Politolog Zděnek Zbořil komentuje poslední medializovanou fázi severokorejské eskalace a hypoteticky se ptá, jak by konflikt na Korejském poloostrově mohl vypadat.
Ještě včera se zdálo, že armáda Spojených státu zaútočí všemi svými silami na sever Korejského poloostrova, zničí KLDR i s jejím nesympatickým a domýšlivým vůdcem, a při té příležitosti vojensky napadne Čínskou lidovou republiku a možná i Vladivostok a Sachalin.
Dnes při čtení zpráv světových médií, jako kdyby KLDR neexistovala a šlo všem jen o volby ve Venezuele a hlavně o další zábavnou hru v Bílém domě – odvolávání toho, co bylo včera slíbeno. Osud „šéfa komunikace“ Bílého domu Anthonyho Scaramucciho svět zřejmě zajímá víc než Kim Čong-unem slibované zničení Spojených států jeho slavnou atomovou bombou, kterou stále ještě nikdo neviděl, nebo naopak kobercový nálet na severní část Korejského poloostrova americkými BGM-109 Tomahavky nebo dokonce GBU-43 MOAB (Massive Ordonance Air Blast bomb) – Matkou všech bomb.
Co ale ještě dnes není, může být zítra nebo pozítří, anebo bude v době, kdy vyjde tento text na !Argumentu zase jinak. Vypadá to, bez jakéhokoliv pokleslého žertování, že si politici a generálové na všech stranách neviditelných frontových linií z nás dělají srandu jen proto, abychom my žili v strachu a oni mohli vládnout. Možná jsou dokonce na této hře domluveni a používají k tomu služebného chóru hromadných sdělovacích prostředků, které dovedou překonat vzdálenost mezi Ódou na radost a Trauermarschem s lehkostí až neuvěřitelnou.
Odcházení (jenom?) severokorejského režimu
Celý svět je ujišťován v představách o „odcházení“ severokorejského režimu, který je prezentován jako jakési komické a absurdní divadlo hrané jen pro vybranou společnost sedící v prvních řadách. Plebejcům je dovoleno přihlížet z velké dálky a o to vše se starají všichni ti, kdo mají zájem na tom, aby jim to přinášelo nějaký zisk.
Kdybychom si vypůjčili z lékařství pojem „palitativní medicína“, jejímž předmětem je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stádiu, nebyly bychom daleko od médii prezentované korejské skutečnosti. Ale i v takovém případě je třeba znát a definovat základní onemocnění, stupeň jeho pokročilosti, přítomnost jiných závažných onemocnění, pacientův věk, sociální situaci (nejen finanční, ale i možnosti podpory ze strany přátel) a také psychický stav – tedy kognitivní a emoční stav, míru informovanosti, duchovní nebo ideologickou orientaci.
Problémem „korejského odcházení“ ale zůstává, nesmíme zapomenout, že odcházející pacient není jen jeden, ale že jich známe hned několik. U všech bychom se mohli pokoušet alespoň seřadit a strukturovat více než půlstoletí trvající verbální výhrůžky na diplomatické úrovni, zaujímání nepřátelských postojů, hrozby použitím zbraní, omezené ozbrojené konflikty a vtahování dnes relativně přezbrojených velmocí do situací na hranici světové nukleární války. A hlavně všechno to dohromady organizované ve prospěch, jak shodně tvrdili Leonid Brežněv a Ronald Reagan, vojensko-průmyslového komplexu a jeho zisků.
Další pacienti
Více než půlstoletí jsou na korejském bitevním poli, ať již bezprostředně nebo zprostředkovaně, přítomny jednak Korejská republika, KLDR a Organizace spojených národů jako signatáři dohody o zastavení palby z roku 1953. Jako faktická síla na poloostrově působí Spojené státy jako nejdůležitější a vedle Korejské republiky (KR) vlastně jediný přímo ohrožený člen koalice z let korejské války. V současných hádanicích se sice setkáváme i s militantními vyjádřeními vlády Francie a Velké Británie, které se považují za legitimního účastníka sporů o Korejský poloostrov, ale na Dálném východu si dobře pamatují jejich politiku „otvírání Číny“ ve druhé polovině 19.století a účast v korejské válce 1950-1953. Proto se nikdo ani nesnaží kritizovat v těchto souvislostech severokorejské teze o existenci imperialismu „jako nejvyšším stádiu kapitalismu“.
