Historik Jiří Malínský se dnes věnuje tématu vzniku a působení Ústavu Edvarda Beneše pro politické a sociální studium v Londýně.
Záměr a založení
Prezident Beneš neustával ve své badatelské i publicistické činnosti ani v posledním roce života. I když věděl, že stále sílící sovětizace republiky nastoluje v československých dějinách období časově překonávající obvyklé výhledy (5–15 let), až do svých posledních chvil nepochyboval o historickém vítězství socializující demokracie. Projevilo se to jak v tak řečené petici kulturních pracovníků (byla zveřejněna během únorové krize roku 1948 na stránkách libereckého deníku Stráž severu a Národního osvobození), tak v dopisovaných Pamětech (zdá se, že jejich jeden svazek se nedochoval). Vědom si porážky demokracie připravoval i budoucí exil a jeho organizaci. Tato snaha se zhmotnila do ustavení Ústavu Beneše pro politické a sociální studium v Londýně; jejím uskutečněním byl prezidentem pověřen jeho dlouholetý blízký spolupracovník, kancléř prezidentské kanceláře do prosince 1948, ruský legionář a účastník obou zahraničních odbojů sociální demokrat Jaromír Smutný (1892–1964); Edvard Beneš se tak rozhodl na jaře 1948; důležité pokyny dostával od prezidenta i během svých služebních cest do Sezimova Ústí formálně z titulu své funkce, které využíval i pro převoz zvlášť citlivých písemností. Mimo organizování speciálních Smutného ilegálních cest do Sezimova Ústí pro převoz listinného materiálu (zejména diplomatické pošty) byla plánována i organizační podoba připravované instituce. Viditelnou inspirací tu byl Ústav TGM, který Beneš s Masarykem spoluzakládal v první polovině třicátých let.
Nikoliv náhodou – po vzájemné úmluvě s EB – tuto funkci vykonával i po prezidentově smrti; soustřeďoval kontakty a prostředky; do exilu proto odešel až v červnu roku 1949, aby tu dále pokračoval v klopotném úsilí o založení možného ideového ústředí třetího zahraničního odporu-odboje, jímž se měl podle těchto úvah ústav stát. Po odchodu do exilu v červenci 1949 koupil z Benešova finančního konta (tzv. Benešových fondů) Smutný někdejší Benešův dům v londýnské čtvrti Putney. Ústav se však později přemístil do prostrannější budovy na ulici Hans Place. Významnou složkou Smutného činnosti byly i prvky zřetelné kontinuity s Masarykovým a Benešovým úsilím i tradicí obou odbojů. Formálně zahájil ústav svou činnost symbolicky v den stého výročí Masarykova narození 7. března 1950. Smysl existence, působení a činnosti Ústavu Edvarda Beneše blíže osvětlilo Prohlášení, které bylo publikováno v den jeho vzniku. Ústav byl podle něj „pokusem několika bývalých spolupracovníků a přátel zesnulého druhého presidenta Československé republiky o vytvoření střediska politického a sociálního studia, bez něhož není možná vážná a úspěšná politika. Označení ústavu jménem presidenta Beneše je projev úcty k jeho památce a přihláška k jeho odkazu, nikoli však omezení pracovního programu. Úcta k Edvardu Benešovi vylučuje už sama sebou jakýkoli osobní kult vyhýbající se nebo bránící kritice jeho názorů a díla.“
Kuratorium Ústavu, zamýšleného jako ideové centrum možného třetího odboje, tvořili prezidentův starší bratr Vojtěch Vojta Beneš (1878–1951), lékař a univerzitní profesor František Smetánka (1888–1967), místopředseda českých socialistů a ministr, spoluzakladatel Rady svobodného Československa Jaroslav Stránský (1884–1973), novinář, publicista a první účastník zahraničního prvního odboje Lev Sychrava (1887–1958) a později historik, Benešův již druhoodbojový archivář sociální demokrat Jan Hanuš Opočenský (1885–1961) a právník a diplomat Karel Lisický (1893–1966). Krátce po založení byl schválen jeho statut a pracovní řád, pravidelně byly zveřejňovány byly i jeho výroční zprávy. Mimoto Ústav vydával studie v ediční řadě Doklady a