Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa. Dnes pokračuje čtvrtou částí.

Vlasovci a to další

Poslední část Kotrlého vzpomínky se vztahuje k dalším agendám ČNR. K vazbám na vlasovce Kotrlý poznamenal: „Vlasovci se nám nabídli sami a prohlašovali, že chtějí bojovat po našem boku jako Slované. Pozorovali jsme však, že nejsou ideologicky jednotní.“ (s. 77). Do očí bila i jejich odlišná vnitřní ideová a etická různorodost. Kolem jejich pražského působení vládl informační chaos, který také znesnadňoval věcné možnosti České národní rady. Současně ovšem zdůraznil: „Nelze popírati, že pomoc vlasovců nám podstatně pomohla zejména na úseku Lobkovicova náměstí (v Praze-Vinohradech) a západně od Prahy. Zasila také zmatek do řad a myslí Němců. Sluší uvážiti, že jsme byli beze zbraní a bez pomoci a – což bylo ještě horší – i beze zpráv.“ (s. 78)

Další zajímavou agendou se pro Kotrlého stalo v Sociálním úřadu Hlavního města Prahy setkání s rakouským velvyslancem, karlínským rodákem dr. Ferdinandem Markem (1881–1947); dr. Marek uvedl „že rakouští občané v německých uniformách na výzvu rozhlasu složili zbraně a nyní si nejsou jisti svými životy. … Podobně je tomu s rakouskými ošetřovatelkami a úřednicemi.“ (s. 78) Prof. Pražák akceptoval Kotrlého návrh, aby ČNR prohlásila Rakousko za samostatný a přátelský stát a předala jim historickou budovu rakouské ambasády. Současně vyhověla všem jejím potřebám. Fierlingerova první vláda na toto počínání ČNR dále organicky navázala.

Obdobně se zachovala i k německým vojákům z Alsaska a Lotrinska. Tito Francouzi se během Pražského povstání přidali k českým revolucionářům. Podobně byla ČNR kontaktována i švédským a holandským konzulem. Významným Kotrlého pomocníkem svými jazykovými znalostmi a salonním vystupováním byl i nezištný dr. František Schwarzenberg.

Z dalších snah ČNR byly i snahy o získání zbraní. Civilní obyvatelé je odevzdávali vojenským úřadům. S jednou velmi podstatnou výjimkou: „… Smrkovský trval na svém, že se vyhláška nesmí týkat zbraní závodních milic. Přes můj odpor a za pasivního mlčení přítomných členů Rady nadiktoval Smrkovský nařízení Rady, že ten, kdo se pokusí odzbrojit závodní milice, bude potrestán smrtí.“ (s. 81) Neúspěchem skončilo úsilí ČNR o obnovení české svrchovanosti nad Kladskem (důsledkem byly následné značné národohospodářské i kulturní ztráty).

Německé jednotky při kontaktu s povstalci oscilovaly mezi krajnostmi: od bezohledného mučení a vraždění civilního obyvatelstva včetně žen a dětí až ke kapitulaci bez boje před českými povstalci. Velitel německé posádky Wilsonova (Hlavního) nádraží vyjádřil připravenost ke kapitulaci; podmínkou byla přítomnost důstojníka stejné (major) hodnosti, jakou měl sám. Nakonec v nouzi nejvyšší vypomohl ČNR dr. František Schwarzenberg; nižší hodnost (poručík jezdectva) i jeho neozbrojenost pro Němce nakonec nebyly překážkou. Příznačný byl i Benešův výrok po prezidentově návratu do Prahy: „,Jestlipak víte, v čem je váš největší historický čin?‘ a pokračoval: ,Němci pouštěli do světa zprávy, že Češi se spřátelili s tím jejich systémem, že protektorát chtějí. Rozesílali do světa obrázky. Šlo to do Španělska, odtud do Ameriky a tím se operovalo proti nám. Vaší největší zásluhou bylo to, že když přišla vláda, že jste vůbec neváhali a dali jste jí moc do rukou. Celý svět se na to díval.‘“ (s. 81)

Českou přátelskostí byl zaskočen i generál Pavel Semjonovič Rybalko. (Hlášení o úspěchu pražské operace veliteli 1. ukrajinské fronty maršálu Koněvovi se opozdilo, protože sovětští vojáci byli sevřeni v náručích jásajících Čechů a Češek, z nichž se po dlouhou dobu nebyli s to vymanit). Naopak neshoda vládla při dělení válečné kořisti: „Sám jsem o své újmě dal mnoho instrukcí, aby se válečná kořist ukryla před Rudou armádou. Dobytek a koně, opuštěné Němci, se přidělily českým zemědělcům. Velmi jsme pomohli také vyplundrovanému Slovensku.“ (s. 82)