Také v historickém kontextu, a nikoli jen v KLDR, se mluví o imperialistické úloze Sovětského svazu při rozdělování Korejského poloostrova strádajícího do té doby půl století pod brutálním japonským protektorátem a okupací. Svou nešťastnou geografickou polohou a historickou přítomností na poloostrově už od konce 16. století a historickými vzájemnými vztahy je v celém problému stále ještě dnes angažováno Japonské císařství. A konečně, Čínská lidová republika, často jen Čína, je chápána jako kulturní a ekonomický „velký bratr“, který na poloostrov nikdy neexpandoval, s výjimkou podzimu 1950, kdy 1,5 milionu „čínských dobrovolníků“ zasáhlo ve prospěch KLDR do války s KR a vojsky OSN pod vedením armády a generálů Spojených států. Kdo by byl ochoten přečíst si novelu White Badge od korejského autora, napsanou a publikovanou v angličtině (1994), zjistí – možná ke svému překvapení – že hrdiny tohoto příběhu ani tak moc nezajímají ideologické spory severu a jihu poloostrova, imperialistů ze SSSR a z USA, ale neuvěřitelná lidská bída, která poznamenala zemi a celou válečnou generaci dodnes žijící na obou stranách 38. rovnoběžky.
Příklad s palitativní léčbou není násilná schválnost, zacílená jen vůči KLDR. Zdá s totiž,, že nevyléčitelnou chorobou a „korejským odcházením“ jsou postiženy všechny zde vzpomenuté země a jejich vlády. I když jen některé z nich se nacházejí i ve stádiu terminálním. Ale u všech účastníků tohoto více než půl století trvajícího „korejského konfliktu“ by stálo za to, zmírňovat jejich duševní strádání, zachovávat jejich důstojnost, i když o to nestojí, a připravovat se na jejich odchod ze života.
Díky selektivním informacím, které jsou šířeny z několika obecně známých, a ne vždy zcela důvěryhodných center, si můžeme položit otázku, jak se na Korejském poloostrově dá válčit a co o přípravách na tuto případnou válku víme. Jedna ze snadno ověřitelných informací je, že ČLR přesunuje ke své asi 1.400 km dlouhé hranici s KLDR na 150.000 vojáků, kterým se tentokrát neříká „čínští dobrovolníci“ jako na podzim roku 1950.
Pokud jde o mediální ohlas, a protože máme možnost sledovat čínskou a korejskou televizi vysílající do zahraničí, zaznamenali jsem pozoruhodnou premiéru představení čínské (nikoli klasické) opery, která měla premiéru u příležitosti 90.výročí vzniku čínské lidové armády, za jejíž zrod se považuje zahájení Velkého pochodu na sever v roce 1927 (tj. roku zahájení čínské občanské války mezi nacionalisty a komunisty). Kdo zná, nebo viděl slavnou operu či živý obraz „Východ bude rudý“, která hostovala v padesátých letech 20. století i v Praze, mohl mít dojem, že jsme se vrátili do této doby. Jen snad tehdy nebylo tak kvalitních ručních zbraní a trochu pozměněných odznaků na uniformách.
Vše zmizelo během jednoho dne z obrazovek nejen asijských, ale i evropských televizí a jejich zpravodajským zájmů. Zaznamenání hodná byla i mlčenlivost agentur ČLR a Ruské federace ještě 2. srpna tohoto roku.
Jak by vypadala vojenská akce na poloostrově?
Představme si proto, alespoň hypoteticky, jak by mohla být vojenská akce na Korejském poloostrově provedena. Nevyzpytatelnost severokorejského vedení politicko-vojenského režimu, i když se chová jinak než je v Evropě prezentován, ale i administrativy Spojených států, která je nejen stále víc nejen militantní, ale i militarizovaná, je jen zdánlivě snadno předvídatelná. Co je ale snadno spočitatelné, je nasazení vojenské síly a její povaha na obou stranách konfliktu.