rozpravy. Veřejná přednášková činnost, které se věnoval, měla všeobecně vzdělávací (ekonomie, medicína, biologie, sociální politika) i speciální (Mnichov, československo-německé vztahy, únor 1948, vztah Čechů a Slováků) ráz. Mezi jeho spolupracovníky patřila předních osobností exilu (otec Madeleine Allbrightové diplomat Josef Korbel /1909–1977/, manželé ekonom a vedoucí pracovník Mezinárodního měnového fondu Jan /1911–1989/ a ekonomka a politoložka, sběratelka obrazů Marie-Meda /1919–2022/ Mládkovi, evangelický kněz Přemysl Pitter /1895–1976/, diplomat a zástupce ČSR ve Valném shromáždění OSN italský legionář, spoluzakladatel Rady svobodného Československa Ján Papánek /1896–1991/). Pozvolný útlum činnosti, typický pro celý poúnorový exil, se po Smutného smrti v červenci 1964 změnil v zánik této přední instituce demokratického československého exilu. Pokračovatelkou Ústavu je od r. 1990 Společnost Edvarda Beneše. Historik, předseda Společnosti Edvarda Beneše Pavel Carbol při hodnocení činnosti Ústavu Edvarda Beneše zdůrazňuje jeho příbuznost s obdobným podnikem Masarykovým z třicátých let a dodává: „Každopádně lze projekt Ústavu považovat za velmi zajímavý a ojedinělý pokus uchovat přes všechny problémy a nedostatky ideály československých demokratických tradic pro další generace. Ostatně některá témata, kterými se Ústav zabýval, jsou dodnes živým politickým problémem.“
Východiska
Písemnosti, které tvořily základ fondů nově vznikající londýnské exilové instituce, zčásti vznikaly již během prvního odboje. Postupně se soustřeďovaly zejména v Černínském paláci, kde z nich r. 1935 vznikla samostatná archivní sbírka. V předtuše budoucí války nechal Beneš převézt do Londýna v květnu 1938 dvacet beden archiválií. Tento celek byl v říjnu téhož roku po prezidentově vynucené abdikaci doplněn dalšími desítkami beden z vily v Sezimově Ústí. Fond byl následně přestěhován do exilového sídla Kanceláře prezidenta republiky do Wingrave nedaleko Benešova sídla v Aston Abbots. Postupně tak vznikal tzv. Londýnský archiv (mimo řadu dalších osobností se na jeho tvorbě podíleli i sociální demokraté Edvard Táborský /1910–1996/ a Benešův již zmíněný exilový archivář Jan Opočenský). Po osvobození byla většina archiválií převezena do Československa a postupně z ní vznikal Benešův soukromý archiv, který měl být podle pamětního zápisu z 25. února 1948, podepsaného také Benešem, prezidentovým odkazem a současně majetkem československého státu; v archivu Kanceláře prezidenta republiky však měl zůstat zapečetěn po 50 let od data prezidentova skonu.
Ovšem i v poúnorovém období zůstával Benešův soukromý archiv živým organismem: do Sezimova Ústí byly doručovány dopisy a podání osob, jejichž obsah mohl být zneužit poúnorovým režimem. Po Benešově abdikaci se další klíčovou osobností pro osudy archivu a s tím související fundace Ústavu Edvarda Beneše stal, jak již bylo podotknuto, jeho dlouholetý spolupracovník Jaromír Smutný. Jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, působící i pod Gottwaldem, hrál s Benešovým souhlasným vědomím dvojí hru. Jejím smyslem bylo dostat co nejvíce písemností – ať už v originálech, nebo v opisech – za hranice. V červenci 1949 odešel tedy do exilu i on se svou rodinou. Obdobným způsobem se na Západ dostaly i další klíčové osobnosti podílející se na vzniku Ústavu Edvarda Beneše: Jaroslav Stránský, Lev Sychrava, Vojtěch Vojta Beneš a František Smetánka. Východiskem financování nové instituce s vědeckými ambicemi se staly peněžní tzv. Benešovy fondy. Už téma financí a jejich užití však vedlo v poměrech počínajících, rychle sílících příznaků studené války v československém exilu k vnitřním prvním citelným rozporům dále násobícím uměle živené pochybnosti o Smutného mravní integritě a osobnostní lidské i politické věrohodnosti.