Dodatečně si Kotrlý kladl otázku, zda spolu s ČNR nezradil věc české rezistence. Dotazoval se na to prezidenta Beneše, když intervenoval ve prospěch generála Kutlvašra. Prezidentova odpověď byla jednoznačná: „Česká národní rada jednala správně a jsem vám vděčen, že jste mne a vládu bez výhrad přijali. My jsme také jediná z vlád v exilu, která se vrátila. Také si nedovedu představit, kde bychom byli a co bychom dělali, kdyby Praha byla zničena.“ (s. 82) Obdobně se v osobních rozhovorech Kotrlému vyjádřili i premiér Zdeněk Fierlinger (1891–1976) a státní tajemník na ministerstvu zahraničí dr. Vlado Clementis (1902–1952). Aby byl „uklizen“, byl tento „nepohodlný“ odbojář nakonec vyslán na kanadskou ambasádu.

Ve světle neudržitelného dobového konjukturálního stalinistického ruského obviňování ČNR z údajné kolaborace s nacisty lze těmto hrdinným vlastencům podle Kotrlého vytknout jen jediné: hřích důvěřivosti a naivity, že se komunisté změnili. V závěru své vzpomínky se vyznal z lásky vlasti: „Jsem z moravské vesnice a moje máma mi jako chlapci vyprávěla o kráse zlaté Prahy, kde byla na sokolském sletě na přelomu století, o Národním divadle, které národ postavil, o muzeu království Českého, o královském hradě. Stále vidím v duchu to zamželé město z pracovny prezidenta Beneše …“ (s. 83)

Vzpomínka podplukovníka Oskara Pejšy  

Vzpomínková stať třetího autora sborníku Rady svobodného Československa podplukovníka generálního štábu Oskara Pejšy (1896–1979) Vzpomínka na Pražské povstání (s. 84–108) vycházela z původních zdrojů nacisty rozehnané odbojové vojenské organizace Obrana národa. Postupným zatýkáním vedoucích osobností jejích nástupnických organizací se nakonec dostal do popředí brigádní generál František Slunéčko (1886–1963, krycím jménem Alex, jež se vztáhlo i na pojmenování jím řízené ilegální organizace, která na jeviště dějinných událostí vstoupila 30. dubna 1945). Informací o ní začíná i vlastní Pejšova vzpomínka.

Základním smyslem existence Alexu bylo seskupování vojenských a národních sil včetně tzv. vládního vojska pro boj proti nacistickým okupantům. Vedoucím zpravodajské skupiny pozdní ON byl podplukovník generálního štábu František Bürger (1898–1964) symbolizující vůdčí osobnost vojenského povstaleckého velení Bartoš (bylo pojmenováno jeho krycím jménem). Generál Slunéčko, unikající zatčení nacistickou okupační mocí (od 2. prosince 1939 žil v ilegalitě), posléze nalezl vlídné konspirativní přijetí na Mnichovohradišťsku; udržoval také radiokontakty se zpravodajskou skupinou 1. ukrajinské fronty maršála Ivana Stěpanoviče Koněva (1897–1973). Tento kontakt se pokoušel využít i pro navázání spojení s košickou vládou. Prostřednictvím Mlékosvazu a dalších hospodářských organizací byly distribuovány potraviny např. partyzánům na širokém území protektorátu (Mnichovo Hradiště, Vamberk).

V druhé polovině dubna začal generál Slunéčko, poslušen košických výzev, budovat Národní výbor, jehož se stal předsedou. Ze známějších osobností v něm působil např. legionářský spisovatel, ruský prvolegionář Josef Kopta (1894–1962, později pracovník Benešovy prezidentské kanceláře) nebo další ruský legionář generál Karel Kutlvašr. Ve vinohradském Kutlvašrově bytě se 24. dubna 1945 konala porada, jíž se účastnil také sociální demokrat Jindřich Kolovrat Krakowský (1897–1996); zabývala se přípravami pražského Květnového povstání. Generál Slunéčko se vrátil do Prahy 30. dubna. Vedle přípravy plánů na osvobození Prahy pravidelně zasedala vojenská komise Alexe, aby integrovala známé a dostupné menší vojenské odbojové organizace. V té souvislosti byly připravovány variantně vojenské operace. 5. května generál Slunečko rozhodl, že Alex zahájí osvobozenecký boj. Významnou úlohu např. sehrálo mobilizační středisko Alexe ve smíchovských Štefánikových kasárnách (dnes Justiční palác). Velkým úspěchem bylo i dobytí budovy České tiskové kanceláře v dnešní Opletalově (dobově Lützowově) ulici. V noci z 5. na 6. května byl osvobozen generál Zdeněk Novák (1891–1988), který se účastnil revolučních bojů a po 10. květnu činně spolupůsobil při obsazování pohraničních území.