Jaroslav Šajtar důkladně a podrobně citoval v Reflexu (4/2017) data britského Mezinárodního úřadu pro strategická studia (IISS), která trochu opravují názory některých českých a evropských médií o vojenské síle a bojeschopnosti armády KLDR. Podle těchto pramenů (z roku 2010) bylo v aktivní službě této armády 1,190 000 mužů. V polovojenských jednotkách, gardách mládeže, dělnicko-rolnických rudých gardách a vnitřních bezpečnostních silách na 5,9 milionu osob. Dalších schopných rychlé mobilizace bylo v roce 2010 4,8 mil. mužů a 5,2 mil. žen ve věku 15-29 let. To jednak vyvrací komentáře o údajně přestárlé severokorejské populaci (KLDR má skoro 25 mil. obyvatel, podle odhadu americké CIA), ale také potvrzuje úvahy o tom, že .vzhledem k hornatému terénu a klimatickým podmínkám lze předpokládat, že útočná síla prvního sledu, alespoň pokud jde o dosažení hlavního města Korejské republiky Soulu, je nezadržitelná. Armádu tvoří infanterie, letectvo, námořní síly, včetně ponorek a také strategické raketové síly a rovněž 120 tisíc mužů a žen v oddílech zvláštních operací. O jejich výzbroji jsme mohli ještě donedávna mluvit jako o zastaralé, ale efektivitu jejich modernizace se nedaří ani strategickým expertům zjistit.
Také data o raketových silách nejsou přesná. V Korejské republice se odhadovalo, že KLDR měla v roce 2010 balistických střel, Američané o dva roky později tvrdili, že jich je méně než dvě stě.
Šajtar cituje i informace o „válce v podzemí“, které říkají, že v KLDR je pod zemským povrchem ukryto 8.236 vojenských zařízení propojených 547 km tunelů a velké prostory k uskladnění munice, pohonných hmot a také potravin. Mluví v této souvislosti o poučení z bombardování Jugoslávie a napodobování falešných cílů k zmatení protivníka.
S jinou poplašnou zprávou přišel kdysi, dnes neviditelný a neslyšitelný americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Tvrdil, že KLDR používá k různým druhům komunikace optické kabely uložené do země, které nelze odposlouchávat. To má být v současné celosvětové hysterii o odposlouchávání všeho možného další vzrušující informace. Protože víme, že KLDR se také připravuje na kyberválku, zřejmě již od války v Gruzii, a že severokorejský Úřad 121 zaměstnával v roce 2014 na dva tisíce hackerů, je to další důvod k nespavosti našich hrdinů v boji proti ovlivňování české, evropské politiky a americké politiky..
Jihokorejská armáda je sice početně slabší než severokorejská (snad dosud stále ještě 550 tis. mužů, 2006), ale počítá se s ní jen jako se spolupracující při obraně největších městských aglomerací před severokorejskou infanterií a při získávání tajných informací ze severokorejského prostředí..Za její významnou funkci se také považuje zaměřování a identifikace potenciálních cílů amerických útoků.
Hlavní tíha bojů by musela spočívat na spojencích Korejské republiky, tedy hlavně armádě Spojených států, která je podle slov současného prezidenta „připravena okamžitě zasáhnout“. Po zkušenostech americké armády z let korejské války se nedá předpokládat jiné použití armády USA než při bombardování z různých úrovní atmosféry, ničení vojenských zařízení a samozřejmě, jak je při takových akcích našich spojenců zvykem, je třeba také počítat s různými „kolaterálními efekty“. Ničivá síla spojenců vedených Spojenými státy je sice tak velká, že by mohla zničit armádu KLDR, ale také pozabíjet většinu civilního obyvatelstva KLDR, případně vyhodit do povětří celý poloostrov.
Přitom by nebylo cílem americké armády Sever okupovat, ale jen „svrhnout režim“, se kterým Donaldu Trumpovi a Rexi Tillersonovi „došla trpělivost“. To je ovšem známá šaráda chaotů světové politiky a nemusí jimi být jen migrující úředníci Bílého domu ve Washingtonu.
Problémem války také na Korejském poloostrově není zda zničit vše, co je v dosahu přezbrojených armád na poloostrově a v jeho okolí, ale zejména radiace a kontaminace životního prostředí, a to i v případě, že nebude použito nukleárních zbraní. Přesto se ale můžeme vsadit, že „odcházení“ všech zaujatých bude trvat ještě dlouho, stejně jako hra na „pokračování války jinými prostředky“.
Ilustrační obrázek: Autor – John Pavelka from Austin, TX, USA – Political Art, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=61305032