Tematické zaměření a první publikace
2. dubna 1951 se konalo první výroční členské shromáždění Ústavu Edvarda Beneše pro politické a sociální studium. Jeho činnost dosavadní i budoucí omezovala roztříštěnost exilu a malicherná hašteřivost, která si brala na paškál jak osobnost Smutného, tak Benešovo jméno v názvu této instituce-spolku-společnosti; absence nástupnické vůdčí osobnosti byla i patrná, i bolestná. Bylo nutné neustále připomínat vědecký záběr Ústavu a jak opakovaně upozornil ve své zprávě Jaromír Smutný „Činnost Ústavu je nestranná, tj. není zaměřena žádným vyhraněným politickým směrem. … Je vedena pouze zásadami demokracie, jak jí rozuměli Masaryk, Beneš a jak je chápána v demokratickém světě“. Ne příznivě se utvářela i jeho finanční situace – za první rok své existence podle Smetánkovy zprávy ústav spotřeboval 750 GBL a neúspěšná byla i Smutného snaha o získání vlastních prostor (v poválečném Londýně vládl stav akutní bytové nouze). K datu konání členského shromáždění Ústav sdružoval podle evidence kuratoria 43 členů (36 v Anglii, 2 ve Francii, 2 v Kanadě a po 1 ve Švýcarsku, USA, Irsku a NSR).
Studijní ředitel Lev Sychrava zdůraznil ve svém vystoupení možnost i hmatatelnou existenci svobody vědeckého bádání na půdě Ústavu. Ústav podle Sychravy nechtěl do budoucna sdružovat stoupence jen jednoho politického směru či přesvědčení; životně důležitou otázkou pro další existenci Ústavu bylo také získání mladé generace. Proto bylo rozhodnuto vyhlásit soutěž pro mladé nadějné odborníky (v prvním ročníku byla vypsána témata „Svobodné volby“ a „Socialisace“; texty o rozsahu maximálně 20 000 slov měly být odevzdány do konce r. 1951). Současně členské shromáždění schválilo ustavení Pracovní rady, jež měla připravovat program Ústavu. Do října 1951 se běžně konala zasedání kuratoria a členská shromáždění a s nimi spojené přednášky. Současně začal být systematicky budován archiv Ústavu vědomě založený jako pokračování soukromého archivu prezidenta Edvarda Beneše. Jeho dobový význam pro demokratický československý exil byl značný. Zvláštní význam vedle Smutného poznámek a záznamů měly kratší texty (autografy) Edvarda Beneše z posledního období jeho života, jež se Smutnému podařilo propašovat na Západ. Zachytily jak skutečné prezidentovy názory v závěrečné fázi Třetí republiky, tak průběh událostí v únoru 1948 a v posledních týdnech Benešova života, když arterioskleróza jeho cév nabyla zvlášť nebezpečného, tehdejším lékařstvím neléčitelného stavu.
V letech 1952–1958 byla Ústavem dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium vydávána již ediční řada Doklady a rozpravy; celkem bylo vydáno 30 jejich svazků. Jádro jejich autorského kruhu se v případě první skupiny Dokladů a rozprav soustředilo do 12 přednášek kolem ústavního kuratoria a výrazný v tomto případě byl i publikační podíl dlouholetého spolupracovníka Ústavu exilového německočeského, někdejšího osobního tajemníka Ludwiga Czecha (1870–1942), zaměstnance druhoodbojového prozatímního státního zřízení Johanna Wolfganga Brügla (1905–1986). Druhou část – celkem 9 svazků – tvoří monotematicky orientované sborníky vzpomínek exilových osobností, sborníky a v poslední třetí skupině – v 9 svazcích – byly publikovány samostatné studie.
