyenové svědčí o tom, že na evropské úrovni je téměř nemožná.
Řada Evropanů se proto dnes s nadějemi obrací k Washingtonu. Někteří z nich tím prokazují, že vazalský reflex přetrvává i ve chvíli, kdy pán odkládá rákosku a vytahuje býkovec. Hlavním pozitivem Trumpova vítězství pro Evropu je to, že svým neskrývaným imperialismem, protekcionismem a egoismem může rozbít či alespoň oslabit atlantické struktury hlubokého státu, které Evropanům brání ve svrchovaném jednání. Nicméně svrchovanost si budou muset vybojovat sami, a to jak proti stále silným zbytkům hlubokého státu, tak i proti samotnému Trumpovi.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!