U příležitosti 80. výročí osvobození Československa publikujeme cyklus básní Adama Votruby.
Pomsta za zabitého odbojáře
Můj otec unikal gestapu roky,
z všech nástrah vyvázl živý a zdravý
a pak ho zabili v hospodě v Hříšti
tři čeští četníci z Přibyslavi.
Sdílel jsem s ním jeho podzemní činnost,
byla to pro mě tak hluboká ztráta:
Co s naší jednotkou, která tu zbyla
a které doteď velel můj táta?
Navrh jsem pomstít se za jeho vraždu,
Nikolaj souhlasil a s ním i další
a tak jsme vybrali pár kluků na to,
akci jsem velel já, byť byli starší.
Po noci bezesné, po přípravách
večerním městem jdem ke stanici,
četník nám otevře, vmáčknem se dovnitř:
rukou vzít pod krkem, revolver k líci.
Je tu sám čekáme na ostatní,
čas náhle vleče se, podivná práce,
cizího četníka přivádí kluci,
chtěl po nich venku legitimace.
Další se z obchůzky navrací brzy,
třetímu zvoníme před jeho domem,
že za ním přijeli nějací páni,
na svoji služebnu, že má jít honem.
Když dovnitř vstoupil, tak pochopil hned,
že jsme naň zchystali menší boudu,
konečně všichni jsou pohromadě,
začíná tu cosi na způsob soudu.
Zdají se nad věcí, jsou arogantní,
tři z těch čtyř stříleli po mém otci,
omluvu a lítost nepředstírají,
jsou spíše nadutí, nežli krotcí.
Nakonec k popravě přistupujem,
snad tomu až doteď nevěřili,
Nikolaj pobízí: „Bystro, bystro,“
u sklepa jim kulku do hlavy střílí.
Nezbylo nežli tu odpravit všechny,
i toho, co na všem nenesl vinu,
tehdy si žádala nezbytnost přežít
někdy i nepříliš hezkých činů.
Na dveře stanice ještě lístek
a na něm pro všechny krátké psaní:
Ti muži zabili odbojáře,
spravedlivě byli potrestáni!
Možná jsme pár lidí zachránili,
zbržděním četnické horlivosti,
kdo by chtěl zrazovat český odboj,
nemoh už počítat z beztrestností.