V prvním svazku první „přednáškové“ části Dokladů a rozprav se Lev Sychrava vyjádřil k prvním publikacím a vystoupením, jež se obírala bližšími okolnostmi únorového převratu, který nesl některé znaky puče; konkrétně se jednalo mj. o knihy a příspěvky Josefa Jostena-Joštena (1913–1985), národně socialistických politiků Huberta Ripky (1895–1958) a Vladimíra Krajiny (1905–1993). Usiloval tu o kritickou reflexi předávaných dat a všímal si i pohledů a hodnocení Košického vládního programu. Obdobným tématem se zabýval i Jaromír Smutný; oproti Sychravovi upozornil na nedoceňovanou závažnost krizového desetiletí 1938–1948, v jehož rámci a jehož vyvrcholením se únorová krize odehrávala a posléze stala. Na mnichovskou krizi a česko-slovenské a českoněmecké vztahy (mj. prvorepublikovou národnostní politiku) se v pěti přednáškách zaměřil další člen kuratoria Karel Lisický. Jeho vystoupení byla podrobnou analýzou anatomie appeseamentu a dvojaké politiky třetirepublikové Francie. Vytkl i slabiny českého-československého postoje vůči německé menšině a nefunkčnost Malé dohody. Hlavními viníky Mnichova byly podle Lisického názoru západoevropské demokracie. Velmi kriticky se vyjádřil také k často omílané otázce ruské pomoci (označil ji za tendenční legendu) a polskému působení v těchto věcech. Lisický tu zužitkoval i své diplomatické působení ve třicátých letech, kdy se pohyboval jednak v Londýně, jednak na sekretariátu Společnosti národů v Ženevě. Kritickou pozornost rovněž věnoval prvorepublikové vnitřní národnostní politice; v případě česko-slovenského vztahu dospěl k závěru o neudržitelnosti scelujícího českoslovenství a vyslovil se pro československou federaci (byla realizována r. 1968) a obíral se i budoucím postavením Německa v poválečné Evropě. Jaroslav Stránský se věnoval zhodnocení zkušeností z vývoje komunistického Československa v letech 1948–1953 a všiml si i stavu poúnorového exilu, který označil za „rozhádanou exilovou pětiletku“. V exilu si přál diskutovat největší vnitřní problémy československého státu: česko–slovenský poměr a přebujelé stranictví.
Johann Wolfgang Brügel si blíže povšiml otázky Podkarpatské Rusi v pomnichovském a válečném období, vývoje ruského postoje v této věci a zdrcující kritice podrobil politiku a postoje moskevského ambasadora Zdeňka Fierlingera (1891–1976). Poslední tři přednášky této části Dokladů a rozprav pocházely z pera britských autorů a obíraly se raným obdobím české husitské reformace.
Doklady a stati „sborníkové“ části Dokladů a rozprav nahrazovaly konference, jejichž pořádání bylo v exilových poměrech buď krajně nesnadné, nebo zcela nemožné. První sborník byl věnován památce r. 1951 zesnulého skotskobritského britského historika Roberta Williama Setona-Watsona (nar. 1879); do sborníku vedle řady jiných přispěli Wickham Steed (1871–1956), Robert H. Lockhart (1887–1970), Lev Sychrava a zástupce slovenské části exilu Samuel Belluš (1916–1998). Druhý svazek byl výmluvný již svým názvem: Boj Čechů a Slováků za osvobození ve světové válce 1914–1918. První stať byla shrnutím Masarykových názorů na metody práce v odboji, dále tu byl publikován Benešův dopis Wickhamu Steedovi z 16. července 1918 o uznání rodící se československé vlády a politické Štefánikovy poznámky z podzimu r. 1917. Celek dotvořila publikace pamětnických vzpomínek Karla Lisického z ruských a Jana Vydry z francouzských legií. Obdobně založen byl i další sborník věnovaný nedožitým sedmdesátinám prezidenta Budovatele. Mezi přispěvatele patřili Wickham Steed, Bruce Lockhart (věnoval se počátkům druhého odboje na přelomu let 1938–1939), Jaromír Smutný, František Ševčík (s připomenutím socialistických dělnických stávek z r. 1953 a oživením Benešovy památky) a sociální demokrat František Němec (1898–1963).
