U příležitosti 80. výročí osvobození Československa publikujeme cyklus básní Adama Votruby.
Harry Naujoks
Tenhle zimní semestr nám přerušila stáž,
na kterou jsme nedostali žádnou apanáž,
odvezli nás z kolejí pryč, čekal na nás vlak
a konečnou stanicí byl jistý koncentrák.
Harry Naujoks jmenoval se, jedním z prvních byl,
na koho jsem tenkrát v lágru brzy narazil.
Byl z vězeňské samosprávy, přišel v prvních dnech,
hned se o nás živě zajmal o studenty z Čech.
Z politickejch důvodů byl jak my zavřenej,
na mundůru nosili jsme vinkl červenej.
Snažil se svým spoluvězňům vždycky pomáhat,
nevím, kde svůj optimismus uměl stále brát.
Staral se vždy víc o druhé, sebe nedbaje,
později jsem slyšel, že prý komunista je.
Patřil k těm, jimž přišlo v říši prvním teror snést,
náckové ho zavřeli už v roce třicet šest.
Smrt nás tady snadno brala do chapadel svých,
přesto ale Sachsenhausen nebyl z nejhorších,
důvod byl i v samosprávě, její vedení,
neměli tu totiž dlouho v rukou zelení.
Vězni se zeleným vinklem, aspoň z většiny,
odpykávali si v lágru těžké zločiny.
Většinou tam, kde třímali oni otěže,
byla krutost pravidlem i časté krádeže.
U nás měli někdy funkci kápa při práci,
to z nich byli přeborníci na buzeraci.
Panovala kvůli tomu značná řevnivost
a zelení na Harryho měli často zlost.
Zvlášť když dík jejich zlodějnám našel na ně bič
a někoho z krutých kápů poslal občas pryč.
Jenže v čtyřicátém druhém, přišel jednou den,
kdy byl Harry i s dalšími náhle odstaven.
Odvezli je na Flossenbürg, lágr z nejhorších,
kde už na ně měla čekat pomsta zelených.
Mnohé z nich dřív samospráva odeslala sem,
těšili se, jak jim to teď splatí s úrokem.
Aby si je označili jako zvláštní druh,
musel každý na svém srdci nosit modrý kruh,
prý pro snazší zacílení, pouště stisknutí,
nikdo jim pak neřek jinak nežli blaupunkti.
Jejich hlouček stál vždy stranou, všem byl nápadný,
každý říkal, že vydrží nejdéle dva dny.
V pekle, jež jim připravili, platil jeden bod:
nikdo nemá příliš rychle přijít o život.
Na nejhorší práci v lomu je vždy stavěli,
dostávali poloviční jídla příděly.
Když to bylo k nesnesení, v rámci debaty
dohodli se, že společně skočí na dráty.
Harry ještě s jedním vězněm proti tomu byl,
zamýšlenou sebevraždu zbylým rozmluvil.
Když se potom nezlomili po dvou týdnech zlých,
získali si nakonec i respekt zelených.
Protrpěli si tu všichni svoji golgotu,
nakonec jim ale dali lehčí rachotu.
Já jsem se to celé doslech o rok později,
před tím jsem však ztratil k žití všechnu naději.
Dostal jsem se na Flossenbürg, byl to jak zlý sen,
Sachsenhausen snesitelný zdál se přeci jen.
Neměl jsem chuť rvát s vězni se denně o žvanec,
stával jsem se apatickým, čekal na konec.
Pak jsem na dráty chtěl vběhnout, skončit se to dá,
když za sebou slyším větu: „Franzi, bist du da?“
Byl to Harry, dlouho o něm nevěděl jsem nic,
že mi zkusí nějak pomoct, stačil ještě říct.
Měl jsem štěstí, zachránil mě v chvíli poslední,
dostal jsem pak lehčí práci, přišly lepší dni.
Naděje i dík náletům, stále častějším,
čekal nás však pochod smrti s koncem nejistým.
Tehdy fronta esesákům dýchla na záda,
naštěstí včas spojenecká přišla armáda.
S Harrym, co šel kus ode mne, jsme se objali,
po tvářích nám oboum tehdy slzy padaly.
„Můj zachránče,“ vydechl jsem tehdy upřímně.
On řek: „Vy jste, český kluci, zachránili mě.“
A pak jsme se oba dali zase na pochod,
on vykročil směr na sever a já na východ.