Zaměření na dobovou domácí československou současnost
Ve dvou dalších svazcích byla věnována pozornost německočeské problematice a odsunu-vysídlení sudetizovaných i sudetistických českých a slovenských Němců. Autoři jednotlivých příspěvků (mj. Jaroslav Stránský, Karel Lisický, sociální demokrat Vilém Bernard /1912 – 1992/, Rudolf Smetánka) se shodovali v názoru na závažnost celé věci a připouštěli možnost dílčích individuálních návratů zejména českých Němců se současným pominutím jejich případných majetkových nároků; shodovali se také v názoru na budoucí mimořádný význam Německa v Evropě, podporovaný rychlým hospodářským zotavováním této velké středoevropské země. Do značné míry kontroverzně vyzněly svazky věnované česko–slovenským vztahům. Od názorů předvídajících dovršení českoslovenství v jednom státním národě (Jaroslav Stránský) přes různé modality tohoto postoje (Fedor Markovič, Ján Beliansky /1922 – 2008/, exilový sociální demokrat Brňan Adolf Mokrý /1900–1978/, Karel Lisický, Lev Sychrava) dospěl tento diskurz až k předpovědi budoucího neodvratného rozpadu československé státnosti u technicky (technokraticky) smýšlejícího a jednajícího sociálního demokrata Vladimíra Brůži (1900–1975) z Utrechtu: „Dávám přednost devíti milionům Čechů v konsolidovaném státě, než dvanácti milionům Čechoslováků s třímilionovou slovenskou iredentou.“
Od Masarykova a Benešova pojetí se odpoutal i diplomat Josef Korbel z amerického Denveru. Doporučoval důkladné studium problémů a nezveličování slovenského separatismu. Pro unitární stát při respektování slovenské identity plédoval i Edvard Táborský. Federalistický projekt napadlo prohlášení Rady svobodného Československa podepsané exilovými předsedy Demokratické a národně socialistické strany Jozefem Lettrichem (1905–1969) a Petrem Zenklem (1884–1975). Nezávislost Ústavu a právo na svobodnou diskusi hájili následně Jan Hanuš Hájek, Adolf Mokrý a Karel Lisický. I tak lze říci, že tak řečené čechoslovakistické prvorepublikové pojetí československé státnosti (unitární stát) Ústav překonal a dokonal tak to, co ve válečném a poválečném období polooficiálně připouštěl i prezident Edvard Beneš.
Poslední svazek Dokladů a rozprav, motivovaný dovozem údajně domácího podkladového materiálu, se obíral budoucí podobou potenciálně opět demokratického Československa. Obsah diskuse ovlivnily první kroky evropské integrace, což se projevilo mj. v reakci sociálního demokrata Viléma Bernarda (1912–1992). Obdobně vyzněly i další příspěvky (ekonom Laušmanova znárodnění sociální demokrat keynesiánec Karel Maiwald /1902–1979/, Hubert Ripka, Josef Vaněk, Edvard Táborský). Sborníková část prokázala nespornou schopnost Ústavu dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium věcně a také invenčně reflektovat dobové problémy související s možnou obnovou demokracie ve staré vlasti.
Ve třetí části Dokladů a rozprav ÚEB se objevuje pestrá mozaika nejrůznějších zpravidla méně rozsáhlých textů. Krokem značného významu byli zveřejnění do té doby neznámého Benešova memoárového textu Mnichovské dny r. 1955 (v Československu byl poprvé vydán r. 1968; na dlouhá léta to tu byla trezorová kniha). Obdobně byly zaměřeny i dvě kratší stati Jaroslava Stránského. Obíral se tu jak fašistickou sudetizací českých Němců, tak okolnostmi, za nichž probíhalo soužití obou hlavních etnik západní části republiky v meziválečném prvorepublikovém období. Proměny německých postojů Stránský demonstroval na vývoji názorů Wenzla Jaksche. V dalších dvou studiích se Jaromír Smutný obíral znovu únorovými událostmi s důrazem na dostupnou korespondenci a další vzájemnou komunikaci demokratických stran. Hájil přitom Benešovo ústavní pojetí řešení únorové krize. Velkou pozornost věnoval i postojům a krokům slovenské Demokratické strany. Závažnou otázkou období po 27. únoru, kdy se Beneš postupně stěhoval do Sezimova Ústí a připravoval se na odchod z prezidentské funkce, byly také diskuse o založení Ústavu. Dosvědčil dále Gottwaldův enormní zájem na Benešově setrvání ve funkci; komunistický politik tu šel tak daleko, že Benešovi navrhoval udělení 3–6měsíční zdravotní dovolené (konečným podnětem pro prezidentovu abdikaci byly nová Ústava 9. května a tzv. jednotná volební kandidátní listina Národní fronty).
Význam a dosah
Poslední třicáté číslo Dokladů a rozprav bylo věnované důvodům, pro které Ústav nebyl s to v exilové veřejnosti naplnit své proklamované poslání; byly spatřovány v absenci osobností; citelná byla i absence podpory širší krajanské veřejnosti. Přesto ideový a faktografický přínos příspěvků, obsažených v Dokladech a rozpravách, byl značný a přímo zacílený do hlavních neuralgických bodů ideové sebereflexe poúnorového československého demokratického exilu.
Ústav dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium splnil i další premisu, která provázela jeho založení na počátku padesátých let: v nesnadné atmosféře horké fáze studené války první poloviny padesátých let umožnil svobodnou demokratickou mezigenerační diskusi nad ožehavými otázkami desetiletí 1938–1948/1953 i dalšího časového výhledu; tedy diskusi v dobovém komunistickém Československu, ale i v podstatné části poúnorového exilu nepředstavitelnou. Stinnou stránkou této skutečnosti je – mimo omezené možnosti ústavního kuratoria – nevysoká tiráž ústavních periodik i nepočetnost té části poúnorového exilu, která v něm působila nebo ho soustavněji sledovala.
Neoddiskutovatelné limity Ústavu současně byly především limity exilu – poúnorového i pozdějšího posrpnového – jako takového. Plynuly jak z nedostatku provozních zdrojů, tak z vymírání a postupné rezignace jeho autorského a organizačního zázemí. Velkým neúspěchem – opět nebyl specifikem Ústavu, ale znakem poúnorového exilu jako takového – byla neschopnost oslovit a připoutat mladou generaci a dotvořit tak souvislý mezigenerační dialog a na něm založenou programovou i ideovou kontinuitu; rozvíjející se poválečné Spojené státy americké tzv. zlatého věku oproti Spojenému království nabízely těmto potenciálním osobnostem perspektivní – i rodinně zakotvené – existence a uplatnění. Tímto neúspěchem hynula i prvorepubliková, odbojová a třetirepubliková kontinuita a historická paměť. Ústav byl nesporně jejich zvlášť koncentrovaným výrazem.
I na tomto faktu vyniká prognostický i systémově koncepční rozměr Masarykova a Benešova uvažování a konání. První republika a její odkaz kontinuitně tak vyzněly až kolem poloviny šedesátých let; tedy pokud jde o délku trvání zhruba shodně s existencí První republiky. Tato potřeba koncepcí, výhledů a prognóz byla v polistopadových následnických státech bohužel mimořádně oslabena likvidací Prognostického ústavu ČSAV a rychlým vznikem a skoro stejně současným zánikem federálního ministerstva pro strategické plánování na počátku devadesátých let. Neblahá konjukturálnost a krátkodechost jsou a zůstávají základními systémovými rysy politického polistopadového